Tag Archives: Sexuální skandály katolické církve
Kardinál Gerhard Müller nesouhlasí s papežovou tezí, že za zneužíváním v Církvi stojí „klerikalismus“
List Nuova Bussola Quotidiana zveřejnil minulou neděli rozhovor s kardinálem Gerhardem Müllerem, bývalým prefektem Kongregace pro nauku víry. Zdá se, že kardinálovi jeho odchod z vatikánského úřadu dodal větší odvahu nazývat problémové věci v Církvi pravými jmény. Přinášíme výňatek z rozsáhlého rozhovoru.
NBQ: V uplynulých dnech byla zahájena petiční žádost, v níž jsou vyzýváni církevní představitelé, kteří navštíví Vatikánský summit (o prevenci zneužívání v únoru 2019 – poz. překl.), aby zastavili homosexuální síť v Církvi. Jeden z požadavků se týká opětovného zavedení kánonu, který trestá homosexuální jednání.
Kardinál Müller: Myslím, že tato petice je legitimní. V Církvi existují osoby, které popírají statistickou pravdu, že drtivá většina případů zneužívání kněžími byly homosexuální akty. Nemůžeme uniknout této skutečnosti. Ti, kdo to popírají, nechtějí tento problém řešit. Zneužívání seminaristů není možné podceňovat. Je to obrovský hřích, zločin proti důstojnosti těchto mužů, ale také proti rodičům, kteří svěřili své syny kněžím, proti biskupovi a proti semináři. Biskup, který padá tak nízko, to je obrovský skandál. Představme si, co by učinil Ježíš, kdyby jeden z jeho apoštolů toto učinil ostatním učedníkům? Je naprosto absurdní něco takového domyslet.
Obávám se však, že i tato iniciativa bude pro laiky neutralizována tím, že se označí za vzpouru proti papeži.
Viganò pod kůží
„O tom neřeknu ani slovo,“ pravil papež František k reportérům na palubě papežského letadla cestou z Dublinu do Říma.
Přesto celých zhruba třicet dní od zveřejnění svědectví arcibiskupa Viganò o tom František mluví téměř denně. Jistě, tón mění ze zbožné oběti po záštiplné obviňování způsobem, který naznačuje bouřlivé emoce a vnitřní zmatek. Zřídkakdy však Viganò přestává jeho myšlenky zaměstnávat – při mši v Domě svaté Marty, v letadle cestou z Tallinu i při pravidelné promluvě při Anděl Páně.
Viganò se mu dostal pod kůži. Právě proto ze středně- či dlouhodobého hlediska bude k nějaké oficiální reakci muset dojít, přes všechny spekulace v opačném smyslu. Bude zajímavé pozorovat, jaké prohlášení Svatý stolec nakonec vydá. Možnosti jsou jen tři:
Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých
Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.
My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?
Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.
Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!
Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.
Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.
Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.
Ani svatý, ani otec
Mělo by nás překvapovat podrobné svědectví arcibiskupa Carla Maria Vigana o tom, že papež František kryl zneužívání, jež páchal exkardinál McCarrick? Prolhanost a zkaženost tohoto kalibru přece vidíme přicházet už léta. Papež František dával od první chvíle svého pontifikátu najevo pohrdání papežskými tradicemi, což je známka neúcty k povinnostem a limitům jeho úřadu. Minimalistický a nedbalý způsob, jak slouží mši svatou, naznačil, že pro něj liturgie není „zdrojem a vrcholem křesťanského života“.
Jeho trýznivá a často věroučně podezřelá kázání odhalila nekatolické smýšlení. Chaotické rozhovory s novináři a na palubách letadel rozsévala zmatek o základních křesťanských naukách. „Kdo jsem, abych soudil?“ se objevilo ve všech novinách a postupně i v tisícovkách článků internetového marketingu jako zpráva o osvobození od Božích přikázání. Sladké jméno „milosrdenství“ bylo převzato pro agendu sekularizace. Slovo „farizej“ se stalo oblíbenou nálepkou pro každého, kdo stále ještě věří v Bibli či jakoukoli identifikovatelnou verzi křesťanství.
Papežem zmanipulované synody o rodině a jejich plod, Amoris laetitia – autoritativně vysvětlená směrnicemi z Buenos Aires – udělily papežské uznání normalizaci cizoložných svazků. Změny v procesu prohlášení manželství za neplatné urychlily dosažení „katolického rozvodu“. Interní reorganizace a iniciativy ve Vatikánu oslabily protipotratové poselství a zkalily vody Humanae vitae dokonce v roce jejího výročí. Nechvalně proslulí odpůrci Církve byli zváni do Vatikánu, mohli tam vystupovat a tleskalo se jim.
Pád papeže showmana?
Obrovský skandál, který otřásl autoritou a pověstí Svatého stolce a papeže Františka, je pro všechny katolíky velmi bolestný, tím spíše, že se dal očekávat. Ačkoliv papež František zařadil téma sexuálních a zneužívacích skandálů do repertoáru svých vystoupení již na samotném počátku svého pontifikátu, nikdy nejevil žádnou větší snahu problém skutečně řešit. Padala z něj rozličná silná slova a omluvy, konala se setkání s obětmi. ale to vše bylo činěné jen pro PR efekt, samotné činy pontifika usvědčovaly ze lži už od samého počátku. Nikdy se nepokusil problém skutečně řešit, nikdy systematicky nezasáhl proti homomafii v církvi, bez níž by se celý problém nikdy nerozvinul do takových rozměrů. To by se přece nehodilo do jeho liberálního a prohomosexuálního PR, kterým si získal lásku světských médií.
Ještě tristnější byly jeho konkrétní kroky týkající se konkrétních osob a případů. Ty se každému nezaujatému pozorovateli musely jevit jasný důkaz toho, že papež se o celou aféru stará pouze účelově. Zatímco konzervativní biskupové byli perzekvováni a odvoláváni už při podezření, že něco neřešili dost energicky a včas, na liberály s Františkem souznící platil úplně jiný metr. To bylo naprosto nepřehlédnutelné už v čase synody o rodině, na niž papež poslal jako svého osobního delegáta kardinála Danneelse, který se jako belgický primas prokazatelně snažil ututlat zneužívání páchané kolegou biskupem. A zde není pochyb o tom, že to papež věděl.
Kardinál Burke: Papež musí zasáhnout a očistit Církev od „homosexuální kultury“
Kardinál Burke
Kardinál Burke se vyjadřuje k nedávným skandálům v rozhovoru, který s ním 16. srpna 2018 vedl Thomas McKenna z organizace Catholic Action for Faith and Family. Vysvětluje v něm, že Církev má postupy a kázeňské prostředky, které existují po staletí, je však třeba je uplatňovat. Přinášíme celý rozhovor s panem kardinálem:
Thomas McKenna: Vaše Eminence, najevo vychází nová vlna případů sexuálního zneužívání kněžími, která naznačuje rozšířenost praktikované homosexuality mezi kněžími v diecézích a seminářích po celých USA. Co považujete za základní příčinu této zkaženosti?
Kardinál Raymond Burke: Ze studií, které následovaly po krizi související se sexuálním zneužíváním z roku 2002, bylo jasné, že ve většině případů šlo ve skutečnosti o homosexuální skutky spáchané na dospívajících mladících. Byla snaha toto úmyslně přehlížet nebo popírat. Ve světle nejnovějších strašlivých skandálů se teď zdá zřejmé, že nejen mezi kněžími, ale i v hierarchii skutečně existuje homosexuální kultura, kterou je třeba odstranit od kořenů. Jedná se samozřejmě o nezřízený sklon.
Domnívám se, že to výrazně zhoršuje kultura zaměřená proti životu, v níž žijeme, konkrétně antikoncepční kultura, která odděluje sexuální akt od manželského svazku. Pohlavní styk nemá smysl nikde jinde než mezi mužem a ženou v manželství, protože je svou samotnou povahou určen k plození. Jsem přesvědčen, že je třeba otevřeně uznat, že máme v Církvi velmi vážný problém homosexuální kultury, zejména mezi kněžími a biskupy, a že je třeba ho poctivě a účinně řešit.
Thomas: Vaše Eminence, mnozí lidé tvrdí, že k vyřešení tohoto problému jsou potřeba lepší postupy a struktury, které by se jím zabývaly, a že řešení situace spočívá právě v tomto. Souhlasíte s tímto názorem? Nebo co se domníváte, že je nutno udělat, aby se tato krize beze zbytku vyřešila?
Kardinál Burke: Není třeba vymýšlet žádné nové postupy. Všechny už v disciplíně Církve existují a existovaly po staletí. To, co potřebujeme, je poctivé vyšetření údajných případů těžké nemravnosti následované účinným potrestáním viníků a bdělost nutná k zabránění tomu, aby podobné situace vznikaly znovu.
Myšlenka, že za řešení by měla odpovídat biskupská konference, je scestná, protože biskupská konference nedohlíží na biskupy, kteří jsou jejími členy. Odpovědnost za nápravu těchto situací má papež, Svatý otec. To on musí podniknout kroky vyplývající z postupů daných disciplínou Církve. Jedině tím se situace účinně vyřeší.
Pokus pochopit papeže Františka
Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.
Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).
Philip F. Lawler: Ztracení
„Věřící katolíci by nikdy nepřipustili, aby povrchní obavy z veřejného mínění převážily nad nepochybně jasným morálním imperativem. Přesto právě k tomu se mnozí američtí biskupové uchýlili.“ (str. 34)
Mezi tisíci letos vydanými tituly by katolíkům rozhodně nemělo zapadnout české vydání knihy Philipa F. Lawlera Ztracení – Kolaps katolické kultury, které v překladu Lucie Cekotové vydala katolická nakladatelství Hesperion a Kartuziánské nakladatelství. Autor – špičkový katolický novinář – se v knize věnuje sexuálním a zneužívacím skandálům, které otřásly bostonskou arcidiecézí a posléze i celou americkou částí Katolické církve, a (velmi kriticky) hodnotí i snahy americké hierarchie o následné zhodnocení a řešení krize.
Na rozdíl od mnoha Církvi nepřátelských autorů se snaží celé toto neblahé a katastrofální selhání uchopit a pochopit z katolického pohledu a zasadit do dějin a logiky vývoje bostonské arcidiecéze, americké církve a církve bojující jako celku. Vidí je jako ne samostatnou událost, ale obzvlášť odpudivou součást krize a úpadku, která po druhém vatikánském koncilu zachvátila církev bojující, jako logický důsledek vývoje správy bostonské arcidiecéze a jejího nevyhovujícího způsobu pastorace laiků i formace a hodnocení kněží, dlouhodobé nezodpovědnosti a alibismu amerických biskupů, jakož i stavu upadající bostonské katolické komunity.
