Tag Archives: katolická výchova
Lekce Zlého: O pohádkách
V tomto příspěvku bych se rád zabýval pohádkou, přesněji pohádkou pro děti. To upřesnění je důležité, protože pohádky nemusí být nutně pro děti, ale tím se tu nebudeme zatěžovat. Přemýšleli jste někdy nad tím, k čemu jsou takové pohádky dobré? Doufám, že ano, protože takovou otázku si člověk musí položit, pokud se ptá, je-li tato pohádka dost dobrá. Nebo jinými slovy – jestli si zaslouží, aby se s ní setkaly nějaké děti.
Největší slabiny „pokoncilní církve“
Dnes jsem narazil na Facebooku na zajímavý plakátek, který nádherným a výstižným způsobem shrnuje největší problém a největší selhání „moderní pokoncilní církve“. Na plakátku můžete vidět jednoho sympaticky vypadajícího teenagera a u něj napsán tento vzkaz:
Vyrůstal jsem v rodině, která trávila hodinu týdně v kostele. Nyní jsem na vysoké škole a učí mne lidé, kteří věnovali roky svého života usilovnému studiu toho, jak co nejdůkladněji zničit vše, co jsem se během té hodiny týdně naučil…
Plakátek má vysvětlovat tragickou situaci mnoha křesťanských rodin a z ních pocházejících dětí v USA, ale lze jej vztáhnout na celou západní civilizaci, včetně naší země. Ještě nikdy nebyla situace výchovy nových generací křesťanů tak zoufalá. Výuka ve státních školách na Západě je již téměř všude založena na s křesťanstvím naprosto neslučitelných ideologiích, takže to, co říká druhá část zprávy plakátku, je fakticky jejich přesný popis, v ničem nepřehánějící. Co hůř, mnoho katolických škol je na tom téměř stejně.
Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství
V lítých bojích okolo sexuální výchovy padají ze strany zastánců amorální „uzlovské sexuální výchovy“ na školách „argumenty“ typu „všichni odborníci s námi souhlasí a proti je jen pár tmářů“, „VORP je proti jakékoliv sexuální výchově“ a „rodiče neumí a nemohou učit sexuální výchovu“. Ve spolupráci s VORPem vydaná kniha doktorky Burdové „Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství“ je pádnou odpovědí na tyto nesmysly.
VORP má ve skutečnosti na své straně také četné osobnosti, které lze v oblasti sexuální výchovy považovat za odborníky. Že v médiích je tato informace potlačována a prim hrají odborníci či „odborníci“ uzlovští, kteří neustále melou něco o tmářích, je zásluha jednak zaujatosti těchto médií, jednak mohutné podpory, které se straně Radima Uzla dostává ze strany sexuálního průmyslu. Ilona Burdová patří k odborníkům, kteří podporují postoj VORPu. O sexuální výchově přednáší rodičům a ve své praxi psychoterapeutky se setkává s dopady důsledky vadné sexuální výchovy či selhání souvisejících se sexuálním životem – o její kompetentnosti tedy nemůže být pochyb.
Choulostivé otázky (Společně k Bohu XVI)
„Narodil se Kristus Pán, veselme se…“ Maminka si se synkem vyzpěvuje koledu a najednou malý stojí před maminkou s otázkou: „Mami, a jakpak se ten Ježíšek veselmese narodil?“
Nebo jindy: Z radia zní vytrvalé zpívání „Mámo, kup mi brášku“ a čtyřletý mladík vyrukuje najednou s otázkou: „Mami, a kde se brášci kupují?“ Maminka najednou neví, co říct. Má udělat dětský obchodní dům z porodnice? Má dělat, že choulostivou otázku přeslechla? Má malého odbýt nevrlou odpovědí, aby se tak hloupě neptal?
V takové situaci se různé maminky chovají různě. Správná je jen jediná věc: Odpovědět dítěti pravdivě, bez rozpaků, ale tak, aby to bylo přiměřené věku a chápání dítěte. „Choulostivé“ otázky dětí, to jest takové, na které by neměly právo na pravdivou a srozumitelnou odpověď, žádné nejsou.
Jak vypravovat dětem o Pánu Ježíši? (Společně k Bohu XIII)
Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“ „Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“
Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.
Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI)
Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? „Stvořil Bůh také auto?“ zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?
V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: „Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.“ Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.
Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem.
Otevřený dopis ministru Dobešovi
Rozhodl jsem se zveřejnit otevřený dopis, kterým manželé Černí reagují na urážlivý pamflet od účastníků 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR, který jakožto otevřený dopis ministru školství zveřejnil Žurnál Univerzity Palackého (vizte ZDE, strana 7). Musím říci, že s obsahem dopisu manželů Černých zcela souhlasím, i když se obávám, že se trochu míjí adresátem, protože pisatelé sexuologického pamfletu jsou už dospělí, takže ministr Dobeš (a potažmo ani české školství) je už slušnému chování asi nenaučí…
Ignác Pospíšil
Plný text dopisu:
Vážený pane ministře,
my, níže podepsaní rodiče a občané České republiky, vyjadřujeme znepokojení a nesouhlas se způsobem, jakým proti nám a dalším občanům vystupují účastníci 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v České republice, který byl pořádán ve dnech 22. – 24. 9. 2011 v Pardubicích Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu ve spolupráci s jinými subjekty (viz: „Otevřený dopis ministrovi školství od účastníků kongresu k sexuální výchově“, In: Žurnál Univerzity Palackého v Olomouci, ročník 21, č. 3 ze dne 7. října 2011).
Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X)
Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.
Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života.
Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)
Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“
Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.
Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)
Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.
Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“ – „Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).
Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.
