K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.

Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Manželství bylo proto v době vlády křesťanství chápáno v logice evangelia. Nepohlíželo se na něj jako na světskou záležitost sebeurčení a rozkoše podle libosti člověka, stejně jako kněžský a řeholní život. Ve středověku se od katolických manželů se samozřejmostí očekávalo, že se mnohokrát během roku budou zdržovat manželského styku, například po celou dobu postní. Zdrženlivost od „užívání manželství“ se zřejmě předpokládala, byť nebyla povinná, celkem několik měsíců za rok. Sexuální sebeomezování v podobě pravidelné zdrženlivosti bylo asketickou rutinní praxí, jaká po staletí neměla obdoby, a existují dobré důvody tvrdit, že její ztráta byla pro duchovní život lidí žijících v manželství škodlivá (srov. 1 Kor 7,5; 7,35).

Hlavní věcí je, že manželství bylo tehdy uznáváno jako skutečná via crucis, způsob, jak nést svůj kříž v každodenním následování Krista. Při všech rozdílech se manželský stav a stav kněžský a řeholní těšily hluboké jednotě – jednotě křesťanských ctností s láskou jako jejich korunou. Láska mezi mužem a ženou a láska k jejich dětem měla být láskou křesťanskou, nikoli pouhým pozemským citem. V domácí církvi platily všechny nároky nadpřirozené lásky, počínaje jejím primátem ve všech ohledech lidského života.

Jakkoli krásnou tvář křesťanství v posledních pěti stech letech znetvořily války, pohromy a revoluce, tento primát křesťanské lásky platí i dnes, neboť vnitřní podstata svátostného manželství se nezměnila a nezměnily se ani jeho vznešené cíle a nároky.

Svatý Tomáš Akvinský v pojednání De perfectione spiritualis vitae (O dokonalosti duchovního života) vidí jeden důležitý důsledek, totiž že i když jen nemnozí křesťané přijímají evangelní rady chudoby, čistoty a poslušnosti v plnosti v následování Vykupitelova pozemského života, k životu podle jejich základního smyslu jsou povoláni všichni křesťané. Křesťané žijící ve světě musejí být chudí v duchu, čistého srdce a poslušní Božího slova a slova Církve neméně než ti, kteří „světu zemřeli“. Konkrétněji řečeno musejí se snažit být střídmí v hmotných věcech, ochotní k tělesné zdrženlivosti a poslušní podle svého místa v rodinné struktuře. V chudobě, čistotě a poslušnosti mají tedy tělesně i duchovně žít všichni křesťané podle svého stavu a potřeb a nároků různých životních fází.

Manželé to znají ze zkušenosti: okolnosti jako nemoc, zranění, těhotenství, cestování či pracovní zátěž i prostá skutečnost stárnutí nutně vedou ke zdrženlivosti. Mají-li tato období přijímat velkodušně, v duchu křesťanské lásky a sebezáporu, a změnit je v záslužnou dočasnou zdrženlivost pro Boží království, potřebují k tomu křesťanskou ctnost. Totéž platí pro užívání majetku a vzdání se nezávislých činností mimo domov, pokud už nejdou dohromady se společným dobrem rodiny.

Je tragédií, že jsme se zbavili velké části nauky Písma svatého o rodině i mnohého z moudrosti patristické a středověké tradice jen kvůli pocitu studu, nebo hůře, z modernistického přesvědčení, že mravní příkazy Písma jsou kulturně podmíněné, a tudíž nahraditelné „osvícenějším“ kodexem chování, kterým údajně disponují muži a ženy moderního Západu. V jedné přednášce jsem poukázal na to, že i Katechismus katolické církve občas podléhá pokušení následovat Zeitgeist místo Ducha svatého. Naštěstí nám bylo předáno bohaté a ucelené dědictví, které správně vede věřící i tehdy, když jsou představitelé Církve v určitém okamžiku dějin vlastní vinou zmatení.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/blogs/even-married-christians-are-called-to-embrace-poverty-chastity-and-obedience

9 Responses to K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

  1. Skvělé napsal:

    Skvělý článek, jak jste ho vyhrabali? Několik poznámek:
    1. Překlad chudí v duchu je moderní nesrozumitelná hantýrka. Správně: chudí duchem, myšleno jako napsaní perem.
    2. Mnoho je těch, kteří se na nás z nebe dívají.
    3. Byla jednota světského a duchovního (= pozemského a nebeského), která je dnes rozbita tragickou separací.
    4. S tím souvisí to, že politika je nedílnou součástí náboženství – základní princip dnes stejně tragicky zavrhnutý.
    5. Sice všichni memorují přání návratu k našim českým křesťanským kořenům, ve skutečnosti dělají vše proti tomuto návratu.
    6. Křesťané vnímají dvě etapy Církve: Církev prvntní a církev dnešní. Mezi tím je 1.000 let temná díra, léta rozkvětu křesťanství (o kterém vědět nechceme) + 500 let úpadku křesťanství (jaké nechceme).
    7. Být autorem, tzv. KKC bych raději vůbec nezmiňoval.

    • Lucie Cekotová napsal:

      „Vyhrabali“ jsme ho úplně běžným postupem: Stránky LSN sleduji pravidelně. Co se mi líbí, nabídnu šéfredaktorovi těchto stránek. Pokud souhlasí, udělám překlad. Ne vždycky tak rychle, jak bych si přála, zejména když se vyskytnou aktuální věci, které dostanou přednost. Od Petera Kwasniewského mám generální souhlas k překladům jeho článků, totéž platí pro přebírání článků z LSN.
      Ad 1: Citované sousloví v článku použito nebylo. Avšak kdyby bylo, byla bych použila verzi Vámi uváděnou, neboť pro citace Písma používám Škrabalův překlad Nového zákona, kde Mt 5,3 zní: „Blažení pokojní, neboť jejich je království nebeské.“
      Ad 7: Myslím, že poznámka o tom, že KKC je často poplatný duchu doby, je naprosto případná a autor KKC nikterak neadoruje.

      • Lucie Cekotová napsal:

        Pardon, v citátu jsem udělala chybu. „Blažení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“ to mělo být správně.

    • Honza Hučín napsal:

      Ad 1. Jen drobná a bagatelní lingvistická poznámka: v řeckém originálu je dativ, takže nejpřesněji by bylo „chudí duchu (3. pád)“ nebo opisem „chudí pro ducha“.
      Kraličtí to přeložili „chudí duchem“, ale King James Version z podobného období má „poor in the spirit“, tj. „chudí v duchu“. Inu, stavitelé babylonské věže nám to pěkně zkomplikovali 😀

      • Josef Veljamin napsal:

        Jenže řečtina tam má dativ, protože v řečtině není instrumentál ani ablativ a právě dativ v řečtině vyjadřuje i to, co v češtině instrumentál nebo v latině ablativ. Proto má vulgáta ablativ „pauperes spiritu“ a české katolické překlady instrumentál „chudí duchem“. Takže „chudí duchu“ byl byl nesmysl, zatímco „chudí duchem“ je nejpřesnější možný překlad

  2. petr kral napsal:

    S převelikou úctou k předchozím řádkům si dovoluji podotknout, že KKC schválený Janem PavlemII / Castamur magnapure /, a Benediktem XVI, je závazný pro zhruba 1.300 000 katolíků na celém světě.Je tragické, že v době kdy máme být všichni jednotni, v předchozích dvou příspěvcích pouhá doměnka „občasného pokušení“ obsaženého v KKC , nespornou kvalitu tohoto čtiva znevěrohodnuje. K.

    • Skvělé napsal:

      Ano, máte pravdu, milióny lidí po celém světě, s prominutím, používají kakác.

    • jl napsal:

      Katechismus by si zasložil seriozní zhodnocení. Jakkoli se domnívám, že prof. Kwasniewski naprosto nemá dostatečnou erudici, přece jenom se v té stručné poznámce nemýlí. Katechismus obsahuje totiž na jednu stranu věci dobré, třeba sv. Augustina, na druhou stranu tam lze najít i mnohé věci neblahé. Třeba, že první křesťané byli jacísi skoro-socialisté, což je téma jednoznačně posbírané a pochopitelné jen ze zmatků naší doby. A zároveň téma, které se vyskytuje na církevní půdě i leckde jinde, od exegetického odhalení těžiště Písma spočívajícího ve spravedlivé distibuci statků až po odhalování protikřesťanských rejdů konzervativců v edičních plánech tíhnoucích k modernismu.
      První křesťané naproti tomu byli lidé žijící z reálných faktů (vzpoměnme třeba ověřování zprávy o prázdném hrobu, nevěřícího Tomáše, seslání Ducha, atd.), navíc vystavení zradám a pronásledovaní. Ne lidé pohánění nějakou utopickou vizí.

  3. Marek napsal:

    „Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská“ – anoano, takhle to hlásala dobová teorie. Každodenní realita byla úplně jiná – asi podobným způsobem, jako za komunismu údajně platilo, že „komunista je čestný a poctivý a pomáhá lidem“. Autor článku neví o středověku vůbec nic podstatného, své sny o středověku považuje za fakticitu. O tom celý článek, koneckonců. Autorova suverenita ohledně toho, co bylo manželství ve středověku a jak „bylo chápáno“ jako via crucis, bere dech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *