Krása nadsmyslnou vlastností věcí, jediným rozumem poznatelnou.

Že krása jest nadsmyslnou vlastností věcí, jediným rozumem poznatelnou, vysvítá ze tří důkazů:

1. Že třemi nižšími smysly: čichem, chutí a hmatem neznamenáme krásy, o tom není pochyby. Ale krásnými nazýváme tělesa, jež zrakem vidíme nebo sluchem slyšíme, na př. duhu, píseň. Přece však nepoznáváme krásy sami ani zrakem ani sluchem. Neboť kdyby zrak byl schopen poznati krásu tělesa, musili bychom krásný zpěv netoliko slyšeti, ale také něco z něho viděti, totiž jeho krásu;  kdyby sluch byl schopen poznati krásu tělesné věcí, musili bychom duhu netoliko zrakem  viděti,   ale   také   něco   z ní   slyšeti, totiž její krásu. Také by musel slepý poznati   krásu  duhy, jelikož se těší ze sluchu, a hluchý by musil poznati krásu zpěvu, jelikož se těší ze zraku. Proto nemůže  býti věci tělesné poznána žádným z pěti  smyslů  zevnějších.

2. Jsou-li na domě dvě okna nestejné velikosti vedle sebe v jedné čáře, pokládáme to za ohyzdné, požadavkům krasochutí odporné. Pakli jsou však nad sebou, a sice menší nad větším, ohyzdnosti tu není ani porušení krasochuti. Jsou-li tři okna nad sebou, žádáme, nemá-li býti krasochutí ublí­ženo, aby byla buď všecka stejná anebo aby velikost pro­středního byla ku velikosti dolního v témže poměru, v jakém velikost horního jest ku velikosti středního. Může-li poznání těchto poměrů, stejnosti anebo úměrnosti býti činností to­liko nižší, smyslné mohutností poznávací? Jsou-li při těles­ných předmětech krásných tyto požadavky nevyhnutelny: pořádek, soulad, úměrnost, srovnalost, pravidelnost, po­žadavky, rozumem, ne smyslem poznatelné, zdaž jest možno, aby krása, na těchto požadavcích nezbytně závislá, byla smyslu přístupnou?

3.  Krásnými nazývají lidé všude a vždycky netoliko barvy, květiny, figury, postavy, krajiny, zpěv, hudbu, člověka, ale také myšlenku, mathematickou větu, theorii, vědeckou soustavu, ctnost, spravedlnost, zapírání sebe, věrnost, duši lidskou. A chceme-li krásu duše lidské vynikající označiti, řekneme, že jest krásná jako anděl, pouhý duch, těla ne­mající. Vyskytuje se tedy krása ve věcech netoliko těles­ných, ale také duchových. Avšak zda-li jest duch schopen vlastností, smyslem pochopitelných? Zdali můžeme si mysliti podstatu duchovou podmětem hmotných vlastností? Kdyby takovým podmětem byla, přestala by býti nevidi­telnou, duchovou, smyslnému poznání nepřístupnou. Proto musíme říci, že krása náleží ku nadsmyslným vlastnostem věcí, že jí neznamenají ani zvířata, ani lidské oko nebo ucho, ani vniterný smysl, jakým jest fantasie, smyslná soud­nost, že ji poznává bytost, rozumem obdařená, tedy člověk jako bytost rozumná. Krásné věci jsou přístupny smyslu, ale ne jejich krása.

Praví zajisté sv. Augustin: „Jsou mnohé krásné věci, jež jsou viditelny, ale krása t.j. vlastnost, skrze kterou jsou krásny, jest naprosto neviditelnou. Taktéž jsou mnohé věci účelné, jež jsou viditelny, ale jejích účelnost sama, ve které se nám jeví prozřetelnost Boží, není smyslu přístup­na.“ Podobně čteme u Cicerona de offic. 1.4. 14.: „Krásy, vnady, souladu také věcí viditelných neznamená žádná jiná bytost smyslem opatřená, leč člověk.“ A proč? Po­něvadž jest rozumem obdařen.

Proti větě těmito třemi důvody dokázané lze namít­nouti :

1. Sluší-li krása věcem tělesným a duchovým, sluší oněm ve smyslu vlastním, těmto ve smyslu přeneseném.

Tento rozdíl nutí tvrditi, že krása věcí tělesných se chápe smyslem, krása věcí duchových rozumem.

Avšak neprávem se mluví o smyslu vlastním a přenese­ném. Neboť obojím věcem sluší krása ve smyslu vlastním: vniterná dobrota, skrze kterou bytec probuzuje ve vůli rozumné bytosti, ji rozumem poznavší, čisté zalíbení. Jestliže však smysl jest v obou případech vlastní, sluší, jak uslyšíme, krása věcem duchovým dokonaleji, než věcem tělesným.

2. Zvířata jsou vnímavá pro účinky hudby. Avšak zvířata se těší jenom ze smyslu, ne také z rozumu, a hudba jest umění krásné. Proto chápou zvířata krásu smyslem.

Avšak jest sice pravda, že jsou zvířata pro účinky hudby vnímavá. Ale tyto účinky nejsou zprostředkovány tím, že zvířata krásu hudby poznávají. Neboť zvířata jsou opatřena sluchem, aby znamenala zvuky a tóny, jež pro život jejich, pro zachování a vedení života jak jednotlivců, tak celého druhu jsou důležité. Uznamenání jistých zvuků a tónů probouzí ve smyslné soudností zvířete jisté před­stavy o věcech, jež jsou životu buď prospěšny buď škod­livy; těmto představám smyslné soudnosti odpovídají ve smyslné snaživosti příslušné snažnosti, smyslné city: žádost, rozkoš, radost, anebo odpor, bolest, strach atd. Tu věru o nějakém poznání krásy není stopy.

Důsledek.   Krása   věcí   netělesných   dokonalejší   než tělesných.

Krása věcí tělesných jest nad míru pomíjitelná. Jaro jest mezi ročními počasími nejnespolehlivější a nejkratší. Nejkrásnější věnce vadnou nejrychleji, květy brzy opadají, nejjemnější ovoce podléhá rychlé hnilobě, nejdokonalejší ústroj jest podroben snadnému poškození, slavík netluče ani tři měsíce v roce. Nejkrásnější zjevy přírodní trvají krátkou chvíli. Pomijítelným jest také člověk, pokud ná­leží řádu tělesnému a jeho zákonům jest podroben. Této pomijitelnosti postrádá krása věcí netělesných, na př. krása ctností, kterou může člověk podržeti  dlouho, ano navždy.

Tělesná podstata má sice mnohé nadsmyslné vlastnosti společny s podstatou duchovou: jsoucnost, bytnost, jednotu, pravdu, dobrotu, ale netěší se z nich tak dokonale jako podstata duchová, jednoduchá, která převyšuje svou přirozeností podstatu tělesnou, složenou. Totéž platí o kráse tělesné a duchové, která úzce souvisí s podstatou tělesnou a duchovou.  Podstata tedy  duchová musí byti podle své přirozenosti měrou vyšší a dokonalejší vnímavá pro krásu než podstata tělesná; krása musí tedy v duchu býti schopna takové dokonalosti, jaké podstata tělesná dojíti nemůže podle své přirozenosti.

Každý tvor rozumný náleží dvojímu řádu; fysickému a ethickému. Fysická stránka života jeho jest určována nutnými zákony, na jeho vlivu nezávislými, jež jsou výrazem myšlenky moudrosti Boží; ethická však stránka jest jeho vlastní dílo, nepřihlížíme-li k milosti Boží, a záleží v tom, že vůle rozumného tvora svobodně se podrobuje vůli Stvořitelově, že konečný duch, sebe svobodně určující, se srovnává s příkazy zákona věčného, Božího. K tomu právě jest hlavně a především duch tvora rozumného povolán, aby jeho veškerá snažení a užívání všech mohutností se řídilo vůlí Stvořitele, ducha nekonečného, dobra nejvyšší dokonalostí. Ethická stránka má se k fysické, jako květ a ovoce k zárodku. Proto je-li stvořený duch rozumný v řádu fysickém krásný, jest daleko krásnější v řádu ethickém.

Tak smýšlejí o mnohem vyšší kráse ducha rozumného a ethické stránky jeho života mudrci pohanští a křesťanští.

Slyšme mudrce pohanské.

Plato učí v Politiku, že věcí netělesné, smyslům ne­přístupné a toliko rozumem poznatelné, převyšují všecky ostatní věci cenou, důležitostí, krásou, — V úvodu roz­mluvy Protagoras praví Sokrates příteli, že viděl muže, cizince z Abdery, který jest mnohem krásnější, než Alki-biades. Přítel se diví řka : A tento cizinec byl tak krásný, že jsi při něm zapomněl na syna Kliniova? Načež odvětil Sokrates: Kterak by nebyla nejvyšší krása tam, kde jest nejvyšší moudrost? — V rozmluvě Theaitetos praví So­krates ku Theaitetovi, jenž byl ohyzdného zevnějšku: Jsi skutečně krásný, nejsi nikterak ohyzdný, jak o tobě pravil Theodoros. Neboť kdo rozumně umí mluviti, jest krásný a dobrý. — V rozmluvě Symposion praví Diotima, moudrá paní z Mantineje, k Sokratovi: Kdo chce správně smýšleti, musí krásu, jaká sluší duši, pokládati za výbornější než krásu těla. A proto pozoruje-li, že má někdo duši šlechet­nou v těle ohyzdném, musí jemu věnovati svou přízeň a lásku. — Ve Phaidru modlí se Sokrates takto: Dobrý Pane a ostatní bozi tohoto místa, učiňte, aby moje duše byla krásnou a můj zevnějšek se shodoval s nitrem, abych moudrého pokládal bohatým.

Cícero de offic. 1. 27. 95.: Ethická krása jest s ctností totožná a liší se od ní toliko v naší myšlence, — Tamtéž 96.:  Krásné jest,   co   se   srovnává s  vysokou    důstojností člověka a s výbornostmi jeho přirozenosti, kterými se různí od ostatních živočichů. — De fin. 3. 22. 75: Právem se zove mudrc krásným; neboť rysy ducha jsou krásnější, než rysy těla.

Seneca, stoik, píše Luciliovi: Kdybychom viděti mohli duši dobrého, jak krásnou, úcty hodnou, skvělou by se nám jevila ve své důstojnosti a vnadě! Nebylo by ni­koho, jehož srdce by nehořelo vroucí láskou k ní.

Plotin, novoplatonik, když vypočetl množství krásných věcí, k řádu tělesnému a duchovému náležejících, pokračuje: Krása duše jest všeliká ctnost. Duše jest krásnější, než všecky věci dříve jmenované.

Slyšme mudrce křesťanské.

Clemens z Alexandrie píše: Kdo chce býti krásným, ať zdobí, co jest ve člověku nejkrásnější, duši, aby jí každého dne krásy přibývalo. — Tretkami ošemet­ného umění nemají ženy svůj obličej natírati; chceme je učiti umění jinému, rozumnému, kterým by sebe zdo­bily. Nejvyšší krása jest vniterná, jak jsme často pravili, jížto Duch sv. duši zdobí, svou září jí udíleje, aby se skvěla spravedlností, moudrostí, vytrvalostí, ovládáním sebe, láskou ke všemu, co jest dobré, stydlivostí. V srdci tedy mají své skvosty nositi, krásou člověka vniterného sebe odporoučeti. Neboť v duší jediné má krása a ohyzdnost své sídlo ; proto jediný ctnostný jest právě krásný a dobrý.

Řehoř Nazianský napsal: Jiné ženy se pyšní krásou, jež jest dílem buď přírody buď umění. Ale matka má znala jedinou toliko krásu, krásu duševní, touhu, aby ve svém srdci obraz Boží buď zachovala aneb obnovila; líčením a jinými způsoby sebe zdobiti pokládala za zvyk­lost hereček. Také má sestra nemilovala fintění; bez okrasy zevnější býti bylo jí krásou.

Podobně smýšlejí Ambrož, Augustin, Jan Zlatoústý, Bernard a jiní mudrci křesťanští, kteří takovou cenu při­vlastňují kráse netělesné, že tato krása netoliko daleko převyšuje krásu tělesnou, ale také škody žádné nebere, je-li spojena s ohyzdností tělesnou. Také nás učí, že krása netělesná sluší nejen člověku, z těla a duše sestávajícímu, ale také pouhému duchu.

Jestliže pohanští mudrci měli na zřeteli netělesnou krásu přirozenou, mluví mudrci křesťanští o netělesné kráse nadpřirozené, křesťanské, přirozenou předpokládající a nesmírně převyšující, z milosti Boží duši lidskou zdobící. Touto krásou nadpřirozenou svrchovaně se stkvělo člově­čenství Syna Božího, Ježíše Krista, jak tvrdí učenci křesťanští.