Tag Archives: Efrém Jindráček

Jazyk jako Trojský kůň

Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.

Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:

Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“

Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:

Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“

Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:

Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“

Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.

Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?

Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.

Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.

Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.

Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.

Marie Tejklová

10. výročí Summorum pontificum v břevnovském klášteře

Letošní 10. výročí od vydání motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum si Církev připomíná různými způsoby na různých místech. Již koncem března se v Herzogenrathu v Německu k této významné příležitosti konalo mezinárodní kolokvium pod názvem „Zdroj budoucnosti“, 14. – 17. září se uskuteční v Římě každoroční pouť, jejíž součástí bude letos kongres „Motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum: Obnovené mládí pro Církev“ na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského. Mezi ohlášenými řečníky je i kardinál Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu svátosti (který se měl zúčastnit i kolokvia v Německu, ale nakonec svou účast zrušil).

Patrně jedinou akcí na toto téma u nás budou Hovory o víře, které v prvním zářijovém týdnu pořádá Kněžské bratrstvo sv. Petra v břevnovském klášteře. Půjde již o čtvrtý ročník této akce a jistě je třeba přivítat, že se ji letos organizátoři rozhodli věnovat právě liturgii. Široká škála přednášek zahrnuje nejrůznější témata související s liturgií a liturgikou od vymezení tradice Melchiorem Canem OP přes celebraci ad orientem a liturgický jazyk až po seznámení s různými tradičními rity Církve. Kromě řady dalších přednášejících přislíbil účast i P. Efrém Jindráček OP, proděkan Filosofické fakulty výše zmíněné Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského.

Skončilo setkání dětí z katolických rodin 2016

t16sf

Ve dnech 13.-20. srpna 2016 proběhlo u Frymburku již čtvrté Setkání dětí z katolických rodin, které jsem spolupořádal s rodinami Dvořákových a Krutských. Zúčastnilo se ho 25 dětí, což je zatím nejvyšší počet (předchozí ročníky to bylo 16, 15 a 19 dětí), mimo to se alespoň na část tábora přidružily ještě čtyři rodiny a jeden jednotlivec. A samozřejmě, nesmím zapomenout na Jacka.

T16Jack

Jack

Letos nás nečekaly žádné problémy s počasím a přírodou: vody bylo dost, počasí vyloženě přiměřené, vosy jsme neviděli téměř žádné. Abychom si ale moc nelebedili, byli jsme prozkoušeni komplikacemi při sestavování a udržování týmu vedoucích, který oproti minulosti silně prořídl jak co do počtu osob, tak do možnosti některých z nich setrvat v tábořišti po dobu celého tábora. (V tomto ohledu bude třeba tým vedoucích pro příště rozšířit a též více využít i některé ochotné rodiče.)

Táborníci se začali hromadit na tábořišti v sobotu 13. srpna odpoledne, přičemž někteří se díky složité dopravní situaci oproti původním plánům dosti opozdili, zejména pak ti z Moravy. Tábor zahájila v 18:00 Mše svatá, kterou celebroval P. Jakub Zentner FSSP, který též laskavě zajistil možnost zpovědi pro mladé i dospělé táborníky a po Mši sv. uděloval novokněžské požehnání.

Setkání katolických dětí u Frymburku

Táborníci 2015

Táborníci a vedoucí 2015

Ve dnech 15.-22. srpna 2015 proběhlo u Frymburku již třetí Setkání katolických dětí, které jsem spolupořádal s rodinou Krutských. Zúčastnilo se ho 19 dětí, což je zatím nejvyšší počet (předchozí ročníky to bylo 16 a 15 dětí), a na část tábora se přidružily ještě dvě rodiny s malými dětmi. Téma tábora a celotáborové hry bylo „Vyvedení z Egypta do Svaté země“.

Pořadatelé museli před táborem řešit celou řadu nečekaných problémů, počínaje vynucenou změnou místa konání, která s sebou nakonec nesla i zkrácení akce z deseti dnů zpět na týden, a konče extrémním suchem, které způsobilo nedostatek vody na tábořišti a hrozilo znemožněním jakýchkoliv táboráků. Rovněž bylo nutné upustit od dosavadní snahy zajistit na každý den Mši svatou.

Táborníci se začali hromadit na tábořišti v sobotu 15. srpna odpoledne, nicméně řada z nich se s vedoucími setkala už dopoledne na poutní Mši svaté ve vyšebrodském klášteře (svátek Nanebevzetí Panny Marie) a dvě děti dostali vedoucí na starost dokonce už večer před akcí.

Setkání katolických dětí 2014

Hromadné foto. Chybí jen pomocná vedoucí Míša.

Hromadné foto. Chybí jen pomocná vedoucí Míša, která ten den musela odjet na otočku domů.

23. července až 1. srpna 2014 proběhlo ve Vyšším Brodě již druhé Setkání katolických dětí, tentokráte přímo v areálu vyšebrodského kláštera (zprávu o tom loňském, které proběhlo na Kozinci, naleznete ZDE). I letos si je troufáme hodnotit jako úspěšné a s radostí oznamujeme, že plánujeme v tomto projektu pokračovat i nadále…

Chrudimský triumf dominikánského ritu i filosofa

Svaté přijímání

Svaté přijímání

Jak se počaly blížit katolické misie v Chrudimi, jež měli v gesci bratři dominikáni, rostl v hlavách dvou tradičních katolíků nápad. Jedním z přednášejících měl být i pater Efrém Jindráček O.P., který je znám svou láskou k dominikánské liturgii. Denně ji slouží a dokáže velmi přesvědčivě argumentovat v její prospěch. Nelze zapomenout ani na kouzlo osobnosti, jímž dominikán disponuje. Já i Lucie Sulovská (druhá tradiční hlavička) jsme tedy pojali nápad, že by nebylo právě špatné, pokud by se v rámci „Týdne porozumění“ (takový název dostaly dominikánské misie v Chrudimi) mohla uskutečnit i mše svatá v dominikánském ritu, kterou by odsloužil právě profesor Jindráček.

Slovo dalo slovo a po rozhovoru s místním arciděkanem bylo jistou věcí, že se tato mše svatá uskuteční ve středu 20. srpna v kostele svatého Michaela Archanděla. Kostel se jevil výhodněji, než arciděkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, protože není obdarován pokoncilní vymožeností, kterou je takzvaný „obětní stůl“, tradicionalisty však nazývaný všelijak. Vysoce důstojný otec arciděkan Heblt sám s tímto návrhem přišel a mne i Lucii to samozřejmě přišlo jako dobrý nápad. Pater Efrém s neobyčejnou ochotou vyšel vstříc naší žádosti a na internetu se začala šířit pozvání.

Tradiční liturgie v Chrudimi

P. Efrém Jindráček OP

Ve středu 20. srpna, tj. na svátek sv. Bernarda z Clairvaux, opata a učitele Církve, bude v Chrudimi v kostele sv. Michaela Archanděla sloužena tradiční liturgie. Mši v dominikánském ritu bude celebrovat P. Efrém Jindráček OP, profesor a proděkan Filosofické fakulty Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského v Římě. Začátek v 16:00.

Týž den večer přednese otec Jindráček v Muzeu barokních soch v Chrudimi přednášku na téma „Proč dobrý Bůh dopouští zlo“. Začátek v 18:00. Doporučuji navštívit obé, bude to stát za to.

Ignác Pospíšil