Cirkus na naší politické scéně pokračuje. Rusnokova vláda důvěru nezískala, ovšem hlasovalo proti ni pouhých 100 poslanců. Zběhnutí dvou poslanců ODS tak zpochybnilo onu deklarovanou stojedničkovou „pravicovou“ většinu ve Sněmovně. Nyní se tedy zdá, že tuto zemi čeká rozpuštění Sněmovny. Po něm by měly přijít předčasné volby. A než se odvolí a vznikne nová vláda, vládnout by měla vláda premiéra Rusnoka v demisi…
Spousta lidí bude jásat, obávám se ale, že jim to zas až tak dlouho nevydrží. Protože vidina změny sama o sobě nestačí – potřebujeme ne změnu, ale změnu s nadějí, že to může být změna k lepšímu. Ale tu já nevidím. Vláda ODS + TOP 09 + LIDEM je vládou nanejvýše zoufalou, ale jen naprostý blázen by si myslel, že vláda ČSSD + KSČM bude lepší. Nebo že by tuto zemi mohl přivést do lepších vod kapitán Babiš a kol. Nebo že Rusnok je lepší než Nečas nebo Kalousek… (Pokračování textu…)
Staronový místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek, který již dříve prezentoval stanoviska jen těžko slučitelná s pozicí křesťanského politika, prohlásil v rozhovoru pro jindřichohradecký Deník, že cílem staronového vedení KDU-ČSL je „odklon od tradiční kostelní politiky, protože jsme stranou lidovou a pro lidi věřící a nevěřící.“
Těžko říci, co přesně myslí pojmem „kostelní politika“, nicméně uvážíme-li jeho dosavadní postoje a akce, patrně půjde o jakékoliv křesťanské postoje, které nejsou dostatečně populární na to, aby straně získaly nějaké hlasy. Koneckonců není tak dávno, co na Celostátním sjezdu MKD prezentoval názory, které jsou u křesťanského (či vůbec jakéhokoliv konzervativního politika) opravdu nepochopitelné. (Pokračování textu…)
Fraška okolo Ústavu pro studium totalitních režimů získala další zajímavý rozměr. Lidovecký předseda Pavel Bělobrádek oznámil národu, že odvolaný šéf ÚSTRu Daniel Herman vstupuje do KDU-ČSL. Herman k tomu řekl, že křesťanskodemokratické principy jsou mu nejbližší a s KDU-ČSL spolupracuje dlouhodobě. (Více informací např. ZDE či ZDE).
Říkám si, že to je vlastně pochopitelné. Herman je nyní díky svému vyhození z ÚSTR v zorném úhlu kamer a to by bylo, aby po tomhle do něj alespoň a chvíli nepronikla i sama strana. A aby díky tomu nezískala i pár hlasů antikomunisticky orientovaných voličů… (Pokračování textu…)
Některé věci jsou věčné a pevné. Jako je manželství, rodina, právo na život a výlučnost člověka. To jsou věci dané přirozeným zákonem a nikdo nemá právo je měnit. Ani soukromník, ani volený zákonodárce.
A z toho plyne ještě další věc. A tou je věčná povinnost křesťanů a všech slušných lidí tyto věčné a pevně dané věci bránit tak, jak jsou, proti těm, kteří je chtějí „předefinovat“ či tak rovnou činí. (Pokračování textu…)
Tento článek obsahuje z dokumentačních důvodů obrázky, jejichž shlédnutí nelze doporučit dětem ani citlivějším povahám. Vlastně jejich shlédnutí nelze doporučit nikomu, nicméně autor dospěl k názoru, že bez jejich začlenění by nebylo dost dobře možné utvořit si představu o zrůdnosti díla autora, kterého pan Schwarzenberg tak podporuje.
Ignác Pospíšil, šéfredaktor
Nechci vás tímto dotazem nikterak provokovat. Nechtěl už jsem presidentské volby nijak komentovat a zapojovat se do debat, neb to nemá smysl, ale toto je tak závažné, že činím výjimku.
Zajímalo by mě, co říkáte, milí katolíci a voliči Karla, na to, že pan Schwarzenberg podpořil „umělce“, jehož „dílo“ je postaveno především na rouhání, a jestli to nějak ovlivní Váš postoj ke Karlovi.
Kontroverzní výstavu vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Günthera Bruse, Otty Muehla a Rudolfa Schwarzkoglera za účasti prvních dvou jmenovaných zahájil ve čtvrtek večer v pražském Doxu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Ministr na úvod řekl, že obvykle nezahajuje výstavy, ale že v šedesátých letech žil ve Vídni a přišel do styku s akcionisty.
„Měl jsem čas se věnovat něčemu mnohem zábavnějšímu, než je politika, v té době jsem se zajímal o moderní umění.“A současně dodal, jaký význam mělo hnutí akcionistů: „Rok 1968 měl na západě jiný význam než u nás. Skončil jim poválečný biedermeier.“
V rozhovoru pro vice.com Karel Schwarzenberg prohlásil:
„Ve Vídni jsem doslova vyrůstal na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse, Rudolfa Schwarzkoglera a Otto Muehla.(…)
Jednou za čas nastane povstání proti něčemu, co je ve francouzštině nazýváno la politique de papa, proti obrazu světa, ideálům a politice fotrů. To už se několikrát stalo, například v třicátých letech, ve zmiňovaném roce 1968, na konci osmdesátých let a teď. Většinou jsem na straně mladých lidí. (…)
Většinou ale s jejich ideály souhlasím.(…)
Jde hlavně o následky, které se projeví po několika letech. Například z událostí z roku 1968 vzešlo v Německu hnutí zelených, které se následně rozšířilo do celé Evropy.“
Hleďme, jaký je Karel konservativec! Většinou je na straně revoluce.
Hleďme, jak je noblesní! Jeho oblíbenec Günter Brus proslul tím, že se pomazal exkrementy, pil moč a nechal se zatknout poté, co masturboval při zpěvu rakouské hymny.
Následují ukázky blasfemií z „díla“ H. Nitsche:
Vzhledem k tomu, že ornát v popředí s pravděpodobností hraničící s jistotou pochází z doby před II. vat. koncilem, je posvěcený. Je to tedy jasné znesvěcení.
Uvedené příklady satanského umění nejsou v žádném případě ojedinělými kousky z dílny Schwarzenbergem oblíbeného autora. Použijeme-li vyhledávač obrázků, zjistíme, že jak v případě Nitsche, tak Bruse, jde spíše o standard než výjimky.
Na můj dotaz se mi dostalo zatím tří reakcí. Jejich autoři shodně vypovídali, že pokud výše uvedené performance nebyly vystavovány přímo na výstavě zahájené Karlem, je vše v pořádku.
Mám za to, že okolnost, že ty obrázky nepocházejí z té výstavy zahajované Karlem, je pro něho spíše přitěžující než polehčující.
Pokud by přišel zahájit výstavu do DOXu a tam uviděl teprve toto, nemohl by už nic moc dělat. Leč pokud výstavy běžně nezahajuje, ale zde učinil výjimku, jak sám pravil, je zřejmé, že věděl, do čeho jde. Navíc výslovně přiznal, že „na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse a dalších doslova vyrůstal.“
P. S. Nepište mi prosím, že jinou možnost než volit Karla nemáte. Jít volit není povinnost, a jestliže neexistuje kandidát, kterého by bylo možné volit s čistým svědomím, není to ani nezodpovědné.
Přestože nehodlám pana Schwarzenberga volit, protože jej považuji pro křesťany za nevolitelného kandidáta, osobními kvalitami srovnatelného se Zemanem (kteréhožto pochopitelně rovněž nebudu volit), domnívám se, že je nutno se ho zastat a odmítnout tři velmi často zmiňované námitky proti němu.
Protože jakkoliv mi nebude ani trochu vadit, když neuspěje, byl bych nesmírně nerad, kdyby základ jeho neúspěchu ležel v tom, že a) poprávu dostal zpět majetek, kteří komunisté ukradli jeho rodu, b) má velký podíl na schválení částečných restitucí církevního majetku, c) neváhal se jasně a čestně postavit k vyhnání Němců a osobě prezidenta Beneše.
O církevních restitucích se tu snad moc rozepisovat nemusím, takže k tomu zbytku… (Pokračování textu…)
Druhé kolo prezidentských voleb se blíží a šílenství postupně dosahuje vrcholu. Vře to i mezi křesťany, kteří někdy cítí potřebu napadat ty své souvěrce, kteří k volbám zaujali jiný postoj, a neodpustí si zdůrazňovat, jak se ti, co to vidí jinak, v jejich očích zdiskreditovali. Pan Semín podporou kandidatury Bobošíkové, další zas podporou kandidatury Schwarzenberga, já propagací nevolby a neplatných hlasů…
Lidi, vzpamatujte se!! V těchto volbách není a nikdy nebylo žádných dobrých kandidátů! Jen pár slušnějších uchazečů o kandidaturu, kteří ale nesehnali dost podpisů, takže se mezi kandidáty nedostali. Za těchto okolností je ošemetné až nesmyslné dělat výčitky lidem, že podporují špatné kandidáty. Nevyčítal jsem panu Semínovi jeho podporu Bobošíkové (byť s ní bytostně nesouhlasím), nevyčítám dnes nikomu ani podporu Schwarzenberga nebo Zemana. Nemyslím, že bych na to měl právo… (Pokračování textu…)
V pátek nás čeká první přímá prezidentská volba. Je dosti těžké si představit výstižnější demonstraci bezedného zoufalství, ve kterém se topí tato země, než jsou tyto zpackané volby bez možností.
Smutnou záležitostí jsou i skandály a trapnosti, které volby pronásledují. V prvé řadě originální matematické výkony ministerstva vnitra a kandidáti a „kandidátky“ podávající ústavní stížnosti co možná nejpozději v naději, že volby přeruší či jinak sabotují…
Ovšem tou nejzásadnější katastrofou je nulový výběr, který nám volby nabízejí. Prezidenta si má člověk vybírat podle dvou základních kritérií a) jako osobnost, která jde příkladem a reprezentuje svoji zemi skrze své kvality a morální zásady; b) jako někoho, kdo asi nejlépe a nejsprávněji využije prezidentské pravomoce. Podíváme-li se na soubor kandidátů, zjistíme, že křesťanskému hodnotovému systému odpovídá nejlépe (byť tedy rozhodně ne dokonale) Zuzana Roithová, kterou bychom měli vybrat podle kritéria a. Pokud ovšem vůbec někoho vybereme… (Pokračování textu…)
Druhé kolo senátních voleb proběhne na třetině území ČR (ve 27 obvodech) 19.-20. 10. 2012. Zde je přehled postoupivších kandidátů s několika postřehy, radami a doporučeními.
Nejčastějším duelem je střet oranžového a rudého komunisty. Obávám se, že v této věci nelze vydat nějaké obecné doporučení, protože sociální demokraté (a dokonce i liberálové) už dávno nejsou automaticky lepší než komunisté. V konkrétních případech mohou být klidně i horší, neboť někteří „klasické komunisty“ dávno předehnali ve zvrácenosti u bioetických a rodinných témat. (Pokračování textu…)
První kolo senátních voleb proběhne na třetině území ČR (ve 27 obvodech) spolu s krajskými volbami 12.-13. 10. 2012. V obvodech, kde v prvním kole nezíská nikdo více jak 50 % hlasů (což bude asi drtivá většina), se uskuteční o týden později druhé kolo, do nějž postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů. Zde je základní přehled všech zaangažovaných volebních obvodů s několika postřehy, radami a doporučeními.
Hlasem pro kandidáta, který podporuje jednání či akce, které jsou svojí vnitřní podstatou zlé a těžce hříšné, se volič stává jeho morálním spoluviníkem a vážně ohrožuje věčnou spásu své duše.
Thomas Paprocki, biskup diecéze Springfield
Výše zmíněnými slovy biskup Paprocki před několika dny varoval věřící své diecéze, aby dobře zvážili, jak naloží se svými hlasy. V obsáhlém textu, z nějž je tento výrok vyňat, upozorňuje též na některé klasické a v USA aktuální příklady postojů politiků, které je nutno klasifikovat jako poporu jednání či akcí, které jsou svojí podstatou zlé a těžce hříšné. Především jde o podporu legálního přístupu k potratům, podporu homosexuálním manželstvím a potlačování výhrady svědomí a náboženských svobod. Zároveň neváhal zdůraznit, že právě tyto postoje jsou oficiálními postoji Demokratické strany… (Pokračování textu…)
Do jisté míry jsem vděčný ministru Schwarzenbergovi za jeho nadšenou podporu Pussy Riot, poněvadž jí krásně odhalil své pokrytectví… Možná si ještě vzpomenete, jak jsem s Ondřejem Vaněčkem, redaktorem Res Claritatis, a Petrem Jurčíkem, předsedou MKD, sestavil Petici na podporu pronásledovaných křesťanů. Pan Schwarzenberg se k ní postavil velice vlažně. Mimo jiné se vymlouval na to, že ČR je malá a slabá a měla by se tedy angažovat v podpoře pronásledovaných křesťanů skrze silnější iniciativy Evropské unie…
Kdo má nějaké ponětí o Evropské unii, ten ví, že žádné významné iniciativy tohoto typu nevyvíjí a to se nezmění minimálně do té doby, co bude v čele její diplomacie stát „rudá baronka“ Ashtonová. A nejspíše ani poté. Pravda, je třeba přiznat, že Schwarzenberg poté podpořil iniciativu ministra Frattiniho. Moc úsilí ho to nestálo – nebyl jejím předkladatel a jako ministr členské země EU se k ní vyjádřit musel. Deklarace, která byla pro odpor některých liberálů, socialistů a samé Ashtonové přijata až napodruhé, pochopitelně neměla žádný podstatný efekt. Čímž se Schwarzenbergovy síly vyčerpaly. (Pokračování textu…)
Několik let jsem čekal, kdy z Pavla Bělobrádka něco konkrétního vypadne. Za jeho předsednictví se dlouho nic nedělo, pominu-li raketový start, při kterém sliboval zatočit s politickými sviněmi. Byl to nejspíš mladický úlet, jenž byl brzo zapomenut. I přes, páně Bělobrádkovo, dlouhotrvající mlčení a mlžení, jsem tomuto sympatickému muži přál, aby dorostl do pevného křesťanského politika a státníka.
Dnes jsem se tedy dočkal. Díky postkomunistickému Právu, jehož téměř nulová prodejnost v sobotu, kvůlivá televizní příloze, stoupá do finančně téměř soběstačných rozměrů, byl můj hlad, po předsedově rozjezdu, ukojen. Nevím, jak jiní, ale já procitl z naivního snu do kruté reality. Šéf KDU-ČSL se řádně a viditelně odkopal. Zcela jsem ztratil iluze o tom, že v tomto člověku dříme pravý obhájce konzervativních hodnot. Dny, strávené po boku bezpáteřních, věčných mudrlantů, milců pravdy, lásky a funkcí, nepochybně udělaly své. Bělobrádek tancuje, jak kontroverzní Kmentová píská, spolu s havlistou Pithartem slyší trávu růst, souznění s eurohujerskou Roithovou si raději ani nebudu domýšlet. (Pokračování textu…)
Každopádně bychom měli poděkovat Bohu za to, že díky církevním restitucím je stále více a více jasné, kdo je kdo. Jednotlivci i strany se odkopávají, čehož bychom měli využít. Pozorně se dívat a hlavně: pamatovat si!
Při pohledu na billboardy ČSSD k tématu církevních restitucí, které se jak designem, tak myšlenkovou a morální úrovní k nerozeznání podobají nacistické a komunistické propagandě, by i ten nejnaivnější křesťan měl pochopit, že sociální demokraté nejsou nic víc a nic míň, než „oranžoví komunisté“. A že není třeba zas až tak mnoho, aby oranžová barva odchlípla a ukázala rudou pod sebou… Dokonce i u členů jejich „křesťanské platformy“.
Hnutí Pro život ČR rozeslalo svým členům a příznivcům email, ve kterém jim doporučuje podpořit kandidaturu Pavla Horáčka do jihomoravského krajského zastupitelstva. E-mail obsahuje i dopis Pavla Horáčka adresovaný přímo členům a příznivcům HPŽ ČR, který zde níže přetiskuji, protože myslím, že by měl být schopen oslovit všechny křesťany.
Já se připojuji k výzvě HPŽ ČR a rovněž vás žádám, abyste podpořili preferenčními hlasy i případně další pomocí tohoto kandidáta, který již v minulosti prokázal a i nyní prokazuje věrnost křesťanským hodnotám a ochotu je hájit. Škoda jen, že v současné době nevidím na lidovecké jihomoravské kandidátce vícero podobně zapálených osobností, které bych mohl podpořit takto razantně a bezvýhradně.
Kandidatura Jiřího Karase na prezidenta je pro mne dobrá zpráva. A jsem upřímně přesvědčen, že by ji měl jako dobrou zprávu brát nejen každý katolík, ale i každý příznivec křesťanské politiky. Je k tomu několik důvodů, zde si dovolím vypíchnout ty nejdůležitější z nich a jejich podstatné důsledky…
1. Čest a svědomí křesťanů
Jiří Karas je v současné chvíli jediný skutečně křesťanský politik kandidující na prezidenta, jediný kandidát, kterého může křesťan volit beze studu a znásilňování svého svědomí. Jsem pevně přesvědčen, že je věcí cti křesťanů, aby postavili kandidáta, který si jejich hlasy zaslouží. Při vší úctě k lidovcům a jejich oficiální kandidátce: Zuzana Roithová, která se pečlivě vyhýbá prezentaci a obhajobě těch křesťanských hodnot, které nejsou sdílené opravdu velkou částí společnosti, tuto roli nikdy plnit nemůže. Proto Karas kandiduje a s tím souvisí hned druhý bod… (Pokračování textu…)
Čím dál častěji slýchávám od jistých lidovců jednu konkrétní frázi. Je poměrně stručná: „KDU-ČSL nemá s Katolickou církví nic společného.“ Nu, kdo chce kam, pomozme mu tam…
Nechápu, co si recitátoři slibují od tak směšného, hloupého a (stále ještě) lživého sloganu. Máloco je totiž jisté tak, že nekatolíky nepřitáhne (už protože takové pitomosti nikdo neuvěří), zatímco nejednoho katolíka spolehlivě odradí. Protože strana, která nemá s Katolickou církví nic společného, evidentně není pro katolíky. (Pokračování textu…)
V dnešní době se můžeme setkat se dvěma základními typy politiků, kterým se říká křesťanský demokrat. Kupodivu se sešli pod stejným termínem, ač jsou si filosofií i cenou na hony vzdáleni. Kdysi jsem to popsal stručným bonmotem: „Existují dva typy křesťanských demokratů: křesťané, kteří občas respektují demokracii, a demokraté, kteří se občas inspirují křesťanstvím.“ Rád bych ale tento smrtelně vážně míněný vtip doplnil o jeden zásadní dodatek: skutečným křesťanským demokratem je pouze ten první. Ten druhý je jen jeho ubohá karikatura a škůdce. (Pokračování textu…)
Křesťanský politik má být křesťan a hlasatel a obhájce křesťanských hodnot. Bere tuto svoji roli vážně a nikoliv jen jako habaďůru na křesťanské voliče, před kterými předstírá zbožnost, aniž by ve skutečnosti mínil cokoliv reálného pro křesťanskou politiku podnikat. A samozřejmě se musí jako křesťan chovat i mimo politiku. Křesťanská strana má pak dbát na to, aby se skládala jen z takovýchto politiků. Zní to samozřejmě, ale v dnešní Evropě to samozřejmé není.
V Praze dnes proběhla Ideová konference KDU-ČSL, texty některých projevů na ní je možno najít na stránkách strany, časem se toho snad objeví více. Co k ní můžeme říci? Snad jen to, že se nic tak převratného, jak bylo ohlašováno, nekonalo. Většina vystupujících řekla to, co už delší dobu říká, nic v zásadě nového jsem neviděl ani neslyšel, což se i dalo očekávat, skutečně zajímavé budou až konkrétní návrhy konkrétních bodů programu, které strana představí na jaře. Přesto si neodpustím několik postřehů a myšlenek. (Pokračování textu…)
