Dogma Katolické církve, jak je vyhlásil papež bl. Pius IX. r. 1854 bulou Ineffabilis Deus, říká, že Panna Marie byla hned v okamžiku svého početí pro budoucí zásluhy vykupitelské oběti Ježíše Krista zbavena jako jediný člověk v dějinách poskvrny dědičného hříchu. Jde o veliké tajemství, které odporuje osvícenskému racionalismu, jenž uznává pouze to, co lze lidským rozumem pochopit. Pius IX. tímto článkem víry hodil rukavici všem myšlenkovým dědicům protikřesťanského osvícenství: lidský rozum není kompetentní všemu porozumět, nad ním je ještě nesrovnatelně větší Boží inteligence, jejíž plány nikdy nepochopíme a člověku nezbývá, než se s pokorou sklonit před Božským tajemstvím.
Jednomu aspektu tohoto úžasného mystéria však přece jen lidský rozum je schopen porozumět a vyvodit z něj důsledky. Bůh, který se vtělil, nemohl vstoupit do lůna člověka zatíženého dědičným hříchem. On, svrchovaně čistý a dokonalý, nemůže přebývat v ničem, co je hříšné, co se staví proti majestátu jeho přikázání. Druhá Božská Osoba se proto nemohla vtělit do lůna ženy ve stavu dědičného hříchu, v němž se každý člověk po vzpouře Adama a Evy od chvíle svého početí nachází – a zbavuje se jej teprve svátostí křtu, opět pro zásluhy vykupitelské smrti Božího Syna. (Pokračování textu…)
Mužem, o němž je řeč, je biskup Marcelo Sánchez Sorondo. Pochází z Argentiny stejně jako papež, na kněze však byl vysvěcen v roce 1968 v Římě, kde také celý život působí. Řadu let vyučoval na Lateránské univerzitě a později na Libera Università Maria SS. Assunta v Římě. Jako mnoho dalších vděčí na svůj vzestup předchozím papežům: Jan Pavel II. ho v roce 2001 jmenoval biskupem, Benedikt XVI. v roce 2011 členem Papežské komise pro Latinskou Ameriku. Raketovou kariéru v kurii však udělal až za papeže Františka: v současné době je kancléřem Papežské akademie přírodních věd a Papežské akademie společenských věd (PAS), a je považován za člověka velmi blízkého současnému pontifikovi. Výrazně levicově smýšlející hierarcha je však odpůrcem nejen kapitalismu, ale také tradiční nauky Církve. Jako kancléř PAS působí skandál za skandálem. O ten nejnovější se postaral v uplynulých dnech.
Od 31. ledna na sociálních sítích koluje video, na němž při mši sloužené biskupem Sorondem v kryptě baziliky sv. Petra přistupují ke svatému přijímání argentinský prezident Alberto Fernández a jeho milenka Fabiola Yáñezová. (https://www.youtube.com/watch?v=fGrgAssQaRU) Jednou z politických priorit prezidenta Fernándeze je legalizace potratu v Argentině. Kromě toho se v roce 2005 rozvedl; s Yáñezovou žije od roku 2014 (předtím žil deset let s jinou ženou). Když byl v roce 2019 zvolen prezidentem, nastěhoval si ji do prezidentského paláce a Yáñezová od té doby působí jako argentinská první dáma, přestože nejsou manželé. Po mši se prezident Fernández a jeho milenka setkali s papežem: během pětačtyřicetiminutové schůzky nebyla podle dostupných zpráv otázka potratu vznesena a na následující tiskové konferenci Fernández potvrdil, že v legalizaci potratu neustoupí a příslušný návrh zákona bude 1. března poslán parlamentu. (Pokračování textu…)
Problematický překlad? Celebrace čelem k lidu? Ministrantky? Tělesné postoje? Nikoli; největší a nejvážnější problém liturgie latinské Církve – to jest její nové formy neboli mše Pavla VI. – toto všechno přesahuje, třebaže s tím vším souvisí. Jde o způsob, jak se nakládá s Tělem Kristovým. To musí být úplně první věc, s níž se bude muset vypořádat hypotetická „reforma reformy“, a musí se řešit nikoli vágním příkladem, nýbrž natvrdo zákonem.
_______________________
(1) Každý, kdo má nějakou zkušenost s něčím, co se jí a bylo to vyrobeno z mletého obilí, ví, že odpadávání drobečků je přirozenou součástí konzumace. Ať jde o krajíc chleba, oplatky, sušenky, suchary, krekry, tortily nebo nachos, k fragmentaci dochází.
(2) Katolíci věří, že v každé konsekrované způsobě je reálně přítomen náš Pán Ježíš Kristus s Tělem, Krví, duší a božstvím, a to celý v každé sebemenší částečce. (Pokračování textu…)
„Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ praví Pán Bůh v prvním přikázání (Ex 20,3). I když bylo původně dáno Mojžíšovi a židovskému lidu, zůstává v platnosti pro všechny a v každé době, neboť Bůh nám říká: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž (jich) ctíti“ (Ex 20,4-5). Náš Pán Ježíš Kristus toto přikázání dokonale zachovával. Když mu ďábel nabídnul všechna království světa, jen když se mu pokloní, Ježíš odpověděl: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ (Mt 4,10). Kristův příklad je nejvýš důležitý pro každého, kdo touží po „pravém Bohu a věčném životě“, jak nás napomíná svatý apoštol Jan: „Děti, střezte se model!“ (1 Jan 5,20-21).
V naší době je toto poselství obzvlášť důležité, neboť do žil Kristova mystického Těla – Církve – proniká synkretismus a pohanství. Jako nástupce apoštolů, jemuž byla svěřena péče o stádce Boží, nemohu nadále mlčet před bezostyšným porušením svaté vůle Boží a katastrofálním následkům, které přinese jednotlivým duším, Církvi jako celku a vlastně i celému lidstvu. Tento dopis proto píši s velkou láskou k duším mých bratří a sester.
V předvečer zahájení synody o Amazonii, 4. října 2019, se ve vatikánských zahradách za přítomnosti papeže Františka a několika biskupů a kardinálů konal náboženský obřad, který částečně vedli šamani a při němž byly použity symbolické předměty, a to dřevěná soška nahé těhotné ženy. Tato vyobrazení jsou známa v domorodých rituálech amazonských kmenů, jimž náleží, konkrétně při uctívání takzvané Matky Země, Pačamamy. V dalších dnech byly dřevěné postavy nahých žen uctívány i ve Svatopetrské bazilice u hrobu svatého Petra. Papež František také přivítal dva biskupy, kteří Pačamamu na ramenou přinesli v procesí do synodního sálu, kde byla umístěna na čestném místě. Sošky Pačamamy byly rovněž vystavena v kostele Santa Maria in Traspontina.
V reakci na hlasité protesty katolických věřících proti těmto obřadům a užívání těchto sošek vatikánští mluvčí a členové výboru amazonské synody evidentní nábožensky synkretický charakter sošek bagatelizovali či popírali. Jejich odpovědi však byly vyhýbavé a vzájemně si odporovaly; šlo o ukázky intelektuální akrobacie a popírání zjevných důkazů. (Pokračování textu…)
Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.
Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.
Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost! (Pokračování textu…)
Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/
Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!
Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]
Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.
Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé. (Pokračování textu…)
Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.
Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopávánpocit posvátné úcty a velebnostiNejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2) (Pokračování textu…)
Přetrvávající krize v Církvi s sebou přináší otázky katolíků ohledně neomylnosti nástupců sv. Petra. K tématu se vyjádřil i polský kněz z řádu paulánů o. Augustyn Pelanowski OSPPE.
O. AugustynPelanowski se v jednom svém kázání zamýšlí nad pravým poznáním Boha. „Je mé poznání v souladu s Jeho učením, nebo jde čistě jen o můj subjektivní úsudek?“ ptá se a dodává, že před započetím kázání prosil Boha o to, aby se stal Jeho nástrojem a aby hlásal to, co je v souladu s Jeho vůlí. „Máme si Boha představovat, jak se nám zlíbí, anebo tak, jak On sám v nás touží přebývat?“ pokládá další řečnickou otázku.
„Pán Ježíš hovoří v jednom podobenství o vlcích v rouších beránčích. Vlk je skutečnost, je to pravda o něm, kdežto roucho beránčí je představa, jakou o sobě vlk má. Může ovšem dojít k tomu, že zloděj převlečený za pastýře uvěří tomu, že pastýřem doopravdy je, nicméně opak je pravdou. Vzpomeňme jen na farizeje, na jejichž adresu už toho bylo řečeno tolik nepěkného. Jejich pověst je dosti špatná, ačkoli byli neobyčejně zbožnými lidmi, náboženstvím formovanými askety, kteří opravdu věřili. […] Tito farizejové však ve své náboženské praxi tak zakrněli, že komentáře k Písmu a jeho interpretace kladli nad Písmo samotné. Právní předpisy stály v jejich představách nad vnuknutími Ducha Svatého. Omezovali se pouze na prázdná slova a ztratili tak spojení s vůlí Ducha Svatého, s Jeho působením. Stavěli se nad samotného Boha, což jim Ježíš nesčetněkrát vytkl. Všichni se shodneme na tom, že je zavádějící klást lidské výroky nad učení Boží. Šlo by o modloslužbu prokazovanou osobě či instituci, kdyby si jakákoli autorita nárokovala právo k měnění Božího učení, kdyby někdo prohlásil: ,Já to vím lépe než Bůh‘ nebo ,Ono je to jinak‘,“ říká o. Pelanowski a poté přechází k objasnění otázky fungování papežské autority.
Připomíná Ježíšův rozhovor se sv. Petrem, v němž se Syn Boží tázal apoštolů, za koho Ho lidé pokládají: „Žijeme v době, kdy tento rozhovor probíhá přímo před našima očima. Ježíš položil otázku a apoštolové Mu dávali různé odpovědi. Jenom Petr vyřkl plnou pravdu, pravdu shodnou s Ježíšovým očekáváním. Pověděl, kým Ježíš doopravdy byl, ne to, co si mysleli lidé. Petr odpovídal v souladu se zjevením: ,Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha‘,“ říká paulán s dovětkem, že i Ježíš pověděl Petrovi plnou pravdu o něm – pravdu o skále, na které je vybudována Církev. Tím se započal Petrův primát, avšak, jak podotýká o. Pelanowski, „Petr je skálou jen a pouze tehdy, když hlásá pravdu o tom, kým je Ježíš,neboť v jiné scéně, když Kristus předpovídá svůj kříž, se Petr bouřil a chtěl provádět jakousi cenzuru a nehovořit o utrpení. V odpověď na svá slova uslyšel:,Jdi mi z očí, satane‘!“(Pokračování textu…)
Polský episkopát nedávno deklaroval, že v otázkách podávání sv. přijímání znovusezdaným neuhne ani o krok, nicméně jak to vypadá, není vše tak růžové, jak by se z tohoto předsevzetí mohlo zdát. Svědčí o tom reakce hlavy polského episkopátu arcibiskupa Stanisława Gądeckého, z níž je cítit jisté pochopení pro nešťastnou adhortaci „Amoris laetitia”.
Nejprve se tetelil blahem nad skutečností, že František rozmlouval s každým polským biskupem „jako otec se svým dítětem“, což je podle něj „typický rys jeho pontifikátu“. Pak odpověděl na otázku stran svatého přijímání pro znovusezdané, jak je „AL“ otevřeně připouští. (Pokračování textu…)
Farnost Dolní Lutyně – pohled na kněžiště a položivý betlém na hlavním oltáři
Myslím, že nejhorší vlastností pokoncilní krize a pokoncilního šílenství, které zachvacují Katolickou církev a stahují ji stále hlouběji, je naprostá absence zdravého rozumu, soudnosti i prostého vkusu u všech, které zachvátí. Vše je přece třeba „zmodernizovat“, nově a kreativně zpracovat a převyprávět, do lepší, pokoncilní podoby. A při takové překotné akci se přece nejde nechat zdržovat či omezovat tak přízemními hledisky, jako jsou ta výše zmíněná…
Narození Krista, betlémy – to vše jsou už pole na tisíckrát přeoraná, přijít s něčím novým, nějakou neotřelou a zajímavou brázdou, která zaujme, je už nesmírně obtížné. Téměř vše již bylo řečeno a vykonáno, a co snad ještě nebylo, to bylo určitě alespoň zvažováno (a oprávněně shledáno lehkým). Takže smůla. Leda…
Ledaže bychom zahodili stud, zdravý rozum, soudnost, vkus a ohledy na všechno (včetně Boha) – pak se snad ještě něco vymyslet (či znovu zvážit) dá. Nu, ve farnosti Dolní Lutyně (ostravsko-opavská diecéze) zřejmě přemýšleli o sto šest. A samozřejmě, nakonec vymysleli NĚCO. Vánoce jim osvěží nevídaná věc – betlém s živými zvířaty, umístěný přímo na oltáři. (Pokračování textu…)
(Pete Baklinski, LifeSiteNews) – Během velmi medializované světelné show se na fasádě baziliky sv. Petra objevila vyjící, vrčící a řvoucí zvířata, obrázky přeplněných městských center, názorné ilustrace znečištění a negativní zobrazení industrializace. Show tvořila vrchol oslav zahájení Roku milosrdenství, který vyhlásil papež František. Na Svatopetrském náměstí jí přihlížely desítky tisíc lidí spolu s odhadovanými milióny diváků online přenosu po celém světě.
Show za mnoho miliónů dolarů nazvaná „Fiat Lux: Osvítit náš společný domov“ vytvořili a financovali přívrženci klimatické změny a zastánci kontroly porodnosti a jejím cílem byla „osvěta a inspirace ke změně napříč generacemi, kulturami, jazyky, náboženstvími a třídami v souvislosti s klimatickou krizí“. Kromě obrázků světa a ohrožených zvířat – lvů, ptáků, opic a velryb – se při ní objevila symbolika New Age spojená se starými pohanskými božstvy. Show se také konala v den pro katolíky velmi významného svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie, kdy Katolická církev slaví skutečnost, že Maria byla v lůně své matky Anny počata bez poskvrny prvotního hříchu.
Mnozí představitelé prorodinných hnutí z celého světa říkají, že je šokovalo, že papež dovolil, aby byl chrám sv. Petra použit jako kulisa pro podporu kontroverzní a pochybné agendy „klimatické změny“.
„Mrzí mě, že se fasáda svatopetrského chrámu stala propagandistickým jevištěm vědeckého podvodu nazývaného ‚katastrofické, globální oteplování způsobené člověkem’,“ řekl portálu LifeSiteNews Steven Mosher, předseda prolife organizace Population Research Institute. „Jsem znechucen při pomyšlení, že se toto velmi posvátné místo – bazilika sv. Petra – stane pozadím pro další šíření tohoto podvodu, jehož konečným cílem je vnutit rozvinutým zemím ‚uhlíkovou daň’. Tato daň nejen ochromí světový ekonomický růst a oslabí demokracii, ale výnosy z ní budou použity na financování dalších programů kontroly populace v rozvojovém světě.“
Arcibiskup Rino Fisichella, zástupce Vatikánu pro tuto událost a předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, řekl, že show je „unikátní …svým žánrem a skutečností, že se poprvé zobrazuje na tak významném pozadí.“
„Tyto iluminace představí obrazy inspirované Milosrdenstvím, lidstvem, světem přírody a změnami klimatu,“ uvedl.
Fisichella řekl, že světelná show ve Vatikánu má spojit ekologickou encykliku papeže Františka Laudato si s konferencí OSN o změnách klimatu (Cop21), která v té době probíhala v Paříži. Vatikán konferenci projevil silnou podporu. Skutečnost, že show uzavírá oslavy zahájení Roku milosrdenství, rovněž spojuje papežovo poselství o „milosrdenství“ s „klimatickou změnou“. (Pokračování textu…)
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil. (Pokračování textu…)
Možná si někteří z vás všimli, že Duše a hvězdy nikdy neinformují o koncertech, které se konají v kostele. Není to náhoda. Jsem totiž pevně přesvědčen, že koncert nemá v kostele co dělat. Nepatří do něj, z mnoha velice pádných důvodů, a nerespektování tohoto faktu škodí koncertu, umělcům, posluchačům i kostelu.
Tento můj postoj pochopitelně rovněž vede k tomu, že takovéto koncerty ani nevyhledávám. Nicméně poměrně nedávno jsem poprvé (a patrně i naposled) ve svém životě udělal výjimku. A v jistém smyslu jsem rád, že jsem tak učinil. Ne že bych změnil názor – naopak. Moje zkušenost mne v mém názoru jen utvrdila. Ale umožnilo mi to ujasnit si některé věci a já tak mám jasnější představu, proč koncert do kostela nepatří. (Pokračování textu…)
Tento článek obsahuje z dokumentačních důvodů obrázky, jejichž shlédnutí nelze doporučit dětem ani citlivějším povahám. Vlastně jejich shlédnutí nelze doporučit nikomu, nicméně autor dospěl k názoru, že bez jejich začlenění by nebylo dost dobře možné utvořit si představu o zrůdnosti díla autora, kterého pan Schwarzenberg tak podporuje.
Ignác Pospíšil, šéfredaktor
Nechci vás tímto dotazem nikterak provokovat. Nechtěl už jsem presidentské volby nijak komentovat a zapojovat se do debat, neb to nemá smysl, ale toto je tak závažné, že činím výjimku.
Zajímalo by mě, co říkáte, milí katolíci a voliči Karla, na to, že pan Schwarzenberg podpořil „umělce“, jehož „dílo“ je postaveno především na rouhání, a jestli to nějak ovlivní Váš postoj ke Karlovi.
Kontroverzní výstavu vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Günthera Bruse, Otty Muehla a Rudolfa Schwarzkoglera za účasti prvních dvou jmenovaných zahájil ve čtvrtek večer v pražském Doxu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Ministr na úvod řekl, že obvykle nezahajuje výstavy, ale že v šedesátých letech žil ve Vídni a přišel do styku s akcionisty.
„Měl jsem čas se věnovat něčemu mnohem zábavnějšímu, než je politika, v té době jsem se zajímal o moderní umění.“A současně dodal, jaký význam mělo hnutí akcionistů: „Rok 1968 měl na západě jiný význam než u nás. Skončil jim poválečný biedermeier.“
V rozhovoru pro vice.com Karel Schwarzenberg prohlásil:
„Ve Vídni jsem doslova vyrůstal na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse, Rudolfa Schwarzkoglera a Otto Muehla.(…)
Jednou za čas nastane povstání proti něčemu, co je ve francouzštině nazýváno la politique de papa, proti obrazu světa, ideálům a politice fotrů. To už se několikrát stalo, například v třicátých letech, ve zmiňovaném roce 1968, na konci osmdesátých let a teď. Většinou jsem na straně mladých lidí. (…)
Většinou ale s jejich ideály souhlasím.(…)
Jde hlavně o následky, které se projeví po několika letech. Například z událostí z roku 1968 vzešlo v Německu hnutí zelených, které se následně rozšířilo do celé Evropy.“
Hleďme, jaký je Karel konservativec! Většinou je na straně revoluce.
Hleďme, jak je noblesní! Jeho oblíbenec Günter Brus proslul tím, že se pomazal exkrementy, pil moč a nechal se zatknout poté, co masturboval při zpěvu rakouské hymny.
Následují ukázky blasfemií z „díla“ H. Nitsche:
Vzhledem k tomu, že ornát v popředí s pravděpodobností hraničící s jistotou pochází z doby před II. vat. koncilem, je posvěcený. Je to tedy jasné znesvěcení.
Uvedené příklady satanského umění nejsou v žádném případě ojedinělými kousky z dílny Schwarzenbergem oblíbeného autora. Použijeme-li vyhledávač obrázků, zjistíme, že jak v případě Nitsche, tak Bruse, jde spíše o standard než výjimky.
Na můj dotaz se mi dostalo zatím tří reakcí. Jejich autoři shodně vypovídali, že pokud výše uvedené performance nebyly vystavovány přímo na výstavě zahájené Karlem, je vše v pořádku.
Mám za to, že okolnost, že ty obrázky nepocházejí z té výstavy zahajované Karlem, je pro něho spíše přitěžující než polehčující.
Pokud by přišel zahájit výstavu do DOXu a tam uviděl teprve toto, nemohl by už nic moc dělat. Leč pokud výstavy běžně nezahajuje, ale zde učinil výjimku, jak sám pravil, je zřejmé, že věděl, do čeho jde. Navíc výslovně přiznal, že „na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse a dalších doslova vyrůstal.“
P. S. Nepište mi prosím, že jinou možnost než volit Karla nemáte. Jít volit není povinnost, a jestliže neexistuje kandidát, kterého by bylo možné volit s čistým svědomím, není to ani nezodpovědné.
Český internet byl obohacen o nové katolické stránky Kronika Novus ordo. Stránky si kladou za cíl dokumentovat krizi církve a pokoncilní modernistické běsnění v České republice a na Slovensku a snad tím i trochu přispět k jeho omezení. Inspirována je již zavedenými polskými stránkami Kronika Novus Ordo.
V tuto chvíli toho na nich ještě nenajdeme mnoho – pouze stránku shrnující podobu a rozměr pokoncilní krize církve (ZDE), odkazy na několik slušných katolických stránek a otevírací příspěvek dokumentujicí hrůzné zprznění a znesvěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie na Orlici v Letohradě letohradským farářem Václavem Vackem (ZDE, doporučuji jen silným a klidným povahám). (Pokračování textu…)
Katolíci, kteří již delší dobu nevěřícně hledí na laxní přístup rakouských biskupů k tzv. „farářské iniciativě“, se konečně dočkali alespoň malé satisfakce…
Tam, kde rakouští biskupové nečinně přihlížejí odpadlickým aktivitám velkého množství kněží, kteří nejen vyhlašují neposlušnost svým nadřízeným i kanonickému právu, ale vznášejí požadavky a praktikují jednání, které jsou neslučitelné s katolickou vírou a zahrnují jasně svatokrádežná jednání, se nakonec rozhodl jednat Svatý stolec, když 29. listopadu potrestal předáka vzbouřených kněží, P. Helmuta Schüllera, odebráním titulu kaplana Jeho Svatosti (monsignora). (Pokračování textu…)
„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“
Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.
Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:
Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru. (Pokračování textu…)
Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…
První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem). (Pokračování textu…)
Situace v Sýrii se přiostřuje a islamističtí povstalci, které vydatně podporuje Západ, systematicky vyhánějí a vraždí křesťany a rabují a likvidují kostely na územích, která ovládají. Západu to zjevně příliš nevadí. A nevadí to příliš ani českým politikům. Jen takový malý příklad.
Na Facebooku se šíří obrázek, který jsem přidal i sem: fotografie rebela s liturgickým vybavením, která ukradl při vyrabování a znesvěcení kostela. Jeden můj známý katolík pod tím vyjádřil naději, že se Asadovi podaří tohle povstání zlikvidovat. V zápětí poté se na scéně objevil europoslanec Zahradil (ODS) a pustil se do něj s připomínkou, že Asada momentálně podporuje Írán. (Pokračování textu…)
Hluchoněmý je jednou obrazem křesťana, který přichází ke zpovědi. Existují lidé hluší vůči výčitkám svědomí a jiní zase se jeví jako němí, když mají vyznat své hříchy. Ach, jaké je to strašné neštěstí, když někdo ze studu nebo ze strachu skrývá smrtelný hřích, protože obelhává Ježíše Krista. Uzdravení a milosrdenství, které zde Kristus prokazuje zkroušeným hříšníkům, si proměňuje v jed. A tak se mnozí při zpovědi dopouštějí svatokrádeže. Ach, kéž by tento hřích byl na tomto světě tak zřídkavý, jak zřídka se stávají neštěstí. Kéž by se tato moje řeč nemusela obracet vůči nikomu, kdo je zde v kostele! Ale popravdě, je možné spáchat větší urážku Boha a Spasitele? Ukáži vám dnes, jak těžce uráží Krista svatokrádežník a jak velké je milosrdenství Boží, které trpí takovéhoto svévolníka. (Pokračování textu…)
.jpg)
