K otázce heretického papeže (1.)

“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v  kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..

Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019

Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.

V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).

Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).

V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.

Dom John Chapman ve své knize The Condemnation of Pope Honorius (Odsouzení papeže Honoria, Londýn 1907) vysvětluje, že týž Třetí konstantinopolský ekumenický koncil, který vyhlásil anathema nad papežem Honoriem, jasně rozlišoval mezi omylem konkrétního papeže a neomylností ve víře Apoštolského stolce jako takového. V listě, jímž otcové Třetího konstantinopolského koncilu žádají papeže Agathona (678-681) o schválení rozhodnutí koncilu, uvádějí, že Řím má neomylnou víru, která je celé Církvi autoritativně hlásána biskupy apoštolského stolce, nástupci svatého Petra. Můžeme se ptát: Jak je možné, že koncil toto tvrdí a jedním dechem přesto odsuzuje papeže jako heretika? Odpověď je jasná. Papež Honorius I. byl omylný, mýlil se, byl heretikem právě proto, že nehlásal autoritativně Petrovu tradici v římské Církvi, tak jak měl. Na tuto tradici se nijak neodvolával, ale pouze schválil a šířil mylnou nauku. Jakmile nástupci papeže Honoria I. jeho slova odmítli, nemohla obstát proti neomylnosti Apoštolského stolce ve víře. Projevila se jejich skutečná hodnota jako vyjádření jeho soukromého názoru.

Papež, svatý Agathon, se nedal politováníhodným chováním svého předchůdce Honoria I., který napomáhal šíření hereze, zmást ani vyvést z rovnováhy. Zachoval si nadpřirozený pohled na neomylnost stolce sv. Petra v nauce víry, jak napsal císařům do Konstantinopole: „Toto je zákon pravé víry, již duchovní matka vaší pokojné říše, apoštolská Církev Kristova (stolec římský), vždy energicky zachovávala a bránila, a jak se prokáže, z milosti Všemohoucího Boha nikdy nesešla z cesty apoštolské tradice, ani ji nezkazily heretické novoty, nýbrž od počátku přijala křesťanskou víru od svých zakladatelů, Kristových knížat apoštolských, a neposkvrněná zůstává až do konce podle božského zaslíbení samotného Pána a Spasitele, který ve svatých Evangeliích knížeti svých učedníků pravil: Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezakolísala, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ (Ep. Consideranti mihi ad Imperatores).

Dom Prosper Guranger uvádí toto stručné a jasné teologické vysvětlení tohoto konkrétního případu heretického papeže: „Jaký jásot se nesl peklem, když jednoho smutného dne došlo k tomu, že papež, zástupce Toho, jenž je esenciálním Světlem, jako by na okamžik stál na straně sil temnoty a způsobil, že se mezi nebesa a Boží horu, kde Bůh přebývá se svým náměstkem, snesl mrak; je až příliš pravděpodobné, že přímluvná pomoc společenství byla právě tehdy slabší, než být měla“ (The Liturgical Year, London 1900, sv. 12, s. 377).

Dále je zde závažná skutečnost, že za dva tisíce let nikdy nedošlo k tomu, že by byl papež prohlášen za sesazeného pro zločin hereze. Anathema nad papežem Honoriem bylo vysloveno teprve po jeho smrti. Posledním případem heretického či poloheretického papeže byl Jan XXII. (1316-1334), který učil teorii, že svatí se budou těšit z blaženého nazírání teprve po posledním soudu při Kristově druhém příchodu. Tento konkrétní případ se tehdy řešil tak, že došlo k veřejným napomenutím (pařížská univerzita, král Filip VI. Francouzský), k vyvrácení papežových mylných teorií v teologických publikacích a k synovskému napomenutí ze strany kardinála Jacquesa Fourniera, který se nakonec stal jeho nástupcem jako Benedikt XII. (1334-1342).

Za velmi vzácných případů papeže, který se dopustil vážných teologických omylů či herezí, Církev jistě dokázala s takovým papežem žít. Dosud byla praxe taková, že Církev ponechávala úsudek o vládnoucím heretickém papeži jeho nástupcům nebo budoucímu ekumenickému koncilu, jako tomu bylo v případě papeže Honoria I. K témuž by patrně došlo i u Jana XXII., kdyby byl svůj omyl neodvolal.

Papeže několikrát sesadily sekulární síly nebo zločinecké kliky. Docházelo tomu zejména v takzvaných temných stoletích (10. a 11. století), kdy němečtí císařové sesadili několik nehodných papežů nikoli kvůli herezi, nýbrž kvůli jejich skandálnímu nemravnému životu a zneužívání moci. Nikdy však nebyli sesazeni kanonickým procesem. To je nemožné vzhledem k božskému zřízení Církve. Papež dostává autoritu přímo od Boha, nikoli od Církve, proto ho Církev nemůže sesadit, ať z jakéhokoli důvodu.

Je dogma víry, že papež nemůže vyhlásit herezi, když učí ex cathedra. Bůh garantuje, že brány pekelné nepřemohou cathedra veritatis, tedy apoštolský stolec svatého Petra. Dom John Chapman, odborník na zkoumání dějin odsouzení papeže Honoria I., píše: „Neomylnost je takříkajíc vrcholem pyramidy. Čím slavnostnější jsou výroky Apoštolského stolce, tím jistější si můžeme být jejich pravdivostí. Když dosáhnou vrcholné slavnostnosti, to znamená když jsou striktně ex cathedra, je možnost omylu zcela vyloučena. Autoritu papeže je třeba implicitně následovat a ctít i tehdy, není-li skutečně neomylná. Existuje však i eventualita, že se může mýlit, jak dokazuje víra i dějiny“ (The Condemnation of Pope Honorius, London 1907, s. 109).

Jestliže papež šíří věroučné omyly či hereze, božské zřízení Církve už má protilátku: v takovém případě přichází ke slovu náhradní služba představitelů episkopátu a nepřemožitelný sensus fidei věřících. Počet v tomto případě nerozhoduje. Stačí, když máme několik biskupů, kteří hlásají integritu víry a tím napravují omyly heretického papeže. Stačí, když biskupové učí své stádo a chrání ho před omyly heretického papeže, a jejich kněží a rodiče v katolických rodinách budou činit totéž. Navíc protože Církev je také nadpřirozenou skutečností a tajemstvím, jedinečným nadpřirozeným organismem, mystickým Tělem Kristovým, musejí biskupové, kněží i laičtí věřící – kromě napomínání, výzev, vyznání víry a veřejného odporu – také konat úkony zadostiučinění Božímu majestátu a pokání za heretické činy papeže. Podle dogmatické konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium (srov. č. 12) se věřící jako celek ve věcech víry nemohou mýlit, když od biskupů až po posledního věřícího laika projevují univerzální shodu ve věcech víry a mravů. I když papež šíří teologické omyly a hereze, víra Církve jako celek zůstane nedotčená na základě Kristova zaslíbení zvláštní pomoci a trvalé přítomnosti Ducha svatého, Ducha pravdy, v Jeho Církvi (srov. Jan 14,17; 1 Jan 2,27).

Jestliže z nevyzpytatelného Božího dopuštění v určitém dějinném okamžiku a velmi vzácně papež ve svém běžném neboli řádném, nikoli neomylném, magisteriu šíří omyly a hereze, Boží prozřetelnost v téže době probudí svědectví některých členů biskupského kolegia i věřících, aby tak nahradila dočasná selhání papežského magisteria. Je třeba říci, že taková situace je velmi vzácná, nikoli však nemožná, jak dokazují dějiny Církve. Církev je vskutku jedním organickým tělem, a jestliže hlava (papež) selhává a má nedostatky, zbytek těla (věřící) nebo jeho významné části (biskupové) dočasná selhání papeže nahradí. Jedním z nejslavnějších a nejtragičtějších příkladů takové situace je ariánská krize ve čtvrtém století, kdy, jak konstatoval blahoslavený John Henry Newman, čistotu víry neuchovávala ani tak ecclesia docens (papež a biskupové), jako ecclesia docta (věřící).

Teorie či názor o ztrátě papežského úřadu sesazením nebo prohlášením o jeho ztrátě ipso facto implicitně ztotožňuje papeže s celou Církví neboli v konečném důsledku je projevem nezdravé papolatrie. Zastánci tohoto názoru (zejména někteří světci) jevili přehnaný ultramontanismus a z papeže dělali jakéhosi poloboha, který se nemůže dopustit omylu, a to ani v oblasti vymykající se papežské neomylnosti. Papež dopouštějící se věroučného omylu, což teoreticky a logicky zahrnuje i ten nejzávažnější, tedy herezi, je pro přívržence tohoto názoru (sesazení papeže a ztráta jeho úřadu kvůli herezi) nesnesitelná a nemyslitelná, i když se tyto omyly netýkají předmětu papežské neomylnosti.

Prvnímu století byla teorie či teologický názor, že heretický papež může být sesazen nebo ztratit úřad, cizí. Vznikla teprve ve vrcholném středověku, kdy centrální pozice papeže dosáhla vrcholu a kdy byl papež bezděčně ztotožňován s Církví jako takovou. Jejím jádrem byl světský postoj absolutního vládce podle hesla „stát jsem já!“, neboli církevní terminologií „Církev jsem já!“

Názor, že heretický papež ztrácí úřad ipso facto, se stal běžným míněním od vrcholného středověku až do dvacátého století. Zůstává teologickým názorem, nikoli naukou Církve, a nemůže si tedy činit nárok na to, že je trvalou a odvěkou naukou celé Církve, neboť ho výslovně nepodpořil žádný ekumenický koncil a žádný papež. Církev sice heretického papeže odsoudila, ale teprve posmrtně, nikoli v době, kdy vykonával úřad. To, že někteří svatí církevní učitelé (např. sv. Robert Bellarmin, sv. František Saleský) tento názor zastávali, ještě nedokazuje jeho nepochybnost ani všeobecný věroučný konsenzus. Je známo, že i církevní učitelé se mýlili, např. sv. Tomáš Akvinský v otázce Neposkvrněného Početí, matérii svátosti kněžského svěcení nebo svátostného charakteru svěcení biskupů.

V Církvi bylo například období, kdy existoval objektivně mylný obecný teologický názor, že matérií kněžského svěcení je předání instrument. Tento názor se však nemohl dovolávat starobylosti a univerzálnosti, třebaže ho po omezenou dobu podporoval papež (v dekretu Evžena IV.) či liturgické knihy (i když nedlouho). Později ho uvedl na pravou míru papež Pius XII. v roce 1947.

+Athanasius Schneider, pomocný biskup v Astaně

Překlad Lucie Cekotová

Pokračování: II. díl, III. díl

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2019/03/important-guest-op-ed-bishop-schneider.html

8 Responses to K otázce heretického papeže (1.)

  1. eva m. napsal:

    Som zvedava, ako toto pojednavanie dopadne.

    Je pekné, že pápež je neomylný len keď hlása pravdy viery ex cathedra, no súkromné hlásanie omylov a bludov, čoho sme svedkami dnes, je bežnou praxou. Totiž tento pápež ANI RAZ nehlásal ex cathedra.

    Východisko zatiaľ žiadne. Iba Boh môže zastaviť túto lavínu….

  2. Vladimír M. napsal:

    Předpokládám, že v článku je myšlen Dom Prosper Guéranger, O.S.B.

  3. Lenka napsal:

    Astana neexistuje

    • Felix Leo napsal:

      Máte pravdu – už dva měsíce je to Záře Sultánova (Nur-Sultan), Astana bylo jen přechodné jméno, soudruzi si jistě vybaví Celinograd.
      Při zastoupení katolíků v zemi hluboko pod procento bych čekal u pomocného biskupa spíše pastorační aktivity…

      K překladu: „dom“ přece není v češtině zažitý termín!

      • Lucie Cekotová napsal:

        Tituly tohoto typu se nepřekládají. Když si najdete informace o Domu Guérangerovi či jeho díla v libovolném jazyce, zjistíte, že je takto titulován běžně všude. Včetně češtiny.

    • Evermod napsal:

      Astana od března 2019 oficiálně Nur-Sultan je od roku 1997 hlavní město Kazachstánu. V roce 2017 zde žilo něco přes jeden milion obyvatel a jejich počet velmi rychle roste. Město se nachází uprostřed liduprázdných stepí středního Kazachstánu na řece Išim.
      To že se něco před cca dvěma měsíci přejmenovalo jěště neznamená, že to přestalo existovat. Nebo chcete tvrdit, že Konstantinopol čili Cařihrad taky neexistuje? On vlastně neexistuje ani Londýn, neboť oficiálně se jmenuje London 😉

  4. Lucie Cekotová napsal:

    Město Astana bylo skutečně 20.3.2019 přejmenováno na „Nursultan“. Text Mons. Schneidera byl na Rorate Caeli publikován přesně v ten den, tj. napsán musel být předtím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *