Útok na rodinu

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.

PŘEVRÁCENÍ CÍLŮ MANŽELSTVÍ

Církev učí, že manželství má tři účely [2]: 1) plození a výchovu dětí; 2) vzájemnou pomoc manželů; 3) prostředek proti žádostivosti. První účel je zároveň účelem primárním (viz Magisterium, Písmo svaté, patristika a tradiční argumenty spekulativní teologie).

V rozporu s touto naukou někteří moderní autoři zastávají názor, že dobro manželů (srov. druhý účel) je na stejné nebo vyšší úrovni než dobro dětí (srov. první účel).

Tento moderní názor byl Magisteriem odsouzen. Prohlášení Svatého stolce z dubna 1944 (AAS XXXVI s. 103) klade otázku:

„Lze připustit učení některých moderních autorů, kteří popírají, že početí a výchova dětí je prvotním cílem manželství, nebo učí, že druhotné cíle nejsou nutně podřízeny cíli prvotnímu, ale mají s ním stejnou hodnotu a jsou na něm nezávislé?“

Odpověď zněla:

„Ne, toto učení nelze připustit.“

Papež Pius XII. v promluvě k porodním asistentkám (1951) o těchto tezích mluví jako o „závažném převrácení uspořádání hodnot a cílů stanovených samotným Stvořitelem“.

Přes tato prohlášení byl tento moderní názor prezentován znovu na půdě Druhého vatikánského koncilu a našel si cestu (třebaže v zastřené podobě) do textu Humanae vitae a z odtud do nového kodexu kanonického práva, nového katechismu a exhortace Familiaris consortio i dalších dokumentů.

Na tomto pozadí je třeba chápat teologii těla [Jana Pavla II.]. Třebaže výslovně nepopírá, že prvotním cílem manželství je početí a výchova dětí, zabývá se téměř výhradně manželskou láskou a početí zmiňuje přinejlepším jen jako přívažek, například když papež hovořil o „společenství osob, které tvoří muž a žena“ a k tomu dodal „a na toto všechno hned od počátku sestupovalo požehnání plodnosti“ (14. 11. 1979). [3]

Pokud jde o specifické chápání manželské lásky, které je v teologii těla zjevné, konkrétně vzájemné sebedarování, zaznamenáváme, že bylo přítomno již u některých dřívějších autorů, kteří popírali absolutní primát plodivého cíle manželství. Výše citované Prohlášení uvádí, že určití tito autoři považují za primární cíl „vzájemnou lásku manželů a jejich spojení, které se má rozvíjet a zdokonalovat fyzickým a duchovním darováním vlastní osoby,“ a Pius XII. v citované promluvě podobně uvádí, že někteří tito autoři považují za „vlastní a nejhlubší smysl uplatnění manželského práva…sjednocení těl“, které „vyjadřuje a uskutečňuje osobní a afektivní jednotu,“ a dodává: „Stojíme tak tváří v tvář šíření celého souboru myšlenek a pocitů, které jsou v přímém rozporu s pokojem, hloubkou a vážností křesťanského myšlení.“

NOVÉ POJETÍ MANŽELSKÉ LÁSKY

Podrobněji se zde budeme zabývat tezí, že manželský akt vyjadřuje „bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů“ (Familiaris consortio 32, citováno v novém Katechismu katolické církve 2370. Jde o základ celého systému teologie těla).

Tato teze je prima facie falešná: za prvé metafyzicky, protože lidská osoba je nesdělitelná; za druhé fyzicky, protože manželský akt esenciálně zahrnuje rozkoš, bez níž by byl vlastně nemožný; a za třetí mravně, protože Církev jednak učí, že muž má moc nad tělem své manželky a žena nad tělem manžela (1 Kor 7,4), což znamená, že každý z partnerů nemá jen dávat, ale i brát, a jednak (obecněji vzato) se bezvýhradné sebedarování nařizuje jen ve vztahu v Bohu (a jen ve vztahu k Bohu je také skutečně možné) (Lk 10,27), zatímco bližního máme milovat v menší míře, a jde-li o manželský akt, s cudností a zdrženlivostí [4] (srov. Římský katechismus, část druhá, hlava VIII, otázka XXXIII). Milovat bližního bezvýhradnou sebedarující láskou by byla modloslužba.

Ve světle rozlišování výše uvedených tří druhů lásky je manželský akt v jeho ideální podobě třeba chápat jako akt smyslné lásky formované láskou rozumovou, která manželům umožňuje milovat manželského partnera ne jako objekt, ale jako osobu, a dále utvářenou křesťanskou láskou, která je uschopňuje milovat druhého v Bohu a pro Boha.

MLČENÍ O NAUCE, ŽE MUŽ JE HLAVOU RODINY

Ve Familiaris consortio, v novém katechismu a v nauce Církve o manželství na magisteriální, diecézní i čistě farní úrovni v poslední době obzvlášť absentuje učení, že manžel je hlavou rodiny, jako je Kristus hlavou Církve. Podobné tendence vidíme i v teologii těla Jana Pavla II. Tento věroučný nedostatek je posilován i novou liturgií, v němž příslušná pasáž z listu sv. Pavla Efesanům (kapitola 5) již není povinná, nýbrž volitelná spolu s řadou jiných možných čtení (včetně čtení z téže kapitoly, z něhož byl vypuštěn klíčový verš 23).

Zdá se, že lidé odpovědní za příslušné části dokumentů Druhého vatikánského koncilu spolu s papežem Janem Pavlem II. usilovali o nahrazení této nauky naukou o naprosté rovnosti založené na rovnosti osobní důstojnosti. V uvedené apoštolské exhortaci (č. 19) papež cituje Gaudium et spes: „Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností ženy i muže, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce.“ Podobně č. 22: „U ženy je především třeba zdůraznit, že má stejnou důstojnost a odpovědnost jako muž.“ Jak vidíme, katolická nauka založená na Tradici a vycházející z Písma svatého je zde zamlčena či potlačena ve prospěch čistě filosofické zásady.

Je jasné, že tento filosofický princip – stejná důstojnost muže a ženy – nikoho z nich neurčuje jako hlavu rodiny. To, komu tato role v konkrétním případě připadne, se ponechává otevřené. Toto mlčení o autoritě muže jasně přispělo k dominantnímu postoji ženy, který se v souvislosti s provozem rodiny v dnešních manželstvích projevuje stále zřetelněji.

Je politováníhodné, že výsledek tohoto mlčení ze strany Magisteria koresponduje s hluboce antikatolickými ideologiemi a názory, jako je feminismus, a s oslabením obrazu a role muže, manžela a otce [5].

ANALÝZA NOVÉ NAUKY O MANŽELSTVÍ

Postupně zde porovnáme šest hlavních zásad nauky. Na prvním místě je vždy nauka tradiční, na druhém moderní (ve svém významu prima facie).

1a) Prvotním cílem manželství je plození a výchova dětí.
*b) Prvotním cílem manželství je láska.
2a) Manželská láska znamená vzájemnou pomoc.
*b) Manželská láska znamená bezvýhradné sebedarování.
3a) Doporučují se velké rodiny.
*b) Doporučují se malé rodiny.
4a) Přirozené plánování rodičovství se nepropaguje.
*b) Přirozené plánování rodičovství se propaguje.
5a) Manželství vzhledem k zasvěcenému životu stojí níže.
*b) Manželství je na stejné úrovni jako zasvěcený život.
6a) Muž je hlavou rodiny.
*b) Muž a žena jsou si přísně rovni.

V souvislosti s tímto srovnáním položíme následující otázky a dáme na ně odpověď:
1) Je tato nauka ve všech případech stejná? Ne.
2) Představuje nová nauka vývoj staré směrem k větší jasnosti a hloubce?  Ne.
3) Jsou to tedy odlišná učení? Ano.
4) Je tradiční nauka katolická? Ano.
5) Je nauka odlišná od katolické nekatolická? Ano.
6) Je katolická nauka pravá? Ano.
7) Je nekatolická nauka falešná? Ano.

Docházíme k závěru, že nová nauka je ve svém prima facie významu falešná.
Je však toto učení katolické v nějakém sekundárním smyslu? Nakolik není ve svém originálním vyjádření formálně heretické, a tedy neodporuje některému katolickému dogmatu, mělo by být možné ho interpretovat způsobem odpovídajícím katolické nauce.

Ale proč? Jistě toto falešné a hluboce škodlivé učení a ty, kdo ho ukvapeně hlásali, nechceme omlouvat, a to ani z úcty k papeži či koncilu. Jediný důvod, proč ho vykládat v katolickém smyslu, je ukázat, že není formálně heretické, ale to je čistě akademický problém.

Magisteriální personalismus, který toto nové učení utváří, při konečné analýze představuje sbližování se světem. Posláním Církve ale není poddávat se padlé přirozenosti, nýbrž odporovat jí, bojovat s ní, kárat ji a uzdravovat, jak nejvíce je to možné, a připravovat ji na přijetí Boží milosti na tomto světě a na stálé a definitivní spojení s Bohem na onom.

Magisterální personalismus otevírá dveře všem mlhavým zákrutům teologie těla a pomáhá živit drzé pokusy omlouvat nemravnost ve jménu „lásky“, což vyvrcholilo děsivými nekatolickými prohlášeními synod o rodině.

Učení formované tímto personalismem, spolu se všemi novými naukami, které od doby Druhého vatikánského koncilu až dosud prezentují někteří představitelé Církve, představuje zneužití munus docendi Církve.

FILOSOFICKÝ ZÁKLAD NOVÉHO UČENÍ

Základ nového učení spočívá v doktríně, kterou bychom mohli nazvat „magisteriální personalismus“. Zdá se, že je motivován přáním stanovit mravní pravidla přijatelná pro všechny lidi (dobré vůle). Proto se do popředí staví „pozitivní“ prvky, jako je důstojnost člověka, a „negativní“ části, jako je prvotní hřích a peklo, se opomíjejí. Z tohoto důvodu také objektivita ustupuje subjektivnosti a víra filosofii. V této souvislosti je příznačný jeden projev budoucího papeže [Karola Wojtyly] v době Druhého vatikánského koncilu. Říká v něm: „Koncil a Církev … považují výzvy týkající se důstojnosti člověka za nejdůležitější hlas naší doby  … Věc důstojnosti lidské osoby … je jistě ekumenický prvek, prvek společný všem lidem upřímně dobré vůle“ („O důstojnosti lidské osoby“).

V pozadí přání stanovit mravní pravidla přijatelná pro všechny lidi dobré vůle je, zdá se, snaha všechny lidi dobré vůle sjednotit. Nejhlubší motivací personalismu by tedy byla touha po jednotě, jinými slovy po lásce, protože láska usiluje o sjednocení.

Prvním komentářem může být to, že pro stanovení přirozené i nadpřirozené pravdy jsou nezbytná univerzální filosofická pravidla. Musejí však být správná a aplikovat je lze jen v mezích, které jim po právu náležejí. Jinak k pravdě nepovedou. Za druhé je třeba říci, že přikázání lásky vyjadřuje celý mravní zákon (Mt 22,40 a Jan 13,34), ale tato láska musí být samozřejmě založena na pravdě; jinak ji nelze v žádném smyslu označit za autentickou.

Hlavním omylem personalismu je to, že subjektu s danou přirozeností dává logickou prioritu nad touto přirozeností, to znamená klade subjekt lidské přirozenosti nad lidskou přirozenost samu. V oblasti etiky to znamená upřednostňovat řád dobra před řádem pravdy, dobro člověka (přinejmenším to, co tím subjektivně chápe) před jeho objektivní přirozeností, která zahrnuje i přirozený zákon.

V konečné analýze je personalismus chybný v tom, že řádu dobra dává prioritu nad řádem pravdy, lásce nad poznáním, smyslové lásce nad láskou křesťanskou. Takový je důsledek jeho radikální subjektivnosti.

TEOLOGICKÝ ZÁKLAD NOVÉHO UČENÍ

Kam dojdeme, když následujeme tento subjektivismus, tento antropocentrismus až do jeho logického závěru? Ke zbožštění člověka navzdory Bohu, jinými slovy bez milosti posvěcující.

Tento sklon nepochybně požírá Církev zevnitř. Můžeme se tázat, zda jde pouze o destruktivní tendenci, nebo zda je to proces nahrazení víry novým náboženstvím nebo pseudonáboženstvím.

Odpověď je jasná. Tento destruktivní sklon, jak jsem se pokusil přiblížit v rozsáhlém materiálu na stránkách Rorate Caeli [6], není ničím jiným než působením parazita uvnitř Církve, parazita, který je odvěkým nepřítelem katolické víry. Jde o systém myšlení a jednání známý jako gnóze. Ten se katolickou víru snaží změnit v amorfní, různorodou a neodlišitelnou směsici pravdy a lži, jíž je gnosticismus. Pokusil se o to v prvních stoletích církevních dějin, kdy ho mužové Církve, její světci a učitelé porazili. O dva tisíce let později se do Církve na pozvání jejích představitelů triumfálně vrací.

Gnosticismus má tyto vlastností svého mateřského systému, tj. gnóze: staví se proti milosti a objektivní pravdě jak přirozené, tak nadpřirozené; všem náboženstvím a filosofiím přikládá stejnou hodnotu; je radikálně subjektivistický a antropocentrický s obzvláštním důrazem na zážitek a smyslovost; jako své první a základní dogma hlásá sebezbožštění člověka.

POZNÁMKY: 

[1] https://rorate-caeli.blogspot.com/2014/12/extensive-book-review-don-pietro-leones.html a http://christianorder.com/features/features_2015/features_jan15_bonus.html

[2] Nebo dva, pokud se druhý a třetí berou jako jediný účel.

[3] „Teologií těla“ se rozumí soubor katechezí Jana Pavla II. na generálních audiencích v letech 1979-1984 na téma manželství, sexuality a „odpovědného rodičovství“, které byly později vydány knižně (několikrát vyšly i česky, naposledy v nakladatelství Paulínky v roce 2006). Teologie těla, kterou pak dále zpopularizoval (a to i v češtině) problematický americký laický teolog Christopher West, se dnes považuje za zásadní součást učení Jana Pavla II. Jeho životopisec George Weigel ji nazval „teologickou časovanou bombou“ a „jednou z nejsmělejších rekonfigurací katolické teologie posledních století“ – v čemž s ním zřejmě lze souhlasit (byť nikoli s tímtéž znaménkem), jak nakonec dokazuje i tento text. (Pozn. překl.)

[4] Zdrženlivost v oblasti sexuality je ekvivalentem čistoty; cudnost je ctnost, která ji doplňuje.

[5]  A také obrazu a autority kněze jako muže a otce.

[6] https://rorate-caeli.blogspot.com/2016/10/the-new-religion-gnosis-and-corruption.html a https://rorate-caeli.blogspot.com/2016/10/the-new-religion-free-online-booklet-by.html (anglicky)

P. Pietro Leone

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://onepeterfive.com/the-family-under-attack/

54 Responses to Útok na rodinu

  1. matěj napsal:

    Jeden z největších problémů tradičního katolicismu je, že „za něj“ nejhlasitěji mluví všelijací šejdíři, a to navíc bez aspoň dodatečné korekce. Už jsem se naučil zpozornět, když někdo mluví o „zamlčování“: typicky to znamená „došly mi argumenty, ale přesto chci plivnout“. Říká tedy někde „nové Magisterium“, že muž není hlavou rodiny? Nejspíš ne, to by se to tu jistě objevilo. A učí snad Církev výslovně, že žena má menší důstojnost než muž? Pokud ne, nejsou body 6a a 6b (kde navíc „přísně rovni“ je zřejmě jen další odsouzeníhodné zkreslení autora, když žádné takové tvrzení nedokládá, dokládá jen tu důstojnost) v žádném sporu, prostě mluví o jiných věcech. Tím pochopitelně ztrácejí smysl i ty otázky 1-7, je to jako odsuzovat pojednání o tramvajích proto, že zcela opomenulo chobotnice. Je-li Bůh Pravda, nekorektní „argumentace“ tohoto druhu je mu jistě naprosto vzdálená.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Ta argumentace je naprosto korektní. Zamlčování sice není otevřené popírání, ale je to zásadní problém a rozhodně je nelze chápat jako nezávadné. Když Vám budu dávat školení o bezpečnosti práce o práci pod trolejí a budu Vám celou dobu zdůrazňovat že na trolej pod napětím nemáte šahat, ale nezmíním se, že troleje se vůbec nemusíte dotknout, protože Vás proud z ní zabije už když se přiblížíte cca na 10 cm k ní (to je jen příklad, nevím, kolik to přesně je), tak to školení asi nebude v pořádku, co říkáte? Navíc zde nejde jen o prosté zamlčení (opomenutí říci), ale naopak o systematické tlačení lidí jiným směrem, než je věrouka… Byť tak, aby se přímý rozpor těžko prokazoval.

  2. Dr. Radomír Malý napsal:

    Ten Leoni má v zásadě pravdu, jen ten slovník bych na jeho místě volil jiný. JPII. a jeho teologie těla bych se poněkud zastal. On nepopírá, což autor sám říká, prioritní cíl manželství jako plození a výchovu potomstva, ale mluví o něm minimálně, což je proto, poněvadž se zabývá jinou tématikou, tj. jak dosáhnout harmonie v manželství, čímž reagoval na tehdejší dobovou situaci rozpadu manželství, propagace tzv. volné lásky a homosexualismu. Samozřejmě by tato teologie těla snesla kritické připomínky, jenže ne tak kategorické, jak prezentuje autor. Totéž nutno říci i o Hum. Vitae. Jejím cílem byla reakce na povolení antikoncepčních pilulek, což žádali Fuchs, Haering a další heretikové. Pavel VI. díky Bohu nepodlehl tlaku, i když nepopírám, že encyklika by také snesla kritické poznámky. V té době, kterou jsem sám prožil, mluvit o plození a výchově dětí jako o prioritním cíli manželství – byť je to správné a katolické – by vyznělo jako kdybych na otázku, jestli mám peníze, odpověděl, že bankovky tiskne firma xy. Ta odpověď by byla jistě pravdivá, ale nikoli k dané potřebě. Tehdejší mladí lidé na Východě i Západě potřebovali slyšet od církevních autorit, jak správně a věrně katolicky v manželství žít, neboť manželství včetně katolických se rozpadala, protože mladí lidé uzavírali sňatky zbrkle a nepřipraveni, bylo proto v dané chvíli aktuálnější promluvit o tom, co vlastní manželský život obnáší, to bylo nejdůležitější hic et nunc.

  3. mila napsal:

    „Milovat bližního bezvýhradnou sebedarující láskou by byla modloslužba.“

    Naprosto souhlasím. Bezvýhradnou sebedarující láskou se dá milovat jedině Bůh, neboť on je dokonalý. A právě čistota je tou nejdokonalejší formou sebedarování!

    Bližního se musíme snažit milovat navzdory jeho a našim vlastním nedokonalostem… To platí samozřejmě – a možná o to víc – v manželství. Mluvím z vlastní zkušenosti. Je to každodenní duchovní boj. Kdo na něj rezignuje, ten se rozvádí. Nejúčinnějším prostředkem je každodenní modlitba a zasvěcení rodiny Matce Boží.

    Možnou příčinu problému v TT JP II. vidím v jejím způsobu výkladu – již výše zmíněného (a problematického) Ch. Westa, který onen tělesný aspekt vztahu M/Ž až moc vyzdvihuje. Knihu mám taky doma, ale odradila mě po přečtení několika pasáží.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Mila: Obávám se, že autor článku, byť bona fide, sklouzává místy k umělému konstruktu odtrženému od reality. Zajisté je pravdou, že plození a výchova dětí jsou a musí být na prvém místě, což je třeba hájit proti heretikům Fuchsovi, Haeringovi a Curranovi, to ale nelze plně uskutečnit bez toho druhého bodu (cíle manželství), tj. vzájemné pomoci manželů vůči sobě navzájem, čili lásky. Mluvím ze zkušenosti 30 let harmonického a krásného manželství až do smrti mé milované ženy, takže nejde o žádnou teorii, ale o konkrétní život. Umíte si představit první cíl manželství (plození potomstva a jeho výchova) bez toho druhého, kdy by manželství bylo pouhou „velkovýrobnou“ potomstva bez vzájemných projevů náklonnosti a lásky (zdaleka nemyslím pouze sexuální)? To by se takový život brzy stal peklem na zemi.

      „Milovat bližního bezvýhradnou sebedarující láskou by byla modloslužba“ – teoreticky je toto nebezpečí možné, ale nemyslím si, že za současného stavu reálně hrozí. Já považuji pro manželskou lásku za směrodatná a neomylná slova sv. Pavla z 5. kap. Efes. 21-31: „Muži, milujte své manželky, jak i Kristus miloval Církev a vydal sebe samého v oběť za ni….muži mají milovat své manželky jako své tělo…“ Tak se mají manželé navzájem milovat: být připraven v krajním případě obětovat pro toho druhého i svůj život. To jsou jasná slova a říci, že toto se nějak blíží modloslužbě, by znamenalo octnout se v rozporu s Písmem sv. Nota bene při sňatku v kostele slibujeme: „Zachovám ti lásku, úctu a věrnost… nikdy tě neopustím…. a budu s tebou všechno dobré i zlé až do své nebo tvé smrti snášet a trpět…“

      Obávám se při této diskusi jednoho: Abychom neřešili ryze akademické otázky typu odkdy je vzájemná láska manželů „už modloslužbou“ apod., zatímco se nám rodiny rozpadají, množí se nevěry, promiskuitní vztahy a homosexualita a neomarxisté se svou genderovou ideologií (včetně těch vnitrocírkevních)organizují frontální útok na řádné monogamní manželství a rodinu. Dnes naopak při naší evangelizační a osvětové práci je maximálně zapotřebí ukázat mladým lidem chystajícím se uzavřít sńatek ve vší plnosti krásu manželské lásky a harmonicky prožívaného vztahu ve smyslu autentické nauky Církve a uvedených slov sv. Pavla i jiných biblických výroků – a to i v těžkých situacích, které nepochybně vždy přijdou, neboť ďábel nikdy nespí.

      Zároveń děkuji pí mgr. Cekotové za prezentaci tohoto článku, neboť právě na sporných větách a výrocích je možno si vytříbit správné katolické postoje opřené o konkrétní životní zkušenosti.

  4. jl napsal:

    Útok na rodinu…

    „Mladá křesťanská manželství se snadno dostanou do nebezpečí, když se lidé berou především proto, že jsou křesťané“

    „Dnes navíc křesťanská víra, či obecně křesťanství, nemá tak určující sílu, aby konkrétního člověka podrželo“

    „sama víra, samo sdílení víry nestačí. Manželství je dnes zatěžováno velmi různorodě. Záleží také na tom, jaké požadavky mají lidé na manželství, protože požadavky šťastně žitého manželství jsou dnes velmi vysoké.“

    „Františkovi předchůdci mluvili především o tom, co je potřeba, aby křesťanský lid slyšel […] František chce spíše slyšet, co křesťanský lid říká a koná, a na to reagovat“

    https://salve.op.cz/archiv/amoris-laetitia-1-2-2018/1-2-2018-unest-napeti-mezi-idealem-a-konkretni-situaci-lidi

  5. Hawwah napsal:

    Může mi prosím někdo z diskutujících vysvětlit, co znamená teze „muž je hlavou rodiny“?

    • Josef Veljamin napsal:

      Znamená to to samé, jako že Kristus je hlava Církve. Říká to Bůh Duch svatý v listě Efesanům: „Neb muž jest hlava ženy, jako jest Kristus hlava Církve.“ Pokud stále nevíte, co to znamená, Duch svatý to dále vysvětluje: „Jako Církev poddána jest Kristu, tak i ženy mužům svým ve všem.“ Rozumí se, kromě hříchu, neboť žádného nadřízeného není dovoleno poslechnout, přikazuje-li hřích. A jsme u toho zamlčování, kvůli kterému se rozčiloval jakýsi matěj. Nové pseudomagisterium tuto pravdu tak zamlčuje, že odstranilo z formy svátostného manželství slib poslušnosti manželky manželovi. To je, matěji, to, co popíráte. I zamlčováním lze mluvit. A změnění manželského slibu, který byl na základě Písma stejný od dob apoštolských, prozrazuje, jak moc tomu modernistickému pseudomagisteriu o změnu pomocí zamlčení jde.

      • Hawwah napsal:

        Děkuji za odpověď.

        Jinými slovy, znamená to, že žena nemá mít stejná práva jako muž a má být muži podřízena. Ještě jinými slovy, žena je oproti muži méněcenná.

        To ovšem znamená, že žádná žena se zdravou sebeúctou nemůže být (tradiční) katoličkou.

        Ještě mi prosím povězte, proč tomu tak podle vás je. Je to proto, že to říká Bůh/Bible/Tradice nebo to má i nějaký jiný důvod?

        • Libor Rösner napsal:

          Podřízenost nerovná se méněcennost, z toho je třeba vyjít. Pokud budete a priori ztotožňovat podřizování se s něčím takovým, s kvalitativní podřadností, nedoberete se odpovědi a ani pochopení toho, co tím apoštol myslel. Rozhodně ne machistický přístup, nic takového.
          Velice pěkně o postavení ženy píše ve své knížečce Věčná žena Gertrud von le Fort, opravdu vřele doporučuji. Píše o ženství a ženě z pohledu ženy, což je bonus této knihy.

        • Mandeville napsal:

          Hlavně pořád nechápu katolickou hysterii kolem homosexuálů. Dosud tady nikdo normálně neodpověděl. Momentálně je zde snaha prosadit stejnopohlavní manželství. v nich se často vychovávají děti. Splněno. Podporuje to vzájemný vztah dvou osob. Splněno. Zabraňuje to promiskuitě. Splněno. Tj. není to útok na manželství a rodinu,ale podpora těchto pojmů.

          • jl napsal:

            Hysterie kolem homosexuálů je ovšem výhradně záležitost některých jednotlivců a skupin na pokraji odpadu, či již dávno odpadlých, ne záležitost katolická jako taková. Jde to vidět i z toho, že 2000 let to nikoho nezajímalo a pokud nepůjdete zrovna mezi nějaké progresivní řeholníky, církevní hierarchy, profesory katolických univerzit či do redakce katolických tiskovin, tak o homosexuálech neuslyšíte ani dnes…

            Tím ovšem není řečeno, že jde o něco okrajového. O podílu homosexuality na momentálně propíraných sexuálních deliktech občas něco vypluje na povrch a např. v severní a jižní Americe tahle hysterie spolu s dalším vytlačuje nemálo věřících dílem do fundamentalistických protestantských sekt, dílem do nových katakomb…

            • Ignác Pospíšil napsal:

              myslím, že jste pana Mandevilleho nepochopil, on to myslel zcela obráceně… :-) Podle něj není histerie kolem homosexuálů ten sodomitský aktivismus pseudokatolíků, ale zdravý katolický postoj k sodomii a sodomitským svazkům…

              • jl napsal:

                Já jeho ano, ale on podstatu hysterie kolem homosexuality ne, proto mu to píšu.

                Navíc se to netýká zdaleka jen katolíků. Podobná hysterie je i všude jinde. Když se podíváme třeba na počty skutečně uzavřených tzv. registrovaných partnerství, zjistíme, že se to pohybuje stabilně kolem 100-200 ročně od zavedení toho pazákona. Celkem tedy pod 5 tisíc za víc jak 10 let. Podobně počty podpisů pod peticí pro zavedení různých pamanželských svazků nedosahují třeba jednotek milionů, ani vyšších stovek tisíc, dokonce ani zdaleka obligátních 4 % z 10 milionů…

                Závěr je ten, že hysterie není u katolíků. A že to dokonce ani nijak nepřispívá k výchově dětí, vztahům osob a redukci promiskuity, jak se domnívá přispěvatel výše. A tento závěr není „pouze“ na náboženské bázi, ale prostě proto, že o tyto instituty nikdo nestojí a nikdo je reálně nepoužívá.

              • Mandeville napsal:

                Já třeba instituci r. partnerství používám. Ale znám dost lidí, kteří nechtějí, protože čekají na to manželství.

          • Libor Rösner napsal:

            Ono je taky otázka, zda jste skutečně hledal odpověď, nebo jste byl dopředu připraven na to, že žádnou neakceptujete, resp. akceptovat chtít nebudete.
            A k tomu „Momentálně je zde snaha prosadit stejnopohlavní manželství. v nich se často vychovávají děti. Splněno. Podporuje to vzájemný vztah dvou osob. Splněno. Zabraňuje to promiskuitě. Splněno.“
            Když pominu, že pojem „stejnopohlavní manželství“ je protimluv, zajímá mě, jak může legalizace tohoto svazku zabránit promiskuitě. Po staletí to nedokázalo manželství muže a ženy, jediné pravé manželství, jak to může dokázat něco, co je ze své podstaty nepřirozené? A vůbec ta myšlenka – legalizujme nepřirozený a hříšný poměr zákony, aby dotyční získali statut přirozenosti a aby nehřešili jinde?
            A ještě k té výchově dětí – co povíte tehdy, kdy se v očích státu mohou tohoto zhostit třeba dvě ženy a jeden muž tvořící legální svazek?

            • Mandeville napsal:

              Institucionalizovaný svazek tvoří závazky. I právní. Je sice jasné, že to (ani u heterosexuálů) nemůže promiskuitě zabránit na sto procent, ale rozhodně je to významný faktor.

              O přirozenosti jsem tady už mluvil. je to biologická, tedy přirozená, přírodní záležitost. Hříšného na tom není nic, to máte jen v hlavě, protože nekriticky přijímáte, co říká církev.

              Poslední otázka: u muslimů to třeba funguje. Nejsem na to odborník, osobně si myslím, že víc jak dva lidé mohou vytvářet disproporce, žárlivost atd., takové svazek jsou možná náchylnější k rozpadu. Ale ničím podložené to samozřejmě nemám.

              • Ignác Pospíšil napsal:

                Hříšné to samozřejmě je a přirozené to není. Biologicky dané neznamená přirozené…

              • Mandeville napsal:

                V tom případě nevím, co vám přijde jako přirozené, když ne to, co je dáno od přírody. To, že budete tvrdit, že je něco hříšné, ještě neznamená, že to hříšné bude. Jde o reálný přínos. Vy s tím samozřejmě nemusíte souhlasit. Ale ani vy, ani právo, ani církev byste neměli mít možnost bránit dvěma dospělým lidem, že mezi sebou chtějí uzavřít nějaký právní poměr. Já osobně nesouhlasím s tím, že řada občanů tohoto státu nekriticky věří knize ze starověku, protože má původ (což tvrdí jen ona sama) u nějaké nadpřirozené bytosti. Ale taky jim nebudu bránit.

              • Libor Rösner napsal:

                „to máte jen v hlavě, protože nekriticky přijímáte, co říká církev“
                Opět předsudky a opět posuzování druhých vyvěrající z těch předsudků.
                Ale svým způsobem byste i pravdu mít mohl – nejsem natolik zběhlý v celé řadě věcí, o kterých Církev učí, tak proto přijímám její učení s vírou v její učitelský úřad, který tady ústy stovek a tisíců teologů a učenců působí již téměř 2 000 let a má za tu dobu všechny tyto věci zmáknuté – oproti mé maličkosti, která tu je pár desítek let a čerpá z jejího nezměrného bohatství, jemuž se nevyrovná nic, co je mimo ni. Vědomě se jí podřizuji, ježto vím, že je moudřejší než já. Tady v této věci mám ale jasno sám od sebe (a má to i řada nevěřících), ona mi to vlastně jen potvrzuje, takže se nemusím slepě podřizovat se svým opačným názorem, jak byste to možná nazval..
                Anebo jinak: Vy tedy určujete, že to není hříšné, pokud tomu dobře rozumím. Na základě čeho, na základě jakého pověření, kdo Vás k tomu zplnomocnil?

              • Vladimír M. napsal:

                „Biologická, tedy přirozená, přírodní záležitost“
                Tak to je žalostně málo. Lidská přirozenost záleží, dle současného vědeckého poznání o člověku, ve 4 rovinách: biologické, psychologické, sociální a duchovní. Tedy samotná biologie nezakládá sama o sobě fakt lidské přirozenosti, je třeba se vyrovnat i s těmi zbylými třemi oblastmi. Jako malý příklad uvedu třeba lidskou řeč. Pouhým působením přírodních procesů by se jí lidský jedinec nikdy sám nenaučil. Je třeba sociálního působení okolí a jeho intelektuálního zpracování, aby člověk začal artikulovaně mluvit a říkat to, co dává smysl. Obdobně otázka vztahu ke skutečnostem, které člověka přesahují, aby jedinec mohl nalézat odpovědi po původu, smyslu a cíli své existence. To mu samotná příroda nedá.
                Obdobně tomu je u takové oblasti jako je partnerský a rodinný život. Není to jen odpověď na přírodní pudovost, ale jsou tam všechny 4 roviny zastoupeny rovnocenně. Stává se z toho úkol, kterému se také člověk musí učit, s pouhým sobeckým „přírodně“ pudovým potěšením nevystačí, tedy pokud má zůstat charakterním. V opačném případě porušuje takto daný řád přirozenosti, jedná nevydařeně, zraňuje sebe i své okolí, a tudíž i hřeší.
                To jen tak ve velké stručnosti. Rozhodně nejde o to „nekriticky přijímat, co říká církev“, ale lze se seznámit s naukou, kterou církev předkládá poté, co ji podrobila procesu hledání odpovědí na nejrůznější metodické pochybnosti; a věřte, že velmi podrobně.
                Chápu ale, že pro méně „náročné“ je primitivní odkaz na biologii zvířátek nejjednodušší, nad tím se nemusí tolik přemýšlet.

              • Mandeville napsal:

                Ostatně, ani nosit brýle, natož oblečení, není moc přirozené.Tohle není argument. Když přirozené neznamená biologicky dané, co to teda znamená?

              • Fr. Albert T.O.P. napsal:

                Nezlobte se na mne, ale kde se ve vás bere právo k posuzování, co je a co není hrisne?!
                Jediný, kdo má toto právo, je Církev, jejímž prostřednictvím hovoří Stvoritel – ten totiž také stanovil moralku.
                Vy, se vší úctou, nemáte nejmenší právo si jakkoli osobovat určování, co je moralni/hrisne.

              • Mandeville napsal:

                Libor a Albert: Tak ledasco člověk pozná. Například někoho týrat – o týrání vám asi nikdo nemusí říkat, že je špatné. Problematičtější jevy jsou podchyceny právně – suma sumarum: církev k tomu občan státu nepotřebuje. Jistě, je tu dva tisíce let, ale právě proto má na ledacos názory již dost zastaralé a zkreslené. Skvěle si to pojistila, to se musí nechat: pokud organizace tvrdí, že je od Boha, pak jí to nelze nijak vyvrátit a může z tohoto „privilegia“ psychologicky těžit. I morálka je do značné míry dána biologicky, stačí porovnat s jinými sociálními živočichy s velkým mozkem.
                Vladimír: celkem bych souhlasil, že rodina a vztah má mít i další úrovně, to je přesně to, o co se ta záležitost kolem manželství snaží – aby byla sociální úroveň stejná, aby tady neexistovaly předsudky, aby po všech kvalitách šlo dosáhnout stejného svazku, jaký mají heterosexuálové – je to úcta a rozvíjení toho pojmu a instituce. Ovšem řekl bych, že i život zvířat má ty sociální a psychologické roviny, nemusíte je shazovat a vymezovat se vůči nim. Člověk zdaleka není tak výjimečný, jak by si přál.

              • Libor Rösner napsal:

                Ad Mandeville: Tu první větu mám chápat jak? Vztahuje se k tomu, že díky „ledajakému pochopení“ máte právo rozhodovat o hříšnosti či nehříšnosti nějakého počínání? To nemyslíte vážně…
                Jinak: Církev si nic nepojistila a sama si neodhlasovala, že je od Boha, řekl jí to sám Bůh. A právě proto že je od Boha, je i přes zkaženost mnoha svých členů nositelkou neměnné pravdy. Vím, je běžné hovořit o tom, co se mi nehodí do krámu, jako o zastaralém a zkostnatělém, skvěle si tak pojišťuji monopol na pravdu, jenže pravdu nejde ohýbat podle toho, ze které strany vane vítr, a abych se někomu zalíbil. Člověk se má ohýbat podle pravdy a podle pravdy má i hledat, ne že má nějaký mustr a hledá pode něj, podle toho, co mu tam bude pasovat.
                A co se potřeby či nepotřeby člověka žijícího ve státě týče, to skvěle vystihl sv. Pius X. při proslovu během beatifikace sv. Johanky z Arku:
                „Kdo se bouří proti svrchovanosti Církve, staví se pravdě v cestu a určuje moc její působnosti. Kdo prohlašuje, že Církev je cizinkou v tom onom národě, prohlašuje zároveň, že i pravda je tam cizinkou. Kdo má strach, že Církev oslabuje svobodu a velikost toho onoho národa, už tím přiznává, že národ může být veliký a svobodný bez pravdy.“

              • jl napsal:

                V rovině skutečnosti se od Kristem ustanovené svátosti přešlo přes „občansky“ slučované a rozlučované soužití, zabíjení dětí a seniorů, atd. až k hlasitě vytrubovanému požadavku (kým vlastně?) o formální, právní kodifikaci toho, že rodina neexistuje.

                Tady také můžete vidět, že člověk je stvořený k obrazu Božímu, protože kapr, pes ani ten vámi zmiňovaný mýtický sociální živočich s velkým mozkem nemá k takové destrukci prostředky. A také můžete názorně vidět, jakou duchovní slepotu způsobuje homosexualita…

              • Mandeville napsal:

                Libor: Tak ten citát vyloženě ukazuje to, o čem jsem mluvil – když papež jako člen církve mluví o tom, jak je církev neomylná. To, že jí cokoliv svěřil Bůh, je jen tvrzení a tvrdí to jen ona.
                Jl:Nechápu moc, co vlastně chcete sdělit. Já jsem mluvil o úctě ak pojmu a instituci „rodina“, nikoli o jejím rušení. Z vaší další věty vyplývá, že člověk má destruktivní sklony, protože je stvořen k obrazu božímu (? – to říkáte jako křesťan?) A sociální živočichové s velkým mozkem nejsou mýtus – lidoopi, sloni, delfíni a jiní kytovci… stačí se trochu rozhlížet

              • jl napsal:

                @Mandeville

                Podívejte se, žádný mýtický sociální živočich s velkým mozkem – a už vůbec ne slon, delfín nebo opice – nedokáže Kristem ustanovenou svátost „zachránit“ její destrukcí, nazvat to „úctou k pojmu a instituci“ a v takto znetvořeném světě žít s tváří neviňátka.

                Tohle je možné jen u člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu, proti Bohu zhřešil a v dnešní době se snaží, namísto o pokání, o radostné objevování horizontů otevřených tímto pádem – užitím osvědčených prostředků, mmj. i duchovní slepoty způsobené homosexualitou.

              • Libor Rösner napsal:

                Ad Mandeville – Papež tak činí z moci, kterou mu dal Ježíš, resp. dal ji Petrovi, na němž církev založil, a Pius byl Petrův nástupce. A onen citát ukazuje, jak se stavíte proti pravdě, protože si pěstujete tu svou, kterou považujete za zcela jasnou a neomylnou, jak z Vašich příspěvků plyne.

              • Mandeville napsal:

                Libor: Ano, já ten příběh znám. Ale není dokazatelný. Nepřijímám tvrzení, která se za pravdu jen prohlašují, musejí být dokazatelná. Což většina věcí, které církev tvrdí, není.

              • Libor Rösner napsal:

                Čím dokazatelné? Písemným záznamem (ten máte), svědky, videem, nebo kým, čím? To není ironie, pozor. To můžete rovnou škrtnout celé dějiny starověku, protože řada událostí je zaznamenána jen jednou.
                To je ten problém té německé hist. školy z přelomu minulých dvou století, kdy platí jen to, co je napsáno. Nic nadto, žádné vyvozování souvislostí atd.

              • jl napsal:

                @Mandeville
                „Ano, já ten příběh znám. Ale není dokazatelný“

                Jakákoli historická událost je nedokazatelná. Pokud bude někdo tvrdit, že Karel IV. neexistoval, také nikdo nedokáže opak a sama existence Karlova mostu, univerzity čí písemnosti takovou osobu nepřesvědčí.

                Ale vás by mělo spíš zajímat, že ve skutečnosti je nedokazatelný příběh váš a nejen to, dokonce ani neznáte jeho rodokmen a ani vás nikdy nenapadlo se po něm ptát.

              • Mandeville napsal:

                Ale napadlo. A na základě záznamů, vykopávek atp. můžete tvrdit, že některé věci jsou alespoň značně pravděpodobné – tj. vytváříte nejpravděpodobnější verzi historie (což je pořád příběh, který se nějakým způsobem aktualizuje). jenže Bible není historická kniha, snaží se vytvořit kult, proto je plně ospravedlnitelné, když ji člověk jako historický důkaz nebere.

              • Ignác Pospíšil napsal:

                Každá stará písemná památka je historický důkaz (samozřejmě se můžeme přít, jak a o čem vypovídá). Myslíte-li historickou knihou dílo, které odpovídá pravidlům exaktní historiografické vědy, pak takto nelze označit žádnou starověkou písemnou památku.

              • Mandeville napsal:

                Asi jedna z mála věcí, na kterých se shodneme :)

              • jl napsal:

                @Mandeville

                Bible je nejen historická kniha, ale především kniha dějinná. To je velmi důležité, protože Boha – Pána dějin – poznávali židé právě prostřednictvím dějin, ne prostřednictvím nějakých izolovaných zázračných „momentek“.

                Vy ovšem tvrdíte, že jistější cesta je ubírat se pravděpodobnostními, „vědeckými“ konstrukcemi. Nevědomky se tím ovšem blížíte starým pohanským – indickým, germánským, aj. – bajkám a mýtům, kde je reálná existence třeba takového gravitačního zákona přinejlepším stejně zajímavá a závazná jako „realita“ šestirukých bohyň a kouzelných prstenů (postmoderna by k tomu mohla přidat i „existenci“ třetího pohlaví a dalších zvláštnůstek – nikoli náhodou dnes kritizovaných kromě zbytků křesťanů i přírodovědci).

                Proto bych vám doporučil, abyste si někdy skutečně zjistil, komu jste vlastně uvěřil a na jak pevných základech to dotyčný položil. Sám pak uvidíte, že to jsou základy na písku, ne na kamenech.

        • Marie Tejklová napsal:

          Naopak, jediné důstojné místo pro ženu se zdravou sebeúctou je (tradiční) katolicismus. Zvlášť v dnešní době je zřejmé, že veškerá slibovaná emancipace končí katastrofou – pro všechny, ale v první řadě pro ženy.
          Tu tezi, že muž je hlavou rodiny/ženy, lze chápat tak, že žena má právo očekávat od manžela některé věci, například že převezme odpovědnost v určitých situacích apod. Je zavádějící spojovat téma podřízenosti s omezením práv a méněcenností, jak to děláte Vy.

        • jl napsal:

          Křesťanství ovšem stojí na lásce k Bohu a bližnímu, ne na „zdravé sebeúctě“, která tyto dvě věci vylučuje…

          Navíc dnes, na popeleční středu, si křesťan připomíná, že v hodinu smrti bude zbaven veškerých věcí – co mu pak prospěje, že ztrácel darovaný čas nějakou převrácenou módou, která zrovna šla kolem?

        • JaB napsal:

          Neznamená. Zastávat podřízenou roli v určitém vztahu přece neznamená být méněcenný. Děti jsou podřízené rodičům, přesto vůči rodičům nejsou méněcenné. V armádě nebo jakékoli organizaci jsou nadřízení a podřízení, ale podřízení nejsou méněcenní.
          A k Vaší druhé otázce: Boží vůle je příčinou existence světa, tudíž je také příčinou uspořádání společenských vztahů.

        • Josef Veljamin napsal:

          Jakým logickým kouzlem lze vyvodit ze soudu „žena nemá mít stejná práva jako muž a má být muži podřízena“ soud “ žena je oproti muži méněcenná“? Podobně tedy podle Vás platí: Já nemám stejná práva jako president Zeman (např. nemám právo udílet milost vězňům) a jsem mu v některých věcech podřízen (např. mám povinnost dodržovat jím podepsané zákony), tedy jsem oproti panu Zemanovi méněcenný. To Vás tedy lituju!

        • Anthrazit napsal:

          Proč na tu provokatérku(není-li to dokonce muž) vůbec reagujete? Od první otázky bylo jasné, co je to zač.

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Nějak se Vám do citace nevešlo, že muž je hlavou ženy jako Kristus hlavou Církve, za kterou se sám obětoval. Jestliže je tedy muž ochoten se obětovat za svou ženu, má právo se považovat za hlavu rodiny. Kristus obětoval svůj život – od manžela lze tedy v této rovině očekávat to stejné. :-)

        A muž má milovat svou ženu jako své vlastní tělo. Jasnočka! :-)
        Mnoho chlápků jsou vlastně těžcí asketové, když bijí své vlastní tělo, že ano? :-)

        • Petr Červenka napsal:

          Doporučuji zhlédnout Divadlo jednoho herce, představení se jmenuje Caweman. (Muž = hlava rodiny, Žena = srdce rodiny). Výborně podáno.

        • Lucie Cekotová napsal:

          Neznám žádného katolíka – tradičního ani jiného – který bije svou ženu. Zato znám velmi mnoho žen – i katoliček – které chtějí v rodině vládnout, a velmi mnoho mužů, kteří jim to trpí, aby měli doma klid. Obvykle s katastrofickými následky pro výchovu dětí: vyrůstá již několikátá generace chlapců, kteří být hlavou už ani nedokážou, protože je k tomu nikdo nevychoval, a dívek, jimž při představě, že by měly poslouchat manžela, naskakuje kopřivka.

      • JaB napsal:

        Nehledejme v tradiční liturgii něco, co v ní není. Ritus celebrandi matrimonii sacramentum v tradičním římském ritu, jak je uvedený v Rituale romanum, žádný explicitní slib poslušnosti ze strany manželky neobashuje. Přísně vzato vlastně tridentské Rituale romanum nic jako svatební slib v podobě recitované formulky á la NOM nezná, manželství se v tradičním římském ritu uzavírá pouhou kladnou odpovědí snoubenců na otázku kněze: „Vis accípere N. hic præséntem in tuam legítimam uxórem / in tuum legítimum marítum juxta ritum sanctæ matris Ecclésiæ?“ Právě tato kladná odpověď tvoří podle obecného názoru teologů formu svátosti manželství.

        Odříkávání slibu „Já, N. beru si Tebe, N, za svou pravou a věrnou manželku / za svého pravého a věrného manžela…“, ve kterém nevěsta oproti ženichovi skutečně slibuje také „oddanost“ (ve verzi z roku 1920, ve starších verzích je skutečně „poslušnost“), v českých agendách tuto odpověď doplňuje nebo nahrazuje, ale to je regionální česká zvláštnost, v Rituale romanum nic takového není (ač Rituale počítá s omezeným užitím národního jazyka i s místními dodatky).

    • Marie Tejklová napsal:

      Dobrá otázka. Také by bylo možné se ptát, co přesně znamená, že prvotním cílem manželství je plození a výchova dětí – slovo „prvotní“. Protože některá manželství tento cíl (bez vlastní viny) nenaplňují.

  6. Miroslav Kratochvíl napsal:

    Katolická teologie když mluví o manželství, používá tři slova: dobro (sv. Augustin), cíl (sv. Tomáš Aq.) a dar (sv. Jan Pavel II.). Jedná se o 3 komplementární pohledy na manželství.

    Augustin reaguje na situaci, kdy se manželství znevažovalo, považovalo za zlo. Augustin říká ne, manželství je dobro. Vyjmenovává tři dobra, kvůli kterým je dobrem i manželství: potomstvo, věrnost a nerozlučitelnost.

    Situace ve středověku byla odlišná od situace ve starověku. Sv. Tomáš Akvinský nereaguje na ty, kteří říkají, že manželství je zlo, proto nepotřebuje slovo dobro. Sv. Tomáš ukazuje, že manželství je záležitostí přirozenou, že má v sobě určitý řád, určitou přirozenost, které je vlastní mít určité cíle. Jedním
    cílem je předávání života dětem – jde o primární cíl manželství, protože je obecný, nachází se i u jiných živočichů. Není to ale jediný cíl. Bereme se i proto, abychom se vzájemně obohacovali, říká sv. Tomáš. Manželé mají za cíl rozvíjet, prohlubovat lásku a
    pomoc, které si muž a žena vzájemně darují – jde o sekundární cíl manželství, protože je specifický pro lidskou bytost.

    Sv. Augustin vidí v manželství dobro (kořeny), sv. Tomáš vidí manželství jako něco, co má cíl, co může růst (cíle). Manželství vidí jako dynamickou skutečnost, která se musí rozvíjet, růst. Hovořit ale dnes o cílech znamená vystavovat se riziku, že někdo bude manželství chápat jako nástroj pro dosažení něčeho jiného. Manželství má ale cíl v sobě samém. Tím spíše hrozí riziko nepochopení, pokud se jeden z cílů manželství označí za primární a jiný za sekundární (někdo by tak mohl obhajovat např. umělé oplození).

    Proto si myslím, že je přínosný pohled na manželství optikou daru. Dar, aby byl darem, musí být navždy (jinak by to byla zápůjčka), a pokud jde o vzájemný dar osob, nelze se – vedle darování se na čas – darovat více lidem. Manželství je totální forma daru.

    • Marie Tejklová napsal:

      Děkuji za pěkné shrnutí.
      Převracení cílů manželství, o kterém se mluví v článku, bych chápala například tak, že manželé odmítají mít děti s odůvodněním, že by to narušilo jejich vztah apod.

    • jl napsal:

      Zajímavý příspěvek. Je dobré ještě uvážit dobu, ve které bylo uvedené proneseno.

      Augustin hovoří o dobru manželství proti manichejské gnózi, která odmítá vše hmotné, tělesné a především spojení ducha a těla – člověka – coby absolutně hříšné a zkažené (odmítání bezhříšnosti Panny Marie odloučenými bratry bludařskými má pramen právě zde, v manicheismu).

      Jan Pavel II. hovoří o daru proti gnózi hegeliánské, která má svůj (zákonitý) vzestup a nic zvenčí – dar, milost – nepřipustí.

      Tomáš, andělský učitel, hovoří z pozice skutečné vědy. Nikdy se nedomnívá, že hledá „pravdy“, kterým by se musel podřídit i Bůh sám, který je osobní, nestvořená Pravda – tedy, že by snad sám mohl myslet jako Bůh. Tomáš hovoří z nadčasové pozice proti všem učitelům ďábelským, od modernistické teologie až po ideologie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *