Tag Archives: Kardinál Janis Pujats
Vakcíny proti covidu: „Účel nemůže světit prostředky“
Přinášíme český překlad plného znění prohlášení několika biskupů, které bylo zmíněno v nedávných diskusích na obdobné téma na Duších a hvězdách.
O mravní nedovolenosti použití vakcín vyrobených s pomocí buněk z potracených lidských plodů
V uplynulých týdnech zpravodajské agentury a různé informační zdroje přinesly zprávy, že v reakci na krizi kolem covidu-19 některé země vyrábějí vakcíny za pomoci buněčných linií z potracených lidských plodů. V jiných zemích se takové vakcíny plánují.
Stále větší skupina církevních představitelů (biskupských konferencí, jednotlivých biskupů a kněží) tvrdí, že není-li k dispozici alternativní vakcína užívající eticky přijatelné látky, je mravně přípustné, aby se katolíci nechali očkovat vakcínami vyrobenými pomocí buněčných linií z potracených dětí. Zastánci tohoto postoje se odvolávají na dva dokumenty Svatého stolce: první je text Papežské akademie pro život „Mravní úvahy ohledně vakcín připravených z buněk získaných z potracených lidských plodů“ z 9. června 2005, druhá je instrukce Kongregace pro nauku víry Dignitas personae o některých otázkách bioetiky z 8. září 2008. Oba tyto dokumenty užití takovýchto vakcín dovolují ve výjimečných případech a na omezenou dobu na základě toho, co se v morální teologii nazývá vzdálená, pasivní a materiální spolupráce se zlem. Zmíněné dokumenty uvádějí, že katolíci, kteří tyto vakcíny přijmou, mají zároveň „povinnost projevit vlastní nesouhlas v této věci a žádat zdravotnické systémy, aby daly k dispozici jiné typy vakcín.“
V případě vakcín vyráběných pomocí buněčných linií z potracených plodů vidíme jasný rozpor mezi katolickou naukou, jež kategoricky a bez stínu pochybnosti odmítá potrat ve všech případech jako vážné mravní zlo, které volá k nebi o pomstu (viz Katechismus katolické církve, §§ 2268, 2270), a praxí, která vakcíny odvozené od buněčných linií z potratu pokládá ve výjimečných případech „naléhavé potřeby“ za mravně přijatelné se zdůvodněním, že jde o vzdálenou, pasivní a materiální spolupráci. Tvrzení, že takového vakcíny mohou být mravně přípustné, pokud neexistuje alternativa, je vnitřně rozporné a pro katolíky nemůže být akceptovatelné.
Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby
Tento text zveřejnil 31. května 2019 kardinál Burke spolu s kazašskými biskupy. Duše a hvězdy byly požádány o pomoc s jeho šířením v českém jazyce. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ se k němu lze připojit podpisem.
Základ víry
1. Správný význam pojmů ‚živá tradice‘, ‚živý učitelský úřad‘, ‚hermeneutika kontinuity‘ a ‚vývoj nauky‘ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).
2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván.“ Proto je mylný názor, který říká, že „za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).
Víra (Credo)
3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu.
