Tag Archives: kostel
Aby se cesta stala Cestou
PhDr. Radomír Malý
„Nenávidím bezbožný dav a straním se ho…“ Tato slova moudrého Sokrata mi napadají, když v adventním čase narážím v našem Brně ve všední dny i v neděli na spěchající zástupy s šíleným výrazem ve tváři: Jen abychom stihli všechno nakoupit, jen aby nebylo těch dárků málo, aby se nikdo necítil odstrčen… Kupují i nad své finanční možnosti, zadlužují se, nestačí splácet, pak přijde exekutor….
Kdepak jít na roráty, zasednout k modlitbě a duchovně se připravit na slavnost narození Ježíše Krista. Mnozí lidé už ani pořádně neví, kdo to byl, mají jen jakési povědomí Ježíška, o němž snad ještě jako děti věřili, že nosí dárky. A pokud se bude naše země držet nynějšího kursu Evropské unie, tak se za nějakou dobu nebude smět o něm ani ceknout, neboť by to mohlo „urážet“ muslimy, ateisty a nevím koho ještě. U našich sousedů na Západě už je to realitou, ve Francii, v Belgii a jinde nesmějí být na náměstích instalovány jesličky, a když, tak bez Ježíška. Pohané v antice slavili v tuto dobu svátek slunovratu, jenže pro naši civilizaci Advent a Vánoce se staly pouhým blíže nedefinovaným konzumním rituálem utrácení peněz za rozumné věci i hlouposti.
Jak se chovat v kostele (4): Prostory v kostele
Než se dostaneme k postojům při Mši svaté, probereme si některé zvláštní prostory v kostele a naše chování k nim a v nich. Nejdříve ale malé varování: některé „moderní“ (pře)stavby kostelů rozbíjejí uspořádání chrámového prostoru natolik, že níže zmíněné členění kostela ztrácí smysl.
Nehodlám se jimi ale zabývat: těmto pseudokatolickým kostelům se zásadně vyhýbám, neboť jsou jeden vedle druhého nevkusné a duchovně mrtvé. Totéž radím i čtenářům. Pokud ale někdy takový kostel přesto navštívíte, snažte se v daném prostoru chovat předepsaným způsobem a v případě, že nejste schopni rozpoznat nikde v prostoru svatostánek, tak se po pokřižování ve vstupu alespoň slušně ukloňte směrem ke kříži, který se naštěstí ještě stále v kněžišti u všech kostelů nachází.“
Jak se chovat v kostele (3): Vstup do kostela
Nádobka se svěcenou vodou.
Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.
Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.
Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.
Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.
Jak se chovat v kostele (2): Než vejdeme
Návštěva kostela je vždy významná událost, na kterou je nezbytně nutné vhodně se obléci. Je-li to možné, měl by si na sebe člověk vzít sváteční oděv. Mimo neděli a v některých specifických případech lze tolerovat méně formální oblečení, nicméně i pak platí, že by člověk měl být oblečen co nejpřiměřeněji (tj. co nejlépe).
Při zvláštních příležitostech, jako jsou velké svátky (kupř. Vánoce, Velikonoce či Letnice), nebo významné události (vysvěcení kostela, křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb, jáhenská, kněžská či biskupská svěcení a podobně) je sváteční oděv nezbytný (není-li tedy člověk natolik chudý, že si ho nemůže dovolit). O tom, že člověk má být vždy pokud možno umytý a upravený, snad není třeba mluvit.
Oděv každopádně musí respektovat standardy křesťanské morálky – ženy by měly mít oděv zakrývající trup i ramena a sukni minimálně ke kolenům, tzv. „odvážné“ výstřihy, rozparky a střihy jsou nepřípustné stejně jako příliš přiléhavé oblečení. Kalhoty nejsou u žen optimální, byť ve středoevropských krajích se dnes na moderních mších vyskytují běžně. U mužů se v minimální verzi předpokládá slušná košile a dlouhé kalhoty, rovněž je třeba se vyhnout elasťákům. Toto vše platí i pro turisty.
Jak se chovat v kostele (1): Úvod
Kostel je místo, kterému se jen málokdo z nás vyhne. I zapřísáhlý ateista občas shledá nevyhnutelným jej navštívit, nejčastěji kvůli pohřbu či svatbě někoho blízkého, při návštěvě vánoční mše či jako turista. A pokud není vyložený asociál, jistě netouží trhnout si ostudu a vyvolávat pobouření názornými ukázkami nevychovanosti a toho, jak se člověk v kostele chovat nemá.
Toto je úvodní ze série článků, která přináší stručné shrnutí pravidel slušného chování v kostele. Snažil jsem se ji napsat tak, aby ji pochopili a mohli použít i lidé nevěřící či konvertité, kteří kostel teprve začínají navštěvovat a jsou „zcela mimo“.
Je třeba zdůraznit, že série je primárně psána pro české prostředí římskokatolického kostela a už v jiných zeměpisných šířkách či v chrámech jiných katolických církví (např. u nás se můžeme setkat s kostely řeckokatolíků) mohou být pravidla chování poněkud odlišná.
Je to ještě tatáž víra?
Interiér kostela sv. Vojtěcha
V listopadu loňského roku jsem zde zveřejnil článek Kostel je „jen“ kostel, v němž jsem se snažil vyargumentovat a vysvětlit, proč je nevhodné pořádat v kostelech koncerty. Článek vyvolal opravdu rozsáhlou diskusi, v níž se mi dostalo něco podpory a spousty odporu. Některé protiargumenty nestály za nic, některé stály za zamyšlení. Ale nejzajímavější reakce přišla až v lednu.
Autor podepsaný jako Vojtěch Smetana mi svým rozsáhlým nesouhlasným příspěvkem paradoxně poskytl velikou a pádnou oporu pro mé v článku prezentované stanovisko. Na první pohled je totiž zřejmé, že pan Smetana vychází ze zcela odlišných premis a vlastně celý jeho přístup ke kostelu a úctě k Bohu je zcela jiný. Člověk se tak pomalu musí ptát, zda je jeho myšlení ještě vůbec konzistentně katolické. Zda jeho a moje víra ještě vůbec jedno jsou…
Kostel je „jen“ kostel…
Klasický kůr při pohledu od kněžiště
Možná si někteří z vás všimli, že Duše a hvězdy nikdy neinformují o koncertech, které se konají v kostele. Není to náhoda. Jsem totiž pevně přesvědčen, že koncert nemá v kostele co dělat. Nepatří do něj, z mnoha velice pádných důvodů, a nerespektování tohoto faktu škodí koncertu, umělcům, posluchačům i kostelu.
Tento můj postoj pochopitelně rovněž vede k tomu, že takovéto koncerty ani nevyhledávám. Nicméně poměrně nedávno jsem poprvé (a patrně i naposled) ve svém životě udělal výjimku. A v jistém smyslu jsem rád, že jsem tak učinil. Ne že bych změnil názor – naopak. Moje zkušenost mne v mém názoru jen utvrdila. Ale umožnilo mi to ujasnit si některé věci a já tak mám jasnější představu, proč koncert do kostela nepatří.
TV Nova a leták FSSPX
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Zprávy na Nově sleduji málokdy, neboť jejich úroveň je ještě několikanásobně horší, než je tomu u obvykle dosti slabých zpráv ČT. Tentokráte jsem se ale nemohl dočkat, až se jejich záznam objeví v archivu, neboť jem se doslechl, že v nich figuruje Kněžské bratrstvo sv. Pia X. a jeho leták pojednávající o slušném oblékání v kostele. A musím říci, že zklamán jsem nebyl.
Redaktoři TV Nova se do práce pustili s nepochybně obrovským nadšením a ve stylu „když se mi něco nelíbí a nemám argumenty, je nejlepší metodou manipulovat a skrze zmanipulované zesměšňovat.“ A já, jako správný šťouravý divák-neovce, co nemá rád manipulátory, budu teď tak drzý, že si dovolím doplnit jejich reportáž několika opravujícími a upřesňujícími poznámkami:
Největší slabiny „pokoncilní církve“
Dnes jsem narazil na Facebooku na zajímavý plakátek, který nádherným a výstižným způsobem shrnuje největší problém a největší selhání „moderní pokoncilní církve“. Na plakátku můžete vidět jednoho sympaticky vypadajícího teenagera a u něj napsán tento vzkaz:
Vyrůstal jsem v rodině, která trávila hodinu týdně v kostele. Nyní jsem na vysoké škole a učí mne lidé, kteří věnovali roky svého života usilovnému studiu toho, jak co nejdůkladněji zničit vše, co jsem se během té hodiny týdně naučil…
Plakátek má vysvětlovat tragickou situaci mnoha křesťanských rodin a z ních pocházejících dětí v USA, ale lze jej vztáhnout na celou západní civilizaci, včetně naší země. Ještě nikdy nebyla situace výchovy nových generací křesťanů tak zoufalá. Výuka ve státních školách na Západě je již téměř všude založena na s křesťanstvím naprosto neslučitelných ideologiích, takže to, co říká druhá část zprávy plakátku, je fakticky jejich přesný popis, v ničem nepřehánějící. Co hůř, mnoho katolických škol je na tom téměř stejně.
Noc kostelů
Dnes k nám přichází další Noc kostelů. V prapůvodu dobrá a užitečná myšlenka, která se však rychle proměnila v něco obludného. Alespoň v obecné rovině – nepochybuji o tom, že na mnoha místech se odehraje důstojně, a těm, kteří se o to přičiní, skládám svůj hold a dík.
Je jistě pozitivní snažit se lidi přitáhnout do kostela, ukázat jim ho a představit jim ho. Problém ovšem je, když se taková akce pořádá „ekumenicky“ – jako by nebylo rozdílu mezi katolickým kostelem a evangelikální modlitebnou. Jako by bylo jedno, kam člověk chodí a kým je…
