Eugene Delacroix, Tasso v blázinci, 1839

Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální,  tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy.

Rozum pohybuje vůlí jako finální příčina, protože jí předkládá poznané dobro, které vůle žádá. Vůle pohybuje rozum jako účinná příčina tím, že jej směřuje k jeho vlastnímu cíli, kterým je poznání pravdy. Sv. Tomáš píše:

[N]ěco se nazývá pohybujícím dvojím způsobem. Jednak na  způsob cíle; jako když se řekne, že cíl pohybuje činícího. A tímto způsobem rozum pohybuje vůlí: protože dobro rozuměné je předmětem vůle, a pohybuje jí jako cíl.

Jiným způsobem se říká, že něco pohybuje na způsob jednajícího; jako přeměňující  pohybuje přeměňovaným, a pudící pohybuje puzeným.

[…]

[P]ředmětem vůle je dobro a cíl všeobecně. Každá mohutnost je pak připravena na nějaké vlastní dobro sobě příhodné, jako zrak na vnímání barvy, rozum na poznávání pravdy. A proto vůle na způsob jednajícího pohybuje všechny mohutnosti duše k jejich úkonům, kromě přirozených sil vegetativní části duše, které nepodléhají našemu rozhodování.[6]

Předkládat vůli dobro je úkolem praktického rozumu, poznání pravdy přísluší rozumu teoretickému. Nejde však o dvě odlišné mohutnosti, ale o jedinou mohutnost, které říkáme různě podle toho, co je jejím předmětem (dobro u praktického rozumu, pravda u rozumu teoretického).[7]

Mohutnosti jsou vymezeny prostřednictvím operativních habitů (dobré operativní rozumové habity se nazývají ctnosti, existují také habity entitativní, které vymezují přímo substanci, nikoliv mohutnosti). Operativní habitus je trvalá dispozice k činnosti určitého druhu. Sv. Tomáš píše: „[Habitus], zařízený k činnosti, na který nyní hlavně myslíme, je nějaká dokonalost mohutnosti. Avšak každá dokonalost je úměrná tomu, co zdokonaluje.“[8]

Operativní habity dělíme na habity ke kognitivní a snaživé činnosti.[9] Kognitivní habity dělíme na trvalé dispozice k smyslovému poznávání, tedy habity vnitřních smyslů, a habity rozumového poznávání. Rozumové habity se dělí na ty, které disponují k teoretickému poznání – spekulativní habity – a habity, které směřují k transitivní činnosti v praktickém řádu – praktické habity.[10]

Habitus vzniká opakováním daného úkonu. Častým opakováním činnost primárně založená na rozumovém poznání a volním rozhodnutí, se v člověku automatizuje tak, že se může stát neuvědomovanou a zdánlivě instinktivní. Jedná se o získanou dovednost, kterou člověk vlastní tak, že se jeví jakoby vrozenou. Mohutnost duše (rozum či vůle) jsou od přirozenosti disponovány mít určitý habitus, samotný habitus však povstává z úkonů, které jsou jeho předmětem. Dispozice k habitu (dispozice mít dispozici) je přirozená, habitus je získán, když samotné úkony tuto dispozici k dispozici aktualizují.  Aktualizací habitu je pak samotný úkon. Svatý Tomáš Akvinský o tom píše:

Ale habitus, který je uzpůsobením k činnosti, jehož podmětem je mohutnost duše, jak bylo řečeno, může být přirozený, a to jak podle přirozenosti druhu, tak podle přirozenosti jedince. […] Přece však žádným tím způsobem nejsou u lidí habity přirozené tak, že zcela pocházejí od přirozenosti.

[…] Jsou tedy v lidech některé habity přirozené, jako existující částečně od přirozenosti a částečně od vnějšího principu 

[…] [Z]e zmnohonásobených úkonů se rodí nějaká kvalita v mohutnosti trpné a pohybované, která se nazývá se habitus.

[…] [H]abitus se rodí z úkonu, když trpná mohutnost je pohybována od nějakého aktivního principu. Aby však byla nějaká kvalita způsobena v trpném, na to je třeba, aby činné zcela přemohlo trpné.[11]

Habitus spjatý s spekulativním poznáním je habitus prvních principů spekulativních, věda (scientia) a moudrost (sapientia). Praktickými habity jsou habitus prvních principů praktických (synderesis), uvážlivost (prudentia), to jsou habity vedoucími k jednání. Praktický habitus tvoření se nazývá umění (ars).[12] O umění jako habitu sv. Tomáš píše:

Musí se říci, že umění není nic jiného, než správný pojem vytváření nějakých děl. Avšak dobrota děl  nespočívá v tom, že nějakým způsobem zajímají lidskou žádost, nýbrž v tom, že konané dílo je dobré samo o sobě. Neboť umělec není chválen kvůli tomu, z jaké vůle koná dílo, nýbrž kvůli tomu, jaké je dílo, které koná.

Tak tedy umění je ve vlastním smyslu činorodý habitus. A přece se v něčem shoduje s habity spekulativními. To proto, že také pro spekulativní habity je rozhodující, jaká je věc, kterou se zabývají, ne však to, jak se k nim má lidská žádost. Když totiž geometr dokáže pravdu, nezáleží, v jakém rozpoložení je žádostivá složka jeho osoby, zda je veselý nebo rozhněvaný. Podobně na tom nezáleží ani u umělce. A proto tím způsobem má umění ráz ctnosti, stejně jako spekulativního habitu.  Protože jak umění, tak spekulativní habitus nedělají dílo dobrým co do užívání – to je vlastní ctnosti  zdokonalující žádost – nýbrž pouze co do schopnosti dobrého vykonání.[13]

Vidíme, že podle Tomáše je umění činorodý (v našem smyslu praktický) habitus, protože jeho cílem je nějaké dílo vně autora, ale zároveň má něco společného i se spekulativními habity, protože cílem tvorby je samotné dílo, to, jaké je, nikoliv snaha o zdokonalení subjektu autora.

Existují samozřejmě vrozené vlohy k umělecké činnosti (předpoklady získat daný habitus), samotná činnost však je získanou dovedností. Tato dovednost je založena na lidském poznání, které postupuje od smyslových vjemů, smyslových představ, vytváření abstraktních pojmů až k myšlení.[14]

Po tomto stručném představení umění jako habitu k tvorbě se budeme zabývat námitkami, které proti umění jako habitu mohou zaznít.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR, č. 406/09/0374.