Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII)

Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem – modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.

První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: „Děkujeme ti, Pane Bože.“ Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou. (Pokračování textu…)

Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII) Read More

Jak učit děti modlitbě (Společně k Bohu VI)

Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: „Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem Otčenáš a Zdrávas a do postele.“

S tatínkem to bylo jinak: „Tatí, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?“ – připomínal Jirka. – „A dneska zhášet budu já, tys zhášel minule.“ – ubezpečovala se Monika. „Rozsvítíme,“ – slíbil tatínek, – „protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme.“ (Pokračování textu…)

Jak učit děti modlitbě (Společně k Bohu VI) Read More

Děti se ptají (Společně k Bohu V)

Je třeba odpovídat dětem na jejich otázky pravdivě a přiměřeně jejich věku. Nesmíme je zesměšňovat, když se ptají naivně.

Maminka tohle vše vyslechne a plna dobré vůle začne odpovídat dítěti. „Mami, je v nebi také zmrzlina? Mami, proč měsíc svítí? Mami, z čeho se dělá tma? Mami, co dělá v nebi Pán Bůh – také tam tancuje?“ – Maminka chytí dech: „Ne, Pán Bůh v nebi netancuje, on se o nás všechny stará.“ „A jak se o nás stará?“„Drží nás všechny jako za ruku.“ „Mami, a kolik má Pán Bůh rukou?“ „A co dělá Pán Bůh v noci, když je v nebi tma?“ – Skončí to tím, že maminka zacpe zvídavou pusu makovou buchtou. Špatně odpovídat nechce, dobře nestačí. (Pokračování textu…)

Děti se ptají (Společně k Bohu V) Read More

Hovoříme s dětmi o Bohu (Společně k Bohu IV)

 Z předcházejících úvah už víme, že první náboženská výuka dětí se děje beze slov. V pocitu bezpečí, jistoty, sytosti, v maminčině náručí, tam už v kojeneckém věku prožívá dítě skrytost v náručí Božím. Je až s podivem, jak péče rodičů o dítě zobrazuje Boží otcovskou péči o člověka: Velcí i mocní se sklánějí k malému bezmocnému tvoru, ujímají se ho, pečují o něj, chrání ho. Jako dítě je zcela závislé na rodičích, tak je člověk závislý na Bohu. Rodiče svou láskyplnou péčí ukazují dítěti, jak hodný je Bůh Otec.

A pak přijde čas, kdy je třeba povídat dítěti o Bohu i slovem. Každá maminka, když o to má zájem, vycítí, kdy je ta nejvhodnější chvilka, prvně dítěti o Bohu povědět. Třeba si malý Tomáš hraje na koberci s odstřižky látky, kterou maminka stříhá na nové, větší gatě. Tomášek najednou vyskočí a úprkem se rozběhne mamince do náručí. Vyškrábe se jí na klín a chytí ji kolem krku. A v téhle tiché láskyplné blízkosti poví maminka Tomáškovi: „Jak je krásné, že se máme rádi?“ Tomáš teď prvně uslyší o Bohu: To je ten, kdo mu dal maminku. Jindy se doví, že i to krásné jablko, které dostane, nechal dobrý Bůh vyrůst pro něj na stromě.  (Pokračování textu…)

Hovoříme s dětmi o Bohu (Společně k Bohu IV) Read More

Je možné výchovou vštípit víru? (Společně k Bohu III)

Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z Bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. Řekl mi: „Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána.“ (Pokračování textu…)

Je možné výchovou vštípit víru? (Společně k Bohu III) Read More

Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II)

Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.

O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.

Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat. (Pokračování textu…)

Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II) Read More

S pomocí školy? (Společně k Bohu I)

Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.

Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.

V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: „Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?“ (Pokračování textu…)

S pomocí školy? (Společně k Bohu I) Read More

Lekce Zlého: Dobré příběhy bez Boha

Pan Černý se zde ve svém článku Dobré filmy, cenzura a křesťané zabýval špatnými filmy a cenzurou ve filmu. Špatných filmů a knih jsou samozřejmě spousty a o jejich nedobrém vlivu bylo už řečeno a napsáno hodně. Já bych se ale zaměřil trošku jinam, kde se dle mého soudu skrývá ještě větší nebezpečí, než ve „vyloženě špatných filmech“. (Pokračování textu…)

Lekce Zlého: Dobré příběhy bez Boha Read More

Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání II

V první části tohoto dvoudílného článku o domácí škole jsem se zaměřil na politicko-právní aspekty domácího vzdělávání v České republice. Dnes se chci věnovat podstatnější otázce – proč je dobré zodpovědně zvážit, zda nemáme učit svoje děti svépomocí? Jaké jsou přednosti domácího vzdělávání oproti klasické školní docházce? A jsou s domácí školou spojena také některá rizika? (Pokračování textu…)

Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání II Read More