Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše: (Pokračování textu…)
Náboženství můžeme ze vzdělávání vyloučit pouze jednoznačným a ještě k tomu záměrným zužováním myšlení. Nepopírám, že to v jistých případech může být nejmenší z mnoha zel, že to může být jakási loyalita k politickému kompromisu, že je to jistě lepší než politická nespravedlnost. Ovšem sekulární vzdělávání je omezení, i kdyby to mělo být sebeomezení. Je přirozené říct, co si myslíte o přírodě, a zejména co si myslíte, aby se tak řeklo, o přirozenosti přírody. První a nejzřejmější věc, o kterou se člověk zajímá, je to, v jakém druhu světa žije a proč v něm žije. Pokud to nevíte, tak to samozřejmě nemůžete říct, ale už sám fakt neschopnosti odpovědět na otázku, kterou někdo druhý nejzjevněji položí může, a nemusí být tím, co někteří lidé označují za vzdělání, ale rozhodně to není nijak brilatní ukázka poučenosti. Vaše motivace může být velkorysá, nebo jen mírná, ale rozhodně není sama o sobě vzdělávací. (Pokračování textu…)
