Tag Archives: levice
K výročí úmrtí Pavla VI. (6. srpna 1978)
Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.
Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.
V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu.
Obyvatelé španělského městečka zabránili odstranění kříže
Starosta španělského městečka Callosa de Segura (provincie Alicante) nařídil technickým službám radnice, aby pomocí jeřábu odstranily kříž na památku padlých v občanské válce. Vymlouval se přitom na rozhodnutí zastupitelstva autonomní oblasti Valencie, které se vyslovilo pro uplatnění tzv. „zákona o historické paměti“. [1]
Asi 200 obyvatel městečka se shromáždilo časně ráno ve středu 14. prosince kolem kříže umístěného u vchodu do místního kostela sv. Martina, aby plán radnice překazili a zabránili jeřábu odvézt kříž, který na tomto místě stojí od roku 1941. Tato pokojná spontánní manifestace byla úspěšná a ke skácení kříže nedošlo.
Zákaz potratů chrání ženy
Chile je jedním ze šesti států světa, kde je potrat úplně zakázán včetně případu údajného ohrožení života matky. Stala se tato země hromadným hrobem žen – jak straší levice pokaždé, když někdo navrhne toto řešení? Nikoli, dokonce naopak . od doby naprostého zákazu potratů statistický ukazatel úmrtnosti žen klesl o 69 procent!
Projděme si to od začátku. V r. 1931 byl potrat v Chile povolen na základě dobrozdání lékaře pouze z tzv. „terapeutických důvodů“. Ke změně došlo na sklonku vlády generála Pinocheta r. 1989. Od té doby nikdo v této latinskoamerické zemi nemá právo z žádného důvodu zabít nenarozené dítě. Přípustný je pouze v rámci zásady dvojího efektu lékařský zákrok k záchraně matky i za tu cenu, že vedlejším důsledkem může být usmrcení plodu, čili přesně tak, jak učí Katolická církev.
Je těžké předpokládat, že se tento chilský zákon zalíbí všem. Bylo nutno počítat s tím, že chilská levice začne dříve nebo později bojovat proti němu. Socialistická prezidentka Michelle Bacheletová podala již dříve návrh na jeho liberalizaci, 31. ledna letošního roku ho postoupila parlamentu. Nyní jej projednává senátní komise pro zdravotnictví. Protlačení liberalizace potratového zákona leží prezidentce obzvlášť na srdci. Jak informuje panampost.com, není vyloučeno, že zastánci potratu se budou potýkat i s ústavou. Článek 19 .1 chilského ústavního zákona totiž nepřipouští žádnou pochybnost: „Zákon chrání život nenarozených.“
Morales, papež a „komunistický kříž“
„Jelikož komunismus je zevnitř zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanský a slušný způsob života. Kdyby však někdo tak pobloudil, že by mu pomáhal uchytit se v jeho zemi, pak on první by byl potrestán za svůj omyl.“ – Pius XI., Divini redemptoris (58)
Prezident Evo Morales vyvolal rozruch, když papeži během návštěvy daroval sošku Ježíše Krista ukřižovaného na srpu a kladivu. Tento poněkud svérázný a vysoce kontroverzní dárek nutí k zamyšlení. Člověk si musí v prvé řadě položit otázku: „Co tím chtěl básník říct?“ Odpověď nemusí být jednoduchá…
Takovéto sošce lze jistě snadno přičíst i významy přijatelné a navýsost pozitivní. Třeba může být chápána jako nanejvýš správný poukaz na uplynulé století – těžko bychom v něm hledali vražednější a zvrácenější ideologii, než je komunismus. Nikdo – ani nacisté – nedokázal povraždit tolik křesťanů jako komunisté, nikdo v něm nedokázal způsobit tak strašné a dodnes nenapravené škody na společnostech, kde komunismus dominoval. Kříž v podobě srpu a kladiva je z tohoto pohledu velmi výmluvným a dobrým symbolem komunistického zla a zločinů (byť tedy do kostela se rozhodně nehodí). Zde je ovšem třeba vznést námitku, že by bylo poněkud naivní předpokládat, že by se nám radikálně levicový prezident Bolívie pokoušel sdělit právě toto…
Hollande dává bít Francouze
François „Pendrek“ Hollande
Komunismus je bití, napsal Ludvík Vaculík v únoru 1989 pro tehdy ještě samizdatové Lidové noviny. Francouzská policie, která bije pokojné demonstranty proti homosexuálním sňatkům, jakoby Vaculíkovu definici rozšiřovala na režim socialistického prezidenta Françoise Hollanda. Dokumentují to videozáznamy zásahů policejních těžkooděnců vybavených (na Hollandův pokyn) vodními děly, kteří útočí obušky a slzným plynem proti statisícům pokojně protestujících. Záběry teroru francouzské policie (včetně zjevného nasazení provokatérů) se nijak zvlášť neliší od teroru komunistických policejních goril zasahujících v Praze proti bezbranným studentům v listopadu 1989.
Náběh na nový typ policejního státu dokumentuje i případ 67 mladých Francouzů, kteří stáli v tichosti před parlamentem, když byli Hollandovými těžkooděnci zatčeni a sedmnáct hodin drženi ve dvou malých místnostech bez možnosti přivolat právní pomoc. Jiní francouzští policisté zkopali kněze, který vlastním tělem chránil mladíka zasaženého slzným plynem. Pronásledováni a pokutováni (zastavováni i v autech) jsou na pokyn Hollandovy vlády všichni, kdo mají na tričku či na autě symbol rodiny (motiv muže, ženy a dvou dětí držících se za ruce). Kvůli tričku s motivem tradiční rodiny vás může francouzská policie zadržet a pokutovat kdykoli a kdekoli, jako se to stalo např. panu Francku Talleuovi, mírumilovně se procházejícímu v parku.
Sláva Škripekovi
Branislav Škripek
Symbolicky právě na svatého Valentýna utrpěla na Slovensku porážku chvályhodná zákonodárná iniciativa poslance Branislava Škripka, která chtěla vyhnat erotiku z běžného denního tisku a zavést zákaz volného prodeje erotických tiskovin, aby omezila vliv těchto materiálů na mládež.
Rozumný a morálně hodnotný návrh byl smeten liberálně-levicovou koalicí, jejíž poslanci se mohli vzteknout nad tím, že by někdo chtěl „omezit svobodu vyjadřování“ a připomínali, že společenské vnímání sexuality se mění a to je třeba respektovat. Do boje se jim šlo lehce, když v zádech cítili oporu tiskařské lobby, jejíž šéf Arpáš hulákal, že „problém erotiky v tlači je už dávno vyriešený prípadom Larryho Flinta v Amerike,“ i řadových redaktorů, co překřtili Škripekův návrh na „bradavkový zákon“ a zesměňovali jeho navrhovatele, kde jen mohli.
Svátek Panny Marie Sedmibolestné
Sedm bolestí Panny Marie
„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“
Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.
Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:
Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru.
Drábek: Děti do školek!!
Ministr Drábek
Ministr Drábek se patrně rozhodl nám všem dokázat, že TOP 09 je ve skutečnosti pokroková a levicová strana. Chce rodičům umožnit odpis z daní za to, že pošlou malé dítě do školky a vrátí se do práce (více ZDE). Podle něj na tom ale stát vydělá, protože na výběru daní a ušetřených dávkách stát vydělá více, než do věci vloží. V jeho vizích jej podporuje i premiér.
Člověk si může nad takovým nesmyslem pouze odplivnout a položit si otázku: „Opravdu si o nás pan ministr (a celá naše „pravicová vláda“) myslí, že jsem naprostí volové?“
Církev se nemá plést do politiky!
„Církev se nemá plést do politiky!“ praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…
„Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!“ bouří „katoličtí“ a „křesťanští“ politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských…
