Tag Archives: Pavel III.
Světec pro zlé časy Církve
Sv. Kajetán z Tiene
Katolíkům se v této době velmi důrazně připomínají vážné problémy věroučné a mravní zkaženosti bující v Církvi. Těmito věcmi se zde nechci zabývat, protože je důkladně probírají jiní. Začátkem srpna však slavíme svátek světce, jehož život nám dává dobrý příklad toho, co máme dělat za temných dob Církve.
Svatý Kajetán byl jedním ze zakladatelů řeholních kleriků Boží Prozřetelnosti, první kongregace řeholních kleriků vůbec. Obvykle se nazývají theatini, jelikož jeden z dalších zakladatelů, Gian Pietro Carafa, byl biskupem ve městě Chieti – latinsky „Theate” – v kraji Abruzzo. Později byl zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. (1555-59). Kajetán se narodil ve šlechtické rodině z Vicenzy v Benátské republice, ale většinu života strávil v Římě. Do hlavního města křesťanstva přišel v roce 1506 po studiích teologie a občanského i církevního práva, neboť byl přesvědčen, že tam je povolán k nějakému velkému dílu. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze a aktivně se zapojil do založení či obnovy několika malých bratrstev v Římě a v severní Itálii, která podporovala opravdového ducha víry horlivých a zbožných křesťanů, kněží i laiků.
Revidované vydání Butlerových Životů svatých popisuje stav Církve v Kajetánově době jako „bez nadsázky děsivý. Všeobecná zkaženost oslabovala Církev před útoky protestantismu a poskytovala této revoltě zdánlivou omluvu. Úpadek náboženství s doprovodnou mravní zkažeností se vymkl z rukou kléru, jehož mnozí příslušníci, na vysokých i nízkých pozicích, světští kněží i řeholníci, se sami utápěli v nepravosti a lhostejnosti. (Zdůraznění autor článku.) Církev byla ,nemocná ve své hlavě i údechʽ.“
Ignác z Loyoly – pápežský svätec
Sv. Ignác z Loyoly
O svätom Ignácovi z Loyoly sa toho popísalo už veľa, takže je veľmi ťažké nájsť nejaké neznáme, respektíve menej známe skutočnosti z jeho života. A predsa možno odhaliť aj takéto momenty v biografii veľkého svätca. Hneď s jeho pôvodom súvisia niektoré prekvapivé skutočnosti. Je zaujímavé, že baskickí predkovia budúceho svätca neboli vždy lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. Niekoľko desaťročí pred Ignácovým narodením sa Loyolovci pridali na stranu odbojnej baskickej šľachty a povstali proti španielskej korune. V tomto boji však boli Baskovia porazení a loyolovský „zámok bol v roku 1457 zrovnaný so zemou. Kráľ dosadil do Azpeitie corregidora, ale táto kontrola nebola potrebná, pretože hidalgos boli odvtedy verní kráľovi…“
Aj Loyolovci sa po porážke baskickej šľachty stali vernými a lojálnymi služobníkmi španielskej koruny. V tomto ovzduší na narodil budúci svätec. Odboj Baskov proti španielskej korune, ktorý má v súčasnej dobe také tragické vyústenie v činnosti baskickej teroristickej organizácie ETA, teda nie nového dáta, ale má stáročné korene, siahajúce hlboko do stredoveku.
„Ignác z Loyoly, Boží generál“, uzrel svetlo sveta zhruba rok pred legendárnou Kolumbovou plavbou do Ameriky, teda v roku 1491. Narodil sa na zámku Loyola v severnom Španielsku, neďaleko mestečka Azpeitia v baskickej provincii Guipúzcoa. Pochádzal z poprednej baskickej šľachtickej rodiny. Baskického pôvodu bolo aj meno Iñigo López, ktoré dostal pri krste. V niektorých životopisných údajoch zakladateľa jezuitského rádu sa rôzni autori rozchádzajú. Napríklad podľa jedných užíval mladý Bask meno Iñigo López de Regalde, podľa iných Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola Sánchez, ďalší mu prisudzujú meno Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola a takto by sme mohli pokračovať ešte hodnú chvíľu. Seriózny znalec svätcovho života, nemecký jezuitský teológ Hugo Rahner používa meno Iñigo López de Loyola.
Neporazitelná armáda jezuitského štátu
Jízda jezuitských redukcí
Zrod jezuitského štátu
V roku 2009 uplynulo 400 rokov od založenia jezuitského štátu v Paraguaji. Rozličné pramene a zdroje síce uvádzajú rôzny dátum vzniku jezuitského štátu, ale v súčasnej dobe sa znalci v zásade zhodujú na tom, že jezuitský štát vznikol 23. decembra roku 1609. Práve v tento deň totiž založili jezuiti v Paraguaji prvú osadu, takzvanú redukciu, v ktorej usídlili Indiánov kmeňa Guaraní. Tou prvou bola redukcia bola San Ignacio Guazú (staršia). Postupom času vzniklo celkove 33 redukcií, z ktorých posledná bola založená v roku 1760.
No kým vznik a harmonický vývoj nových a nových redukcií vzbudzoval u jezuitov a ich priaznivcov radosť a pocit zadosťučinenia za mnohé strádania s tým spojené, pre neprajníkov boli úspechy pátrov zo Spoločnosti Ježišovej (SJ) zdrojom rastúcej nenávisti. Keďže španielski kolonisti pociťovali čoraz väčší nedostatok domorodej pracovnej sily, boli pre nich redukcie, v ktorých žili Indiáni ako slobodní ľudia, zákonite tŕňom v oku. Preto sa belosi uchýlili k ľsti a na zabezpečenie prílevu domorodej pracovnej sily použili nepriame chodníčky. „Špinavú prácu“ prenechali brazílskym lovcom otrokov, takzvaným mamelukom. Mamelukovia, alebo aj bandeirantes, boli mestici, potomkovia európskych lupičov a trestancov, ktorí sa oženili s indiánskymi ženami. Keďže prichádzali od mesta São Paulo, nazývali ich aj paulistami. Hordy týchto mesticov tiahli krajom, pričom lúpili a pálili všetko, čo im prišlo pod ruku. Koloniálne úrady sa snažili využiť tieto hordy vo svoj prospech a tak pokladali za potrebné „upozorniť mamelukov na indiánske redukcie a odporúčať im ich ako cieľ ich vzdialenejších expedícií. Početné jednotky mamelukov preto vpadli čoskoro do Paraguaja, pochytali všetkých domorodcov, ktorých sa mohli zmocniť, a predávali ich do prístavných miest.“[1]
Inkvizice opět na tapetě!
Pavel III. (1468-1549)
Kde? Samozřejmě v České televizi. V sobotu 25. února odvysílal její 2. program první díl (mají být tři) pořadu o inkvizici. Tentokrát se nejedná o inkvizici obecně, ale přímo o římskou inkvizici, zřízenou r. 1542 papežem Pavlem III. Protože inkviziční tribunály v Evropě byly do té doby značně roztříštěné, rozhodl se tento papež tváří v tvář hrozbě protestantské reformace vytvořit pro celý katolický svět jediný závazný orgán toho druhu, podřízený přímo jemu. Papežům se však v 16. a 17. století toto nepodařilo plně realizovat, některé lokální církve a také panovníci nerespektovali pravomoc římské inkvizice.
Historická realita je taková, že za tuto římskou inkvizici, za její působnost v 16. a 17. století, se nejenom jako katolíci nemáme proč omlouvat, ale naopak můžeme být na ni právem hrdí. Částečně to vyplynulo i z tohoto seriálu, zaměřeného samozřejmě nepřátelsky vůči ní. Jestliže v pořadu zaznělo, že na území Církevního státu a Itálie, kde pravomoc římské inkvizice skutečně platila, bylo od r. 1542 až do r. 1600 od ní odsouzeno k smrti, přesněji vydáno světskému rameni k potrestání, celkem 50 osob, potom s tím srovnejte počty u nás popravených nebo povražděných nevinných obětí komunismu za podstatně kratší dobu – jednalo se o 238 ortelů smrti a tisíce umučených nebo jinak násilně usmrcených. A to je pouhý „čajíček“ proti Sovětskému svazu, nacistickému Německu nebo proti jakobínskému řádění za Velké francouzské revoluce.
