Tag Archives: John Fisher
„Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit“
Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?
Věrni Pravdě a Povinnosti
Thomas More
Dnes si připomínáme památku sv. Thomase Mora a sv. Johna Fishera, dvou velkých osobností tudorovské Anglie. Oba muži zemřeli jako mučedníci, když se odmítli sklonit před běsněním Jindřicha VIII., krvelačného odpadlíka na anglickém trůně, kterého odmítli uznat za hlavu anglické církve. Podíváme-li se na tyto dva muže, vidíme dva velké vzory, které jsou dnes mimořádně aktuální.
Ať již je to kardinál Fisher, ve své době jediný věrný katolický biskup v Anglii, či sir Thomas More, neúplatný a ve všem svém jednání důsledně katolický politik, představovali osamocené následováníhodné velikány ve zkaženém prostředí světské i církevní vlády Anglie. Jejich věrnost až za hrob a důsledné plnění požadavků víry velice ostře kontrastuje se zrádci a zbabělci, kterými byli obklopeni. A stejně ostře, či možná ještě ostřeji, kontrastuje i s těmi, kteří vládnou dnes.
Patron státníků a politiků
Thomas More
22. červen je den, kterým by křesťan rozhodně neměl projít bez povšimnutí. Ten den si totiž Církev připomíná památku dvou velkých mužů, kteří nám říkají velmi mnoho o vztahu křesťanství a politiky. Jsou to mučedníci sv. John Fisher a sv. Thomas More. Politiky by měl zajímat především pak ten druhý, kterého papež Jan Pavel II. prohlásil za nebeského patrona státníků a politiků. Jeho mají politici prosit o přímluvu, jeho si mají brát za vzor.
Postava tohoto velkého státníka a právníka září v pochmurném období vlády krvelačného Jindřicha VIII. jako skutečný maják. Byl věrným služebníkem a dobrým přítelem krále, jehož delší dobu ovlivňoval a usměrňoval. Nicméně když se král vydal cestou odpadlictví a zrady katolické víry, vyrazil směrem, kterým ho More nemohl doprovázet. More byl však až příliš významný, aby se mohl jen tak tiše odpoutat a vzdálit, byť měl výmluvu v chatrném zdraví. Jeho rezignace na úřad Lorda Kancléře, nepřítomnost na „svatbě“ s Annou Boleynovou a neochota veřejně uznat právoplatnost vlády krále nad církví v Anglii a v souvislosti s tím anulace sňatku Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské – to vše přivádělo krále a jeho rádce k zuřivosti a bylo nepřehlédnutelným kazem na obrazu, který malovali.
