Tag Archives: Katolicita
Tábor jako opora malých osamělých katolíků
Kozinec 2013: Nástěnka celotáborové hry
Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.
Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat.
Katolická cesta J. Durycha XII – Ještě o Katolicitě a věcech přidružených
„Nic není pohodlnějšího a svůdnějšího pro lenivý lidský rozum, než omezovati se na udržování statu quo. A nic není zhoubnějšího. V té chvíli, kdy si strážci nějakého ideálu řeknou, že už mají dosti, jest rozvrat zajištěn. Obzory se začnou úžit, oči vidí jen na několik kroků, už se nezdá nutno státi na stráži před domem, už snad stačí jen občas vyhlédnouti oknem do ulice, a snad ne ani do ulice, jen na dvorek, či na práh. Nastává stagnace všech bojovnických ctností i vlastností, z knížat se stávají domácí páni, pak domovníci a naposledy jen podomci, inteligence tuční, a lampa sebeskvělejší záře se pokrývá mastnými skvrnami a prachem. Tak se připravují rozvraty, schismata a – což jest nejhoršího – odpady, jichž z opatrnosti jejich strůjci nikdy oficielně neoznámí.“
Katolická cesta J. Durycha XI – Katolicita
Takto se modlí Jaroslav Kolman Cassius za Jaroslava Durycha na konci své polemické stati „Básníkův úvodník“, otištěné dne 20. října 1922 v 246. čísle XVII. ročníku VENKOVA. Je to modlitba dojemná, a proto ji uvádím celou:
„Pane Bože, dej mi sílu, abych zlomil blud člověka dobrého a neurazil ho slovem zlým. Kdo může lépe než Ty držet na uzdě ďábla úlisného, který brousí a puléruje slova naše, aby řezala a bodala, když chceme pohladit a mátla klamným blýskotáním, když bychom rádi ukázali rub srdce svého? Neboť i v našem slzavém údolí visí na stromu poznání praotec lži v hadí podobě a jeho kůže hraje všemi barvami tohoto i onoho světa, podle toho, jak se Arcilhář protáhne. Dej, abych viděl v omylech bližního svého vždycky tvář pekelného svůdce a tím více ho miloval, že nepřítel pokolení lidského se vplížil do srdce jeho. Pomoz mi bratra svého svésti s pyšného trůnu pokory, který Antikrist nestřežil v této zemi na její lid, aby jej odvedl od věrnosti ke Knize a svobodě k věcem klerikálního politického panování.
Amen.
