Tag Archives: Práva
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
Totalitní zvůle kanadských úřadů
Mary Wagner
Loni byla po 23 měsících vězení propuštěna na svobodu praktikující katolička Mary Wagnerová, statečná obhájkyně nenarozeného života, která se dostala do vězení jen za to, že navštěvovala potratové kliniky, kde se buď před nimi, nebo v jejich ambulancích modlila růženec, rozdávala ženám jdoucím na potrat bílé růže a přesvědčovala je, aby své dítě nezabíjely. Soud to kvalifikoval jako „narušení práva svobodného podnikání“, protože paní Wagnerová odrazovala klientky klinik od potratu a tím ohrožovala zisky těchto na vraždách vydělávajících firem.
Mary Wagnerová po svém propuštění přijela na návštěvu Polska, kde byla nadšeně přijata tamními prolife organizacemi i některými církevními hodnostáři. Přednášela na řadě míst, mimo jiné i v Radiu Maryja a v televizi Trwam. Jenže po návratu do Kanady těsně před vánočními svátky byla znovu zatčena – a to z toho samého důvodu jako předtím: Navštěvovala potratové kliniky, modlila se, rozdávala ženám růže a rozmlouvala jim úmysl dát své dítě pod srdcem zabít. Její matka Jane Wagnerová napsala nyní list jejím polským přátelům, který je ale ve skutečnosti adresován široké veřejnosti. Zde je jeho redakčně zkrácený překlad:
Až příliš slušný pro Nobelovu cenu
Když objevíte příčinu celé obrovské skupiny poruch a nemocí a založíte nový lékařský obor, když dáte světu nové lékařské procedury a postupy, se kterými se bude ještě dvacet let po vaší smrti setkávat prakticky každý člověk civilizovaného světa, je nanejvýš logické očekávat, že vám to vynese Nobelovu cenu za medicínu. A většinou to tak i funguje.
Nicméně dnes bych vám rád připomněl muže, který se z toho pravidla vymyká. Který tohle všechno dokázal, nicméně Nobelovu cenu nikdy nedostal z důvodu, který je tak obskurní, že by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Ten geniální lékař, který zemřel přesně před 20 lety, nedostal Nobelovu cenu, protože byl lepším člověkem než jeho kolegové. Byl prostě příliš slušný, příliš čestný a pouštěl si moc pusu a pero na špacír.
Sílící policejní šikana a zvůle v ČR
Ferdinand Peroutka, jr.
„Jó, strážníci za první republiky, to byli takoví dobráčtí fotři. Člověk k nim měl důvěru, a když potřeboval, vždycky mu pomohli,“ říkala moje tetička za komunismu. Z Veřejné bezpečnosti za komunistického režimu naopak šel strach. Nejen z uniformovaných „mlátiček“ nasazovaných proti pokojným manifestacím, ale i z civilních „bouchačů“, napadajících nekonformní občany podle vlastního uvážení.
Sám jsem se s jedním takovým těsně před sametovou revolucí setkal. Napadl mě pěstmi na pražském Jižním Městě, když jsem sbíral podpisy na protipotratovou petici. Byl to důstojník VB v civilu a před kontrolními orgány se později vymlouval, že byl nervózní ze studia na zvýšení policejní kvalifikace. Jeho omluvu jsem tenkrát přijal a na potrestání netrval.
Před 50 lety vyšla encyklika Pacem in terris
Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.
Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete…
Bratrství práva a povinnosti
Západní svět upadá. Je to nepřehlédnutelné a děsivě rychlé. Ptáme-li se proč se tak děje, v odpovědích často létají slova jako lhostejnost, lenost, nezodpovědnost, egoismus… To ale není skutečná odpověď.
Převažující životní filosofie současného odkřesťanštělého Západu skutečně přetéká těmito nectnostmi v míře už dlouho nevídané, ale to má svůj kořen v místě, kde se západní společnost odtrhla od křesťanství tím nejzásadnějším způsobem, když odmítla křesťanské pojetí práva a povinnosti.
A co je nejtragičtější: tato odkřesťanštěná společnost nejenže logicky a nevyhnutelně destruuje sama sebe, ale poškozuje i církev jako funkční společenství tím, že i ty své členy, kteří pocházejí z křesťanské minority, indoktrinuje svým nekřesťanským přístupem k právům a povinnostem.
