Tag Archives: dogma
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Omylnost papežů (2.)
Pět kategorií výroků Magisteria
Kdy tedy musí katolík souhlasit s papežským výrokem, který není neomylný? Kdy může s takovým výrokem nesouhlasit? Výborně to vysvětloval kardinál Josef Ratzinger (příští papež Benedikt XVI.) v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Patrně nejdůležitějším dokumentem v tomto směru je instrukce Donum veritatis: O církevním povolání teologa, i když existují i další významná vyjádření. Kardinál Avery Dulles uvádí, že podle Donum veritatis můžeme rozlišovat čtyři obecné kategorie výroků Magisteria (viz Dullesův esej „The Magisterium and Theological Dissent”, in: The Craft of Theology. Srov. rovněž kapitolu 7 Dullesovy knihy Magisterium.) Jak však vyplývá z jiných Ratzingerových prohlášení, zdá se, že Dullesova čtvrtá kategorie směšuje výroky se dvěma různými stupni autoritativnosti. Když je od sebe odlišíme, je jasné, že ve skutečnosti existuje pět obecných kategorií výroků Magisteria. Jsou to tyto:
1. Výroky, které s definitivní platností předkládají Bohem zjevené pravdy, neboli dogmata v přísném smyslu slova. Příkladem by byla kristologická dogmata, nauka o prvotním hříchu, těžká nemravnost přímého a dobrovolného zabití nevinné lidské bytosti apod. Jak poznamenává Dulles, podle katolické nauky musí s výroky této kategorie souhlasit každý katolík „božskou a katolickou vírou“. Žádný legitimní nesouhlas není možný.
2. Výroky, které s definitivní platností předkládají pravdy, jež nejsou zjevené, ale s pravdami zjevenými těsně souvisejí. Příkladem by byla mravní nauka, např. nemorálnost euthanasie, a nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům. Podle Donum veritatis musejí být výroky v této kategorii „pevně přijaty a zachovávány“ všemi katolíky. Ani zde není legitimní nesouhlas možný.
3. Výroky, které nikoli s definitivní platností, ale závazně objasňují zjevené pravdy. Dulles uvádí, že „do této kategorie spadá větší část učení Druhého vatikánského koncilu, který se zřekl nových doktrinálních definicí“ (The Craft of Theology, str. 110). Podle Donum veritatis katolíci musejí výroky této kategorie přijímat „s náboženským podřízením vůle a rozumu“. Vzhledem k jejich povaze, která není definitivní, není souhlas náležející těmto výrokům tak absolutní jako u výroků v 1. a 2. kategorii. Náležitý postoj je souhlasit s nimi, avšak v zásadě je možné, že i velmi silná presumpce v jejich prospěch může být něčím překonána. Donum veritatis říká:
Apoštolská tradice (1): Pojem tradice
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
- Pojem tradice
- Tradice v Písmu svatém
- Církevní otcové o tradici
- Učitelský úřad církve o tradici
- Bludy týkající se tradice
- Závěr
Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.
Slavíme Neposkvrněné početí Panny Marie
Dnes je sobota 8. prosince a my slavíme Neposkvrněné početí Panny Marie. V souvislosti s tímto velkým svátkem vám doporučuji k přečtení text Neposkvrněná od sv. Maxmiliána Kolbeho či článek na toto téma od prof. de Oliveiry.
Další možností je začíst se do právě vyšlého čísla časopisu Te Deum (2012/5), ve kterém naleznete hned osm příspěvků na toto téma, včetně českého překladu apoštolské konstituce Ineffabilis Deus (angl. text ZDE), jíž bl. Pius IX. v roce 1854 vyhlásil a definoval dogma o Neposkvrněném početí.
Ignác Pospíšil
Proč jsem katolík
Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.
S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.