Tag Archives: zmatek
Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?
Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.
Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?
Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)
Prof. Anna Silvasová: Pravověrná interpretace neexistuje
V posledním díle seriálu se budeme zabývat příspěvkem profesorky Anny Silvasové, která v ostrém shrnutí neúprosně demaskovala tragickou situaci Církve. Nejprve stručně zmínila „ducha modernity“ a kritickou situaci Církve bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Dále uvedla:
„Za Jana Pavla II. se zdálo, že jsme na chvíli ,zařadili zpátečkuʻ, alespoň v některých oblastech, zejména vzhledem k tomu, jak důkladně se zabýval tajemstvím manželství od počátku stvoření a podpoře Humanae vitae. Za Benedikta XVI. to pokračovalo pokusy o řešení úpadku liturgie a mravní zvrácenosti v podobě sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Doufali jsme, že se bude jednat alespoň o částečnou nápravu. Avšak za pouhých několik let pontifikátu papeže Františka vyčpělý a zatuchlý duch sedmdesátých let opět ožil a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestli jsme o tom snad dříve pochybovali, Amoris laetitia a to, co v minulém roce následovalo po ní, dokonale objasnilo, že toto je naše krize. Jak se zdá, tento cizí duch nakonec zachvátil i Petrův stolec a do svých sítí zaplétá stále početnější kohorty poddajných vysoce postavených mužů Církve, což pro mnohé z nás, katolických laiků, představuje nejděsivější a vskutku šokující aspekt této věci.“
Profesorka Silvasová se dále věnovala srovnání různých interpretací [Amoris laetitia], a to zejména snahám interpretovat její text pravověrně. To pokládá za „velice podivné“:
„Existuje však jedna skupina, jejíž přístup považuji za velmi podivný, a to jsou cíleně pravověrní vysocí preláti a teologové, kteří s pozdvižením vyvolaným exhortací Amoris laetitia jednají, jako by šlo o ,dezinterpretaciʻ. Zaměřují se jen na text jako takový a odhlížejí od veškerých známých dřívějších slov a činů samotného papeže Františka i od historického kontextu. Kladou tím jakoby nepřekročitelnou propast mezi osobu papeže na jedné straně a ,zněníʻ dokumentu na straně druhé. Jakmile je Svatý otec spolehlivě mimo veškeré úvahy, mohou se bez obav zabývat problémem, jenž nazývají ,zneužitímʻ textu. Poté vyjádří zbožné přání, aby Svatý otec tyto omyly ,napravilʻ.
De Mattei: V Církvi probíhá „náboženská občanská válka“
Prof. Roberto de Mattei
ŔÍM, 5. prosince 2016 (LifeSiteNews) – Odmítnutí papeže Františka odpovědět na otázky, které mu v souvislosti s exhortací Amoris laetitia položili čtyři kardinálové, „je odpovědí samo o sobě“, prohlásil známý italský katolický historik Roberto de Mattei. Podle něj z toho vyplývá, že v Katolické církvi propukla „náboženská občanská válka“.
„Situace je tak vážná, že neutrální postoj už není možný. Dnes jsme ve válce, v náboženské občanské válce,“ uvedl de Mattei v listopadu v exkluzivním rozhovoru pro portál LifeSiteNews. „Je třeba chápat, že dnes existuje jasná volba mezi věrností Církvi, jejímu trvalému Magisteriu, a nevěrou, která znamená omyly, blud a odpadnutí od víry.“
De Mattei, profesor římské Evropské univerzity a předseda Nadace Lepanto, konstatoval, že „v Církvi panuje strašlivý zmatek“, který způsobilo papežovo nejednoznačné mravní učení, zejména obsažené v jeho dubnové exhortaci Amoris laetitia, jež podle něj vyvolala „rozdělení“ a „štěpení“ mezi biskupy, kněžími i věřícími.
Katoličtí věřící exhortaci kritizují zejména za to, že podkopává nerozlučitelnost manželství, otevírá dveře ke svatému přijímání párům žijícím v cizoložných vztazích a ze svědomí činí nejvyššího arbitra mravnosti. Řada kritiků se obává, že někteří liberální biskupové již teď exhortaci využívají k tomu, aby ve farnostech vítali otevřeně homosexuální „rodiny“ a cizoložným párům v určitých případech dovolovali přistupovat ke svatému přijímání.
Podstata současného rozdělení v Církvi
Prof. Roberto de Mattei
Informace, dezinformace, pravda, polopravda i lež jsou v komunikační strategii Svatého stolce dokonale promíchány. Dějiny dnešní církve se píší různými interview, improvizovanými promluvami, články na polooficiálních blozích a mediálními indiskrecemi, kdy se přenechává pole všem myslitelným interpretacím, takže vzniká podezření, že jde o plánovaný zmatek.
Dva nejnovější příklady:
Ten první se týká propuštění prezidenta vatikánské banky IOR Ettore Gotti Tedeschiho v roce 2012. V nejnovějším vydání knihy rozhovorů Petra Seewalda s Benediktem XVI. bere „emeritní“ papež odpovědnost za propuštění Tedeschiho zcela na sebe. Šlo – dle jeho slov – o nutnost „obměnit“ vedení vatikánské banky.
Sekretář odstoupivšího papeže mons. Georg Gänswein však prohlásil, že Benedikt XVI. o tomto sesazení Tedeschiho nic nevěděl a „byl velmi překvapen nedůvěrou, která byla tomuto profesorovi vyslovena.“ Andrea Tornielli o tom pojednává ve svém článku 22. října 2013 pod názvem „Benedikt XVI. byl velmi překvapen odvoláním Tedeschiho“.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (3)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky.
Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer. První dva díly naleznete ZDE a ZDE.
Otázka: Mohl byste něco říci věrným kněžím, které zbavuje odvahy současná atmosféra věroučného zmatku a rozvratu v Církvi? A co laici? Jestliže jsou věrní laici ve farnostech (nebo diecézích), kde dochází k praktikám odchylujícím se od autentické nauky Církve, jaká je správná reakce? Na koho se mají laici obrátit, jestliže učitelský úřad Církve přijímá za své pastorační praktiky, které protiřečí jejímu nezměnitelnému učení?
Odpověď: To slýchám od mnoha dobrých kněží. Dokonce i biskupové se mnou mluví o tom, jak je obtížné vypořádat se se zmatkem, když předkládají nauku Církve. Prý nedrží krok se současnou církevní praxí nebo jsou dokonce proti papeži. Jeden arcibiskup mi řekl: „Jak to, že o nás, kteří učíme jen to, co Církev učila vždycky, najednou média a jiní říkají, že jsme nepřátelé papeže?“ Odpovídám: „Víme, co Církev učí. Je to uloženo v Katechismu Katolické církve, a pokud jde o manželství a rodinu, v dokumentech Magisteria. Přečtěte si Familiaris consortio, přečtěte si Casti connubii, přečtěte si Humanae vitae! Víme, co Církev učí, a toho se držíme.“
Nesmíme se dát zbavit odvahy. Situace všeobjímajícího zmatku je skličující. Chápu to a vím o tom. Je to těžké, protože věřící si přečtou noviny a různé zprávy a říkají kněžím: „Vy nejdete s dobou,“ nebo „vy nenásledujete papeže Františka.“ Papež nemůže učit nic jiného než to, co Církev učila a praktikovala vždycky, ani nás k ničemu takovému nemůže vybízet.
I pro mě je skličující pozorovat takový zmatek. Člověka to může dezorientovat a může vzniknout pokušení prostě mlčet a dovolit, aby to tak šlo dál, s tím, že to je Boží vůle. Tak to ale nemůže být. Přemýšlel jsem o tom a řekl si: „Ne, my kněží a biskupové jsme skutečnými učiteli víry. Církev nám svěřila poklad víry a toho se musíme držet. Nezradíme ho a neopustíme ho tím, že budeme následovat populární trendy všeho druhu.“
V apoštolském listu papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte je překrásná pasáž, kde se říká, že lidé pořád hledají nějaké zaklínadlo nebo nějaký nový program pro pastorační praxi Církve. Jan Pavel II. však odpovídá: „Ne, program je stejný jako vždycky. Je to Ježíš Kristus v živé tradici“ (srv. č. 29).
Pokud jde o laiky, všude, kam přijdu, velmi povzbuzuji laická hnutí, organizace a sdružení, aby pořádaly „dny víry“, na nichž by dobří, solidní řečníci prezentovali pravdy víry, a ještě více s tím související dny modlitby. Laici musejí o těchto věcech psát. Když zůstáváme zticha, vyvolává to dojem, že i my se účastníme všech těchto zmatků a omylů. To je, jak víme, dílo ďáblovo – to je mistr zmatku a omylu.
