Štítek: mimořádné magisterium

Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?”  Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.

Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují. (Pokračování textu…)