Tag Archives: holokaust

Bratři Poláci, bravo!

Polsko je opět „na tapetě“ světových mainstreamových médií. Proč? Poněvadž si dovolilo neslýchanou drzost, která se v multikulti světě neodpouští. Sejm totiž odhlasoval zákon – a podepsal ho už i prezident Duda (ještě má o něm rozhodnout Ústavní soud) – že výroky o „polských koncentračních táborech“ a o spoluodpovědnosti polského národa za nacistický holocaust mají být trestně stíhány. Nic víc a nic méně. Text zákona jasně vymezuje, že trestní stíhání se netýká vědeckého bádání na toto téma a uměleckého ztvárnění, z logiky věci také vyplývá, že se nijak neproviňuje ten, kdo píše o spolupráci konkrétních polských kolaborantů s hitlerovci při pronásledování Židů. Přesto je to pro západní média děs a hrůza.

Fakta proti nepravdám

Poláci ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že brání čest a dobré jméno svého národa proti lžím a pomluvám. Lze samozřejmě diskutovat o tom, jestli paragraf trestního zákoníku je tou nejvhodnější formou obrany, nicméně buď jak buď, jedná se o dobrou věc, o ochranu národa a národní cti. Již dlouhá léta se totiž objevují v západních médiích formulace, že Osvětim, Majdanek atd. byly „polskými koncentračními tábory“. Podceňovali bychom inteligenci novinářů, kteří to publikují, kdybychom řekli, že to dělají z nevědomosti. Nikoli, je to jasný záměr. Katolické Polsko, které přece jen klade určitý odpor genderismu a aborcionismu a brání své národní zájmy proti nátlaku Bruselu, musí být zlikvidováno. Ne vojensky, ne ekonomicky, ale propagandisticky.

O Nicholasi Wintonovi trochu jinak

Nicholas Winton

Úmrtí 106letého zachránce více než šesti stovek židovských dětí Sira Nicholase Wintona se stalo předmětem velkých oslav životního díla tohoto muže u nás i ve Velké Británii. Právem. Komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu – to jsou slova sv. Pavla. Winton, který organizoval výjezdy židovských dětí z tehdejšího Česko-Slovenska a později Protektorátu a jejich umístění v adoptivních rodinách Velké Británie, jim zachránil životy. Jinak by skončily v nacistických ghettech nebo v plynových komorách Treblinky či Osvětimi.

Winton byl slušný člověk, náležející k bohaté horní vrstvě. Narodil se r. 1909 v Londýně v rodině židovských přistěhovalců z Německa. Stal se majetným a vlivným burzovním makléřem, který svých peněz a kontaktů využil pro záchranu dětí židovských soukmenovců z Čech a Moravy. Těžko ale mluvit o nějaké náboženské motivaci této dobročinné aktivity. Jeho rodiče byli liberální Židé, kteří po příjezdu do Anglie čistě formálně přijali křest v anglikánské církvi. Nikdy se ale nestali praktikujícími věřícími a syna Nicholase vychovávali v duchu náboženského synkretismu a relativismu, typickém pro tehdejší velkou buržoazii. Winton nikdy nebyl praktikujícím údem nějaké náboženské komunity. Co a jak věřil o Bohu, úzkostlivě tajil, podařilo se mi najít pouze tyto 2 jeho výroky na dané téma:

„Zapomenutý holocaust“ nežádoucí

PhDr. Radomír Malý

Jak oznámilo internetové vydání časopisu „Polonia Christiana“ (pch24.pl 15.6.2015), americký historik a spisovatel polského původu Richard Lukas měl dostat prestižní literární Cenu Janusze Korczaka za publikace o nacistické genocidě židovského národa, kterou uděluje židovská Liga proti hanobení. Jenže ouha! Tento autor čerstvě vydal svoji nejnovější knihu „Zapomenutý holocaust“, kde nepíše o hitlerovské perzekuci Židů, ale katolických Poláků, mezi nimiž dominují duchovní osoby. To rozzlobilo židovskou Ligu natolik, že na poslední chvíli změnila své rozhodnutí. Lukas cenu nedostal.

Proč ten hněv? Pan Lukas totiž v knize předložil dokumenty, že nacistická nenávist nesměřovala pouze proti Židům, ale také proti Polákům, zejména proti katolickému duchovenstvu. Počet polských kněží a řeholních osob, popravených nebo umučených v německých koncentrácích, činí cca 3 tisíce osob, mezi nimi jsou 4 biskupové. Velmi často se tak stalo právě za pomoc Židům (v okupovaném Polsku byl za to stanoven trest smrti). Tisíce dalších biskupů, kněží a řeholníků byly odvezeny do koncentračních táborů. Není náhodou, že v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě převažují na tabulce věnované Arijcům, kteří s nasazením vlastního života pomohli Židům, polská jména. Přitom osud Poláků se od osudu Židů příliš nelišil. V Generálním Gouvernementu (Němci okupované území bývalé Polské republiky, dále jen GG) byly zavřeny všechny polské vysoké i střední školy, Poláci směli vykonávat jen méně kvalifikované práce. Tvrdě byly pronásledovány všechny projevy náboženského cítění na veřejnosti, když policie našla při pouliční razii u někoho růženec nebo svatý obrázek, putoval dotyčný do koncentráku. Když Němci v září r. 1939 vtrhli do Polska, elitní oddíly SS hromadně vraždily polské civilisty. Západní část Polska, tzv. Povartí, byla přičleněna k říši a polské obyvatelstvo odtud vyhnáno do GG. Ti, kteří zůstali, byli zařazení do zvláštních pracovních táborů, ve skutečnosti likvidačních, většina jich tam zahynula nebo je esesáci povraždili. Americký historik Timothy Snyder uvádí ve své knize „Krvavé země“, že němečtí nacisté vyvraždili celkem 2 miliony Poláků, další 2 miliony jich vymordovali Sověti ve své okupační zóně na východ od řeky Bug (Molotov-Ribbentropův pakt), zbývající 2 miliony potom zahynuly v důsledku válečných operací.

Posvátné krávy církevní hierarchie

V této krátké glose bych chtěl poukázat na prohlášení čtyř českých a moravských biskupů a na interview arcibiskupa Müllera, ve kterých je kladen důraz na věci, které nenáleží k nauce církve ohledně víry a mravů.

Členové stálé rady Stálé rady České biskupské konference, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a plzeňský biskup František Radkovský, vydali 3. října 2012 Prohlášení k nastávajícím volbám[i]. Prohlášení je velice nekonkrétní a jeho čtenář se z něj akorát tak dozví, že by měl být odpovědný, jít k volbám a dát svůj „hlas ve prospěch demokracie a svobody“. Ale o to mi tu tak ani moc nejde. I když by pochopitelně křesťané měli jít k volbám (tam, kde je nějaký aspoň částečně přijatelný kandidát), a dát hlas ve prospěch dobra, ne tedy demokracie o sobě samé.

Křesťané a nacismus dneška

V sobotu jsem přednášel ve vyšebrodském klášteře na téma „hnutí pro-life a jeho témata“. Byla to moje první přednáška vůbec, takže spousta přeřeknutí  a vyplňovacích slov, nějaké věcné chyby, i když nijak zásadní, a několik opomenutí. Asi největší z nich je, že jsem sice mluvil o tom, co to hnutí pro-life je, jakými se zabývá tématy a co za hlavní činnosti provádí, ale dostatečně jsem se nezabýval tím, proč by nás to mělo zajímat. Pokud možno všechny.

Kouzelník z Fiume

10. února tomu bude 65 let, co v koncentračním táboře v Dachau zemřel mučedník a génius boje proti holokaustu, Giovanni Palatucci (1909-1945). Že jste o něm nic neslyšeli? Ano, je to tak, zatímco o sporném hrdinovi Oskaru Schindlerovi (1908-1974) máme velkofilm, Palatucci, který zachránil pětkrát více Židů a svoji lidskost a odvahu zaplatil životem, zůstává téměř neznámý. Nu, alespoň dnes si o něm něco povězme.

Anděl z Budapešti

Když se mluví o holokaustu v Maďarsku, mnozí si vzpomenou na švédského bankéře a diplomata Raoula Wallenberga (1912-??), který zachránil tisíce budapešťských Židů, aby byl po „osvobození města“ odvlečen Sověty neznámo kam, kde neznámo kdy zemřel. Právě jeho krutý osud je patrně důvodem, proč v paměti lidí zastínil řadu dalších bojovníků za životy pronásledovaných. Nicméně 1. února uplynulo 45 let od úmrtí jednoho z těchto pozapomenutých, který byl v oné nemilosrdné hře o životy lidí ještě důležitějším hráčem, než samotný Wallenberg, apoštolského nuncia arcibiskupa Angela Rotty (1872-1965).

Velký papež Pius XII. o krok blíže blahořečení

Sv. Otec Benedikt XVI. vydal dekret, potvrzující heroické ctnosti papeže Pia XII. (1939-58). Teď už zbývá jen zázrak, jímž by sám Bůh potvrdil svatost tohoto pontifika a umožnil Církvi povýšit jej na oltář jako blahoslaveného (k prohlášení svatým jsou nezbytné minimálně dva zázraky).

Šarlatový a černý

Dnes si připomeneme jeden historický film z roku 1983, který se u nás objevuje pod jménem Šarlatový a černý. Navzdory tomu, že je už více než čtvrt století starý, je to dílo, které opravdu stojí za zhlédnutí.

Otec Wiktor: Andílek

Stručný prolog série fiktivních příběhů, inspirovaných skutečnými lidmi, událostmi i dějinami.