Jako králík před hadem

Přiznám se, že téma zneužívání dětí a mládeže kněžími mi už jde totálně na nervy. Není snad dne, kdy by se v mainstreamových médiích neobjevilo. A nejen v profánních sdělovacích prostředcích, ale i v církevních. Jako by neexistovala jiná závažná témata: správná katecheze, pravověrná nauka, hereze veřejně hlásané na církevních školách, ochrana nenarozeného života, nerozlučitelnost manželství atd. Jako by zneužívání bylo prioritním tématem na věky věků.

Přitom Katolická církev má možnost utnout toto nechutné praní špinavého prádla adekvátní údernou reakcí. Existují sice správná vyjádření některých biskupů, mimo jiné u nás kardinála Duky nebo pastýřský list arcibiskupa Graubnera, jenže chce to ještě něco navíc. Totálním zklamáním byl pro mne pastýřský list polského episkopátu. Ačkoliv z celkového počtu pár tisíc odsouzených pachatelů sexuálního násilí v Polsku jsou jen dva kněží, a dalších podezřelých od r. 1990 je necelých 400, což nepředstavuje ani jedno procento ze 40 tisíc duchovních osob, episkopát padl na kolena před režisérem Sekielským, jenž natočil manipulativní škvár nazvaný „Nikomu o tom neříkej“, kde líčí údajný psychický nátlak na oběti zneužívání, aby mlčeli. Polský episkopát zaujal roli králíka před hadem. Ztuhl leknutím a není schopen žádné obrany. Had toho využije, aby králíka sežral, což dokazují odmítavé, ne-li přímo sarkastické reakce profánních médií na tento pastýřský list. A zdaleka to není jen polský fenomén, nýbrž celocírkevní.

Zásadní chybou, které se obecně dopouštějí u tohoto tématu církevní hodnostáři, je předpokládat u protikatolických žurnalistů upřímnou vůli pomoci obětem a pravdě. To je nesmysl. Ze strany biskupů bych naopak očekával, že obviní tyto pisálky z pokrytectví. Kdyby jim šlo skutečně o oběti, tak si nebudou všímat pouze kauz zneužívání duchovenstvem, ale zaměří se na tento jev celospolečensky. Proč se pořád zabývají jenom zneužíváním v Katolické církvi, ale tytéž kauzy v rozbitých rodinách, kde se tohoto zvěrstva dopouštějí otčímové nebo partneři matek, které ony střídají jako ponožky, jsou pro ně tabu? Proč nezveřejní fakta zneužívání ze strany učitelů, lékařů, sportovních trenérů apod.? Nedávno vyšlo najevo, že v USA během posledních let 8 tisíc skautských vedoucích (mužů) zneužilo cca 12 tisíc nezletilých chlapců (publikoval www.katholisches.info), proč o tom v mainstreamových médiích nepadla ani zmínka? Proč nezazní, že britští anglikáni a němečtí evangelíci mají přinejmenším stejné kostlivce ve skříni ohledně zneužívání jako katolíci? Proč se profánní média věnují tématu zneužívání pouze u katolíků?

Odpověď není složitá. Kdyby patřičně v zájmu obětí se pokusila analyzovat tyto případy ve společnosti bez ohledu na jednotlivé stavy, profese a vyznání, tak by nejen vyšlo najevo, že Katolická církev je v tomto směru na tom lépe než jiní, ale hlavně by se rozpadlo jako domeček z karet jejich podvodné pseudodogma, že příčinou zneužívání je kněžský celibát, katolická rigidní sexuální morálka a církevní hierarchická strutktura založená na respektování autority. Ukázalo by se, že anglikáni a další protestanté, u nichž jsou duchovní ženatí, jejich sexuální morálka je mírnější a vnitřní struktura „demokratická“ místo hierarchické, mají pedofilní a efebofilní jedince a jejich oběti mezi sebou také, stejně tak pedagogové, vedoucí mládežnických táborů nebo sportovní trenéři, ačkoliv u nich o celibátu, rigidní sexualitě nebo hierarchické struktuře nemůže být řeč. Žurnalisté by museli bezděčně odhalit i pravdu, že k prudkému nárůstu zneužívání došlo po neomarxistické sexuální revoluci 60. let a že se jedná v naprosté většině případů o zneužití jednopohlavní. Kdy konečně uslyšíme jasný a úderný hlas biskupů, že zneužívání je celospolečenský a nikoli katolický fenomén? Že nevznikl v lůně Církve jako důsledek její nauky a disciplíny, ale u jejich odpůrců jako produkt uvolněné sexuální morálky, promoce homosexuality a genderové ideologie?

Co je a co není pohlavní zneužívání

Nedávno propukl na Slovensku mediální skandál s řeckokatolickým biskupem v Košicích mons. Milanem Chauturem, jehož obvinila bývalá žákyně, že ji prý před lety v době nezletilosti pohlavně zneužil. Při vyšetřování se nakonec zjistilo, že on ji pouze spontánně objal kolem ramen a přitiskl k sobě, aby dal najevo, že dobře odpovídala v hodině náboženství. Obvinění ze zneužití je tady spíše pro kabaret, nicméně na vynikajícím biskupu Chauturovi už ulpělo jakési odium (kdo ví, jak to vlastně bylo….). Tak média hlavního proudu pracují, přesně podle vzoru nacistického tisku v Německu, kde ve 30. letech hitlerovský režim taktéž rozpoutal hysterii proti „zneužívání dětí duchovními“ a mnoho kněží poslal za to do koncentráku. Po válce soudy prokázaly, že téměř všechna obvinění byla vylhaná.

Co vlastně je z morálního hlediska zneužití? Na prvém místě samozřejmě jakýkoliv pohlavní styk s dítětem mladším 15 let, stejně tak osahávání jeho pohlavních orgánů. Tady se jedná podle legislativ všech civilizovaných států o trestný čin. Jenže stačí to? Jak zhruba před rokem prohlásil známý kardinál Raymund L. Burke, zneužíváním je také státem a Evropskou unií dekretovaná povinná školní sexuální výchova, při níž jsou často ještě i předškolní děti seznamovány s detaily soulože včetně zvráceného a jednopohlavního sexu, a školní děti už kolem 10 let vyzývány, aby se navzájem intimně osahávaly a začaly sexuálně žít co nejdříve.

A mládež mezi 15-18 lety? Tam zákony už nejsou tak striktní, v mnoha zemích se zdůrazňuje u mladistvých „právo na sex“. Trestné je ale vynucovat si jej z titulu nadřízené úřední osoby, což upravuje každý stát jinak. Jestliže tedy ředitel školy manipuluje svými žáky (žákyněmi) tak, že je svede k sexu, pak jde o trestný a také z hlediska přirozeného mravního zákona o odporný čin. Totéž platí o spirituálovi nebo rektorovi církevního malého semináře (střední školy).

Také u dospělých osob je v některých zemích trestné, když si nadřízený z titulu své funkce vynucuje sex s podřízenými. Ale i tam, kde se přímo o trestný čin nejedná nebo je neprůkazný, může jít o odporné a hnusné skutky, jež lze zařadit do kategorie zneužití. Jak uvádí ve své knize „Ztracení“ Phillipe Lawler, v USA existovaly od 60. let katolické bohoslovecké semináře, jimž se posměšně říkalo „teploušská hnízdečka“. O trestný čin se nejednalo, neboť tito bohoslovci byli dospělí lidé, nicméně fakt, že příslušný biskup toto trpěl, je odsouzeníhodný. Podobně i jednání smutně proslulého kardinála Theodora McCarricka, jenž si zval bohoslovce na svou rekreační chatu k sexuálním orgiím, podle zákonů nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu (až do odhalení případu, že McCarrick měl poměr i s nezletilým), zneužití to ale jednoznačně bylo.

Mainstreamová média toto všechno dokážou náležitě „opepřit“, a co je hlavní – smíchat všechno dohromady bez jakéhokoliv rozlišení. V Irsku žurnalisté zařadili mezi „zneužívání“ i to, že ve 30. letech 20. století v církevních charitativních ústavech pro bezprizorní mládež byli chovanci trestáni bitím na holý zadek. Prolévaly se krokodýlí slzy nad domnělým utrpením těchto „ubožáků“, aniž se bralo v úvahu, že se jednalo o mladistvé zloděje, alkoholiky a jiné asociální živly bez rodinného zázemí, vůči nimž bylo nutno občas sáhnout i k fyzickým trestům. To, že se Církev ujala těchto lidí a snažila se je převychovat na řádné občany, tyto pisálky samozřejmě vůbec nezajímalo.
Co je a co není tutlání a zametání pod koberec

Další kalibr mainstreamových médií: Církevní hierarchie případy zneužívání kněžími kryla. Opět se tady nerozlišuje a míchají se dohromady hrušky a pušky. Biskup, když za ním někdo přijde, že kněz -xy- ho někdy před 15 lety v době nezletilosti sexuálně zneužíval, nemůže věštit z křišťálové koule, jestli dotyčný mluví pravdu, nebo si vymýšlí. Je z toho obvykle tvrzení proti tvrzení a světlo do případu vnese teprve další svědek zneužívání ze strany tohoto duchovního. Tam, kde funguje církevní soud, může biskup svěřit případ jemu a odkázat žalobce na něj.

Každopádně ale biskup nemá vždycky morální povinnost hlásit případ pohlavního zneužití svým knězem orgánům činným v trestním řízení s výjimkou kauz, kdy církevní vyšetřovací orgány samy dospějí ke zjištění, že dotyčný duchovní je vinen. Ještě v ne tak dávných dobách však Kodex kanonického práva ukládal biskupovi povinnost delikventa exkomunikovat a nařídit mu pobyt v klášteře formou vězení, kde měl konat pokání za svůj hnusný skutek. Teprve když dotyčný odmítl, měl jej biskup vydat světským soudům. Papež sv. Pius V. v 16. století ustanovil pro takové v Církevním státě trest smrti. Zásadní břemeno žaloby spočívá tady ale na samotném poškozeném, případně na jeho zákonných zástupcích, nebo na důležitých svědcích, nikoli na biskupovi. Ten má z hlediska církevního i světského práva zákonnou povinnost pouze se postarat, aby tento chlívák v kněžském rouše byl postižen církevním trestem a nemohl se stýkat s mládeží. Jak uvedl nedávno známý historik Roberto de Mattei (cituje www.poloniachristiana.pl), věci by prospělo, kdyby stát v tomto směru respektoval autonomii diecézních soudů u těchto a podobných kauz. Nicméně smutným faktem je, že biskupové, kteří provinilé kněze netrestali a místo uplatnění církevních postihů je pouze překládali na jiná místa, opravdu existovali a existují, zejména v USA, do nedávna v Irsku, v Belgii aj.

Je nutno vnést také jasno do obvinění ze „zatajování“. I v dřívějších dobách ještě před více než 60 lety, kdy těchto případů zneužívání bylo podstatně méně, platilo, že se tomu nemá poskytovat nežádoucí publicita. Jestliže režisér Sekielski dává svému rádoby dokumentárnímu filmu titul „Nikomu o tom neříkej“, má pravdu, Církev tak postupovala vždycky. Nikomu o tom neříkej, jenom osobám, které jsou kompetentní k vyšetřování případu. Pokud média tvrdí, že na prvém místě tady šlo o „dobré jméno“ Církve jako instituce, tak lžou. U jiných deliktů kněží, např. zpronevěry majetku, toto vyžadováno nebylo.

U sexuálních deliktů platila mlčenlivost ze dvou důvodů: 1) aby nedošlo k pohoršení a vyvolání sexuální fantazie u mládeže nebo u psychicky a morálně slabších jedinců; 2) bylo to v zájmu samotných obětí, neboť těm, kteří si opravdově prošli peklem zneužití, je nepříjemné a zahanbující o tom mluvit a ve většině případů si nepřejí, aby jejich kauza byla propírána v médiích. Proto také, když vystupují v televizi, chtějí většinou zůstat v anonymitě. Připojím k tomu svou vlastní zkušenost. Jako 13letý jsem prožil sexuální napadení dvou mých vrstevníků. Samozřejmě jsem to hlásil rodičům doma, ti ihned kontaktovali školu. Já jsem se tehdy nejvíce děsil toho, že se tomu dostane širší publicity, styděl jsem se a nakonec byl i rád, když to třídní učitel „zametl pod koberec“ jako klukovinu. Církev ze své dvoutisíceleté zkušenosti velice dobře ví, jak jsou tyto zážitky pro oběti bolestivé a že širší publicita znamená jenom hrabat se v jejich ranách.

Na mlčenlivost a diskrétnost při vyšetřování těchto kauz dbají i solidní policejní a justiční vyšetřovatelé. Proč se tedy jenom u katolických hodnostářů hned předpokládá špatný úmysl někoho krýt a zametat věci pod koberec? Samozřejme pokud biskup zavazuje oběti k mlčení a sám nic nedělá pro to, aby se případ vyšetřil, je to odsouzeníhodné, ale když opravdu koná, tak je zcela legitimní požadovat od všech zúčastněných diskrétnost.

Je Církev viníkem?

Církev je vždy svatá, neboť má svatého Zakladatele, prostředky k dosažení svatosti a nekonečně mnoho jedinců, kteří se svatými stali. Tvoří ji samozřejmě hříšní lidé, to ale na její svatosti nic nemění. Ani ti prasáci v řadách kléru, kteří zneužívali, nota bene kolik procent duchovenstva představují? Jedná se pokaždé o jednociferné číslo. Proč tedy hierarchové zaujímají ve svých reakcích jménem Církve provinilý postoj? Proč souhlasí, jako např. v USA, s vyplácením odškodného obětem, což přivedlo již na počátku století několik diecézí k finančnímu krachu? Přiznám se, že kdyby k něčemu podobnému došlo u nás, přestal bych Církev finančně podporovat, neboť peníze diecézí pocházejí ve značné části ze sbírek věřících. Když je dávám Církvi, tak chci, aby šly na provoz chrámů, na charitu a na školství, nikoli abych proti své vůli finančně ulehčoval nějaké zrůdě placení odškodného obětem. On způsobil utrpení druhému, on ať platí, ať se mu pro tento účel zkonfiskuje majetek, ať se mu pravidelně strhává jistá částka z příjmu apod. (ať platí i biskup, u něhož se prokáže krytí zvrhlého kněze, ale ze svého, nikoli z církevního). Vyplácí snad školský úřad peníze obětem zneužívání nějakým zvrhlým pedagogem? Činí to sportovní mládežnická organizace, když se toho dopustí její trenér?

Vyplácením peněz obětem příslušní biskupové fakticky přiznávají, že Církev je vinna – a poskytují tak muniční arzenál nepřátelům. Krom toho je to vítaná pozvánka pro podvodníky nejrůznějšího druhu. V USA jeden advokát v Kalifornii zjistil (publikoval jsem o tom v Řádu r. 2008), že téměř polovina žalob na zneužívání je vylhaná, různí podvodníci, chtiví peněz, které Církev nabízí jako odškodné, přicházejí s tím, že je před 30 lety jejich farář, často už mrtvý, zneužíval…. Nedávno ve Francii soud poslal do vězení manželský pár, který lživě obvinil jednoho kněze ze zneužívání 4 chlapců (Immaculata 2/2019), v Irsku byl před lety uštván mediální kampaní k smrti jeden starý kněz, až po jeho úmrtí se pachatel přiznal, že si vše vymyslel, koneckonců máme tento případ i u nás na Jesenicku, kde kněz byl i světským soudem potrestán – a až nyní se „oběť“ doznala, že si vše vymyslela.

A ještě jeden apologetický argument, ten nejzávažnější, nutno neopomenout. Lze ta čuňata z řad kléru, která zneužila své svěřence a podřízené, považovat za věřící? Pokud jimi jsou a deklarují se navzdory svému strašlivému hříchu jako věrní katolíci, tak se snadno zjistí, že nejsou psychicky vyrovnaní nebo normální. Jestliže ale jsou mentálně bez závad, tak si troufám říci, že jejich postoj a smýšlení nejsou katolické, nevyznávají pravou katolickou nauku. To platí stoprocentně. Kardinál a usvědčený sexuální predátor McCarrick ještě jako washingtonský arcibiskup byl známý svými heterodoxními názory ve věci „dialogu“ s jinými náboženstvími, v nedávných letech jako spolupracovník papeže Františka byl spolutvůrcem jeho dohody s komunistickou Čínou, jež hodila přes palubu katolíky věrné Římu a Církvi a podřídila je komunisty ovládané schizmatické denominaci. Irští biskupové, jimž bylo dokázáno tutlání prasáren svých podřízených, odmítli před referendy o rozvodech a o potratech vyzvat věřící k hlasování ve prospěch autentických morálních hodnot a prohlásili, že každý má prý „právo hlasovat podle svého svědomí“, čímž vydatně přispěli ke schválení hnusných zákonů. Belgický biskup Roger Vangheluwe, usvědčený ze sexuálního zneužívání svého synovce, patřil k předním „progresistům“, požadujícím zrušení celibátu, změnu sexuální a manželské morálky s tím, aby cizoložství přestalo být hříchem, a uznání homosexulity jako legálního způsobu soužití. Vangheluwův delikt kryl dlouhá léta jeho přítel kardinál Godfried Daneels z Bruselu, jenž patřil k největším zastáncům neomodernismu v Katolické církvi a k předním mužům tzv. skupiny ze St. Galenu, jež prosazovala totální revizi katolické dogmatiky a morálky. A mohli bychom pokračovat kauzou známého neomodernistického kardinála Roderiga Marradiagy z Hondurasu aj. Lze opravdu komplexně říci, že všichni biskupové, jimž bylo prokázáno vědomé a úmyslné krytí deliktů sexuálního zneužívání u svých kněží, byli známí svými heterodoxními názory ve věrouce a mravouce.

Odpůrci nejspíš namítnou: A co zakladatel Legionářů Kristových Marcial Maciel? Ten přece vystupoval jako katolický konzervativec. Podle zveřejněných svědectví lidí z jeho okruhu měl ale tento mexický duchovní dvojí tvář: Jinak mluvil na veřejnosti, jinak v úzkém soukromí, kde naopak se vyslovoval o katolické nauce s pohrdáním. A dalším argumentem proti nám je kardinál George Pell, odpůrce homosexualismu a genderismu a ochránce nenarozeného života. Ten si odpykává v Austrálii trest vězení za údajné zneužívání, přičemž je každému soudnému člověku jasné, že jde o monstrproces á la ty naše z 50. let. Jediným „důkazem“ je tady výpověď narkomana o zneužívání v sakristii, což bylo nemožné, neboť sakristie byla průchozí, krom toho svědectví této údajné „oběti“ je téměř přesnou kopií z jednoho dřívějšího případu z USA.

Máme zde také svědectví bývalého nuncia v USA mons. Carla Marie Vigana o homosexuální mafii přímo ve Vatikánu, promoci homosexualismu a krytí kauz zneužití, které jsou v 80 procentech jednopohlavní, z nejvyšších míst. Homosexualita spolu s požadavkem, aby Církev žehnala těmto párům, patří k jedněm z nejdůležitějších agend progresivismu a neomodernismu uvnitř Církve, jde tedy o heterodoxii v nejjasnějším slova smyslu, ne-li přímo o apostazi. Toto je příšinou nárůstu případů zneužívání od 60. let minulého století, nikoli „klerikalismus“ ve smyslu vnitrocírkevních struktur, které to prý „umožňují“. Striktní trvání na církevní nauce a disciplíně tyto strašlivé hříchy nepodporují, jak dokazují tradiční komunity uvnitř Církve á la Bratrstvo sv. Pia X., kde ke zneužívání svěřenců duchovními vůbec nedochází, a pokud se takový ojedinělý případ stane, je okamžitě řešen exkomunikací delikventa.

Heterodoxie a vnitřní apostaze – to jsou tedy hlavní viníci rozšíření případů zneužívání, nikoli církevní nauka a její struktury. Tady vznikla úzká spolupráce mezi nepřáteli Církve a jejich pomahači uvnitř ní samotné. Ti druzí jsou chráněni přímo až z Vatikánu – a pokud se nedá průšvih utajit, tak se sice vyhlásí církevní trest, jako v případě stařičkého McCaricka, jemuž již v tomto věku na tom tolik nezáleží (zatímco všichni předtím o jeho nemravnostech věděli), ale jinak si on i jiní mohou nadále spokojeně a na svobodě žít a dožít. Naproti tomu ti duchovní, kteří přece jen ještě obhajují pravou morální nauku, jsou právě z tohoto hříchu lživě obviňováni, jak názorně ukazuje kauza kardinála Pella.

Dočkáme se někdy od biskupů jasného slova v tomto smyslu? Možná od jednotlivců, ale globálně určitě ne. Současný pohyb v Církvi neposkytuje téměř žádnou naději. Neomodernistická apostatická sekta, kterou někteří nazývají „novocírkev“, tu starou dusí. Tzv. novocírkev úzce spolupracuje s nepřáteli, je s nimi jedno tělo, proto ten sebemrskačský postoj ve věci zneužívání, aby byl po ruce argument pro další změny ve směru zničit pravou Církev a rozpustit ji ve světovém nadkonfesním náboženství New Age.

Naštěstí tady máme tradiční komunity, hnutí na obranu života a jednotlivce z řad biskupů a kléru, kteří „nesklonili kolena před Baalem“. V tom je přece jenom naděje do budoucna, Pán své věrné neopustí.

PhDr. Radomír Malý

38 Responses to Jako králík před hadem

  1. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Jedná věc by měla zaznít naprosto zřetelně, ale z mainstreamovych médií nezazní. Vetsiu těchto zneužívání mají na svědomí sodomite, homosexuálové.
    Ve světě, kde se na sodomity hledí jako na něžné ptáčky zpěvačky, kteří se jen vodí za ručičku a chtějí se milovat a žít jako manželé, tato informace je a bude cíleně potlacovana.
    Protože v tomto světě kulturních marxistu se sexuálních deliktu dopouštějí pouze heterosexuální muži.

    • Pavel napsal:

      A máte tohle tvrzení něčím podložené? Nějakými tvrdými daty? Můžete uvést zdroj? Jak víte že jde doopravdy o homosexuály, tedy lidi s sexuální preferencí ke stejnému pohlaví? Pokud jsou zneužívání především chlapci tak by mohlo jít o náhražkové sexuální, kdy si sexuálně frustrovaný člověk vybere nejsnadněji dostupnou oběť. Většina pachatelů sexuálního zneužívání dětí ani nejsou pedofilové (ve smyslu sexuální preference).

      • Fr. Albert T.O.P. napsal:

        Inu, nahrazkove využití chlapců to může být opravdu jen těžko. Většinu návštěvníků kostelů tvoří ženy a ty lze v takovém případě „ziskat“ snaze.
        Jenže to by tito sodomite v sutane museli chtít.
        O homosexuální mafii v Církvi bylo napsáno mnohé. Stačí hledat a nebýt slepý k evidentnim faktum. Netřeba přece dokazovat, že slunce vychází každý den…

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Z USA je tvrdých faktů celá halda. Existuje dokonce dokument BK USA, který se těmi čísly přímo hemží. Jen netuším, zda je online dostupný. Původně vznikl jako služební referentio do Vatikánu, ale už jsem z něj povícekrát četl citovaná čísla, která nebyla rozporována … a myslím, že i tady se už v nějaké debatě na tento dokument objevil online odkaz.

  2. Sotoniak napsal:

    Kdy konečně uslyšíme jasný a úderný hlas biskupů, že zneužívání je celospolečenský a nikoli katolický fenomén? Že nevznikl v lůně Církve jako důsledek její nauky a disciplíny, ale u jejich odpůrců jako produkt uvolněné sexuální morálky, promoce homosexuality a genderové ideologie?
    Bůh žehnej autorovi tohoto článku!

    • Pawlik napsal:

      Pokud církev pochybila, má se kát. Tečka. Každý ať vyzná svoji vinu a nezlehčuje ji vinou druhého.

      • František napsal:

        Pokud kněz XY pochybil, má se kát – proč by se měla kát Církev za některého svého kněze? Jste členem Katolické Církve? Měla by se Církev kát i za vaše hříchy? Nechcete snad tvrdit, že jste naprosto dokonalý člověk bez poskvrny hříchu? Měla by se tedy Církev kát i za vás?

        • Pawlik napsal:

          Nepíšu o pochybeních jednotlivých kněží, ale o pochybeních církve. Nerozumíte psanému textu?

          • Jiří napsal:

            Právě o to jde. To svinstvo vniklo do Církve zvenku. Má li se ho Církev vyvarovat, může se kát za to, že dostatečně neučila svět žít dle Božích pravidel. Takže ted to autor článku řekl. Církev by měla víc ukazovat, co je hříchem, jinak je ho kolem docela záplava a zaplavuje zvolna i jedince v Církvi.

          • David napsal:

            Církev je svatá, jako je svatá její Hlava, to je Kristus. Nelze mluvit o pochybeních Církve, jsou pouze pochybení jednotlivců.

            • Pawlik napsal:

              Pokud hřeší ti, kteří jsou zástupci církve a kteří jednají jménem církve (hierarchové), pak lze hovořit o hříších církve, protože tito ji reprezentují. Církev je posvěcována Bohem, ale znesvěcována svými jednotlivými údy. Proč myslíte, že se máme modlit v Otčenáši „Posvěť se jméno tvé“? Bůh nepotřebuje posvěcování, my ale ano, i když jsme křtem jeho děti. Očistec jasně ukazuje, že mnozí, ač jsou údy svaté církve, přesto ještě potřebují posvěcení a očištění, než vstoupí tam, kde je půda zcela svatá. tedy ze strany Boží je církev svaté, z naší strany ale na cestě ke svatosti, vyžadující posvěcení a upadající v hříchy.

        • Tomáš W napsal:

          Připomeňme si slova sv. Pavla, kdy mluví o církvi jako tělu a jednotlivých údech. Trpí-li jeden, trpí spolu s ním ostatní. Takto pokud hřeší jeden, mají tyto hříchy dopad i na ostatní. A to zcela konkrétně: Těmito skandály ztrácí svět důvěru i v ty, kteří žijí svatě.

          Ad. Sotoniak: Církev je složena z hříšných lidí. Společnost ovšem předpokládá (a myslím pochopitelně), že morálka služebníků Božích bude na vyšší úrovni.
          Proto radši nepoužívejme výmluvu, že se to děje i jinde.

  3. Marie Tejklová napsal:

    Ten polský dokument bych neodsuzovala, přišel mi vcelku seriózní. Nešlo o nepodložená obvinění, ale o prokázané případy zneužívání s tragickými následky, přičemž biskupové pachatele dlouhá léta kryli. Zarazilo mě tam několik věcí: jeden z pachatelů řekl při setkání s obětí, že nedělal nic špatného; matky věřily spíš kněžím než svým dětem; a biskupové adekvátně nezasáhli, aby ochránili další děti. Navíc tam hraje roli morální autorita kněze, oběti si myslí, že musí poslouchat atd. Také proto se podle mne média zajímají o zneužívání v Církvi, samozřejmě vedle důvodů, které uvádí pan dr. Malý.

    • Dr. radomír Malý napsal:

      Portál Polonia Christiana upozorňuje na e-book „Kościól po Sekielskim“, který jasně ukazuje proppagandistickou manipulaci tohoto filmu, jenž se tváří seriózně, aby zmátl. Jenže ve skutečnosti vyvolává u veřejnosti dojem, podobně jako předtím film „Kler“, že kněží obecně jsou bandou zvrhlých pedofilů a biskupové je kryjí. Skutečné případy se tady směšují se spornými a dosud nevyjasněnými. Obzvlášť perfidní je tímto filmem vytvořená psychóza, že „navíc tam hraje roli morální autorita kněze, oběti si myslí, že musí poslouchat atd.“ Podle Sekielského si člověk má vsugerovat, že zneužívání napomáhá i nadměrná autorita kněze mezi věřícími. Ale cožpak prasáci učitelé nebo sportovní trenéři neuplatňují taktéž při zneužívání svoji autoritu nadřízeného vůči podřízenému, pečovatele vůči svěřenci?

      • Historik napsal:

        Pane doktore, slušně, ale velmi mírně napsáno. Ne tomu filmu, to je podraz, ale paní filosofce Tejklové se podivuji. Zřejmě i ona je částečně postižena liberalismem. A děkuji, že se na její vstup vůbec někdo ozval. Zajímavé na tom filmu je to, že útočí na milou novocírkev. A to zleva. Filmaři se mylně domnívají, že Církev tu už není, že už zůstala jen novocírkev. A reakce novocírkve je pochopitelně novocírkevní. Ale Církvi ten film nestojí za to, aby se jím zabývala. Jen jako kamínek do novocírkevní historie. Podobně jako Církev pozoruje protestanty.

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Pane Malý, viděl jste prosím ten polský film?

        A Vám se líbila reakce o. arcibiskupa Duky o hysterii? Neukázalo se do 14 dnů, že mezi tehdy 42 dominikány bylo jen v Praze 6 shnilých jablíček?

        • Dr. radomír Malý napsal:

          Ad J. Klecanda: Ten film jsem začal sledovat, ale zhnusen jsem přestal. Kardinálova slova o yhsterii považuji za adekvátní.

          • Jaroslav Klecanda napsal:

            Takž Vy, pana Malý, píšete s odsudkem o nějakém filmu, který jste nedodíval do konce? Víte, proč mě napadlo, že jste ho neviděl? On je to jiný film, než agitka Klér. No, agitka – v okamžiku, kdy se začaly ozývat hlasy, že tvůrce Kléru obžalují, dotyční jasně řekli, že pro každou postavu mají reálnou předlohu, kterou jsou schopni soudně dokázat, a uměleckou fikcí je to, že je dali dohromady – myslím, že to jde taky poznat z toho filmu při pozorném sledování – nejslabší jsou vzájemné dialogy těch 4 „kámošů“ – většina takových jsou totiž egoističtí sobci, kteří si velmi hlídají, aby vedle nich někdo jim podobný nebyl … troufnu si napsat, že minimální hraniční sektor je jejich diecéze (schází se takto v reálu třeba „lumen“, kteří z různých diecézí společně studovali a nejsou si „konkurenti“) …

            Ale film Klér je jiná parketa a jiné kafe. Netuším, jak moc jsou sestříhané ty bilanční výpovědi predátorů, ale obávám se, že moc ne. Koneckonců – ani jeden z deseti soudně odsouzených predátorů u nás v ČR NIKDY neučinil žádnou omluvu do své farnosti, diecéze, natož těm, které zneužil … Někteří ale z vězení dál svým obětem psali manipulační dopisy a „formovali“ si je na svůj návrat z vězení … :-(

            • Dr. radomír Malý napsal:

              Ad J. Klecanda: „Někteří (tj. odsouzení kněží za zneužívání) ale z vězení dál svým obětem psali manipulační dopisy a „formovali“ si je na svůj návrat z vězení.“ Tomu tedy vůbec nerozumím. Pokud si je „formovali“, tak je nenazývejme „oběti“, protože potom je zde důvodné podezření, že tito lidé s tím dobrovolně souhlasili. Protiřečíte si, milý pane.

              • Jaroslav Klecanda napsal:

                „dobrovolně souhlasili“ – milý pane Malý, obávám se, že netušíte, o čem píšete – a to si prosím vztáhněte na celou problematiku, zkuste najít nějakého kriminalistu/kriminalistku, kteří se danou problematikou profesionálně zabývají, a potom budeme moci pokračovat dále v dialogu jedním jazykem. Například v Brně na Kounicově najdete půlku patra milých a ochotných lidí a jejich šéf Ludvík Vám zajisté někoho z nich poskytne k odborné konzultaci, už mi to před chvílí slíbil. :-)

      • Felix Leo napsal:

        Takže v Polsku je vše v nejlepším pořádku, jen nepřátelé církve provádějí propagandistickou manipulaci. Proč se tedy polští biskupové omlouvají za něco, co se podle vás nikdy nestalo? Proč pak přijíždí do Polska arcibiskup Charles Scicluna? https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/507405-frantiskovi-dosla-trpelivost-do-polska-vtrhne-papezuv-cistic.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

  4. Patrik Matyášek napsal:

    S panem dr. Malým je veskrze možno souhlasit. Pouze k tvrzení o neodpovědnosti Církve vůči obětem musím přispěchat s poznámkou:

    Osoby, které se dopustí zneužití jiné osoby (závislé či nikoli), tak činí vlastním jménem a na vlastní (civilně-právní) odpovědnost pouze tehdy, když vystupují jako samostatné osoby. Jinak tomu je ale v případě, kdy vystupují jako zaměstnanci či statutáři právnické osoby při výkonu její činnosti (např. dle jejích stanov apod.) – tehdy nejednají vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, ale jako „prodloužená ruka“ právnické osoby, tzn. jejich jednání či opomenutí se přičítá právnické osobě. Poškozená oběť se v takovém případě dostává do civilního odpovědnostního vztahu s právnickou osobou, a nikoli přímo s pachatelem. V případě tzv. excesu právnická osoba neodpovídá, odpovědnost je výlučně na pachateli. Excesem se míní činnost vybočující z běžných úkolů, které se plní při činnosti právnické osoby.

    Jinak je tomu z hlediska trestní odpovědnosti, tuto nese přímo pachatel, a poškozená oběť se může hojit svým adhesním nárokem v trestním řízení. Trestní odpovědnost Církve jako právnické osoby nepřipadá v úvahu.

    V USA, na rozdíl od ČR, se obvykle stanoví náhrada újmy jako 10% ročního obratu právnické osoby, což pochopitelně motivuje žalovat velké korporace, protože u nich to dělá kupu peněz. U nás výše náhrad závisí na velikosti korporace podstatně méně, je to jen jedno mnoha hledisek.

    Lze souhlasit s panem dr. Malým, že z hlediska morálního Církev nenese odpovědnost za hříchy svých členů či představitelů, avšak z hlediska civilně-právního ji nese, dopustí-li se zneužití oběti zaměstnanec či představitel Církve při plnění úkolů Církve. Které úkoly to jsou, je uvedeno v zákl. dokumentu uloženém na Min. kultury při registraci Církve. Nepochybně bude pro soudy velmi složité rozlišování mezi činnostmi podřaditelnými pod běžné úkoly, které se plní při činnosti Církve podle zákl. dokumentu, a mezi excesivním jednáním či opomenutím.

    Pokud vznikne Církvi povinnost nahradit oběti újmu, má současně Církev plný regres vůči škůdci. Lze říci, že poškozená oběť má na výběr, zda požádá o náhradu Církev, anebo rovnou pachatele (škůdce). V rozhodování jí může pomoci úvaha o dobytnosti žalované částky, ale také jiné faktory, jako třeba mediální tlak atd.

  5. Společenství napsal:

    Pana autora dlouhodobě trápí mnoho jevů ve společenství, pro které stále těžko hledá jméno. Možná by pomohlo, kdyby se pokusil vžít se do role psychiatra, který má na starosti svěřený objekt. Takového lékaře celkem žádný projev jeho svěřenců netrápí, nepřekvapí, nesměje se mu a jejich výpovědím chápavě naslouchá. Postačuje mu, že nejsou agresivní a že zařízení objektu nedemolují. Ví, že v takovém případě není ani na místě předepisovat nějaké medikamenty, i když z praxe také ví, že návrat jeho svěřenců k normálnímu uvažování za setrvalého pokračování v pobytu není prvděpodobný.

  6. Felix Leo napsal:

    Dr. Malý: (zneužívání vzniklo) … jako produkt … genderové ideologie.

    „Gender“ je rozšířeným fenoménem posledních pár let, zneužívalo se dávno předtím. A jak by mohl ovlivnit zneužívání v církvi, která se mu zuby nehty brání?

    Dále si vezměme teprve nyní odkrývaný fenomén zneužívání řeholnic řeholníky. Řeholník formálně nic nevlastní, z čeho by vyrovnání poskytl? Řeholnice nic vlastnit nemůže, k čemu by jí vyrovnání bylo?

    • jl napsal:

      Gender není otázkou posledních let. V USA se v 70. letech s odřenýma ušima a za přispění amerických maminek podařilo zatrhnout zavedení hrůzy v podobě Equal Rights Amendment. Socialistické maminky tou dobou už po léta zcela běžně stály frontu na potrat, v lepším případě na sunar. A tohle všechno samozřejmě prosakovalo i na církevní půdu. Dominikáni povykující na pařížských barikádách, němečtí benediktini šktrtající „staré pořádky“, reformující se americké semináře, …

      https://www.phyllisschlafly.com/stopera/

  7. Renda napsal:

    Jde o homosexuály , ne pedofily. Jde o zneužívání mladistvých , ne malých dětí.

  8. Tomáš W. napsal:

    Po přečtení článku musím bohužel konstatovat, že jeho úroveň snižuje snaha autora vykřičet do světa své pesimistické nálady.

    Z toho zřejmě pramení i velice příkré, až silácké vyjadřování.

  9. Dr. radomír Malý napsal:

    Ad Tomáš W.: Vážený pane, nechte si prosím laskavě svá psychologická hodnocení pro sebe, nikdo na ně není zvědavý. Já žádnými pesimistickými náladami netrpím, pouze realisticky předkládám fakta a dle svého svědomí používám tvrdých slov tam, kde vidím nutnost použít je, nota bene stejně tak postupoval i Pán Ježíš (s nímž se samozřejmě nesrovnávám), ale i sv. Pavel, sv. Jan atd. Stejně tak ale netrpím ani limonádkovým optimismem některých dnešních katolíků NOM o tom, jak je to za současného pontifikátu nádherné, jaký je to prý Boží dar, hurá, aleluja, tleskáme rukama jako na různých charizmatických setkáních, kytárky, bubny, poskakování až do stropu atd.

    • Tomáš W. napsal:

      Vážený pane doktore.
      Exaltované charismatické bohoslužby nenavštěvuji.
      Podobně nenavštěvuji mše svaté v tridentském ritu, což předpokládám preferujete Vy.
      Přesto je však respektuji jako možnost, jak se někdo může více přiblížit Bohu. O to by nám mělo jít především, proto bohoslužbu, která je Vám blízká neshazuji a nezesměšňuji.
      Není nutné klesat na úroveň Hovorů při stolu.

      • Dr. radomír Malý napsal:

        Ad Tomáš W.: „Není nutné klesat na úroveň Hovorů při stolu.“ Ani nevíte, milý pane, jak jste mne tímto pobavil. Kdybych klesl na úroveň Ltherových Hovorů u stolu (Tischreden), tak by se to tady jen hemžilo nadávkami, vulgárními výrazy a nechutnými oplzlostmi. A toto se tady vůbec neděje, pokud nějaký takový příspěvek sem dojde, tak není publikován.

  10. Dr. radomír Malý napsal:

    Tady už opravdu běhá mráz po zádech. Podle nejnovějšího http://www.katholisches.info v Belgii v 80. letech působila v Církvi zcela oficiálně organizace, jež bojovala za „práva“ pedofilů v duchu tehdejší tzv. sexuální revoluce. Někteří kněží zneužili děti (homo i heterosexuálně), rodiče si stěžovali na církevních místech a bylo jim příslušnými církevními úřady odpovězeno, že prý pokud dítě tento kontakt považovalo za něco příjemného, není co řešit. Bylo to v bruselské arcidiecézi, kterou řídil kardinál Daneels, známý neomodernista, jenž kryl efebofilní skandály kléru. Zoufalí rodiče se tenkrát písemně obrátili přímo na něho, on se jim ale vůbec neuráčil jediným slůvkem odpovědět. Bezděčně mi napadla parafráze na výrok sv. Augustina „Remota iustitia guid sunt regna nisi magna altrocinia…“ s touto změnou: „Remota fide quid sunt curiae nisi synagogae diaboli…“, tj. „Když se odstraní víra, co jiného jsou biskupské kurie, než synagogy satanovy…“.

  11. Čistič napsal:

    „Františkovi došla trpělivost. Do Polska vtrhne papežův čistič.“ Jak se na to dívat? Především tak, že novocírkev se stále sama hledá. Její optimální verze je německá, ale zřejmě i ta je jen dočasná. Rozhodně to není verze polská, ta se od Církve odpoutala nedostatečně, i když JPII zde vykonal velký kus práce. Vadou polské novocírkve je i její jakýsi podíl na státní moci, to musí přestat. Ukazuje se, že film „podraz“ byl plánován hodně shora. No, chudák Kaczynski – Polsko se musí plně podřídit Bruseli. A v polské novocírkvi bude rušno. Samotné Církve se ovšem tyto fluktuace nijak nedotýkají. Pozoruje je, jako pozorovala, když před 100 lety hledali sami sebe novodobí husité.

  12. Felix Leo napsal:

    Když si pozorně přečtete knihu Daniela Pitteta „Otče, odpouštím vám“, přestanete počítat, kdo zneužívá víc, a pochopíte, že zneužití jediného „z mých maličkých“ je nezměrnou tragédií, která poznamená oběť na celý život – pokud jej neukončí z vlastní vůle předčasně…
    Čtěte opravdu pozorně!

    • Martin Šmrha napsal:

      To tady nikdo nepopírá.
      Každopádně to poznamená dotyčnou osobu na celý život, ale v jakém slova smyslu.

    • JaB napsal:

      To, co píšete, snad někdo zpochybňuje? Tragičnost individuálního případu je jedna věc a příčiny celospolečenského trendu jsou věc druhá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *