Tag Archives: Češi
O zodpovědnosti farmaceutů a dobrém příkladu Slováků
Mons. Štefan Sečka, šéf Bioetické subkomise
Když jsem byl mladý a na Slovensku vládl Mečiar, říkal jsem si, jak je krásné, že jsme se od těch slovenských barbarů trhli. Od té doby jsem už ovšem dospěl a zjistil jsem, že pokud jde o politiku, Češi a Slováci si nemají co vyčítat. Obojí totiž volí do čela státu srovnatelné gangstery. Nicméně čím dál více si ale začínám říkat, že alespoň v něčem nám Slováci (přesněji slovenští katolíci) mohou jít příkladem – v respektu katolíků k právu na život, v postoji katolíků a jejich duchovních vůdců k potratům a antikoncepci.
Desetitisíce Slováků na prvním slovenském národním Pochode za život v Košicích, který proběhl v září tohoto, nás musí nutně zahambit, když je srovnáme s maximálně 2,5 tisíci účastníky na našem národním pochodu v Praze (zejména když si uvědomíme, že Čechů je dvakrát více než Slováků a naše akce je zaběhlá). Nyní na přelomu října a listopadu nám Slováci ukázali jasně záda i v další věci…
Doba zkoušek a naděje
Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).
Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.
Co Schwarzenbergovi nesmíme vyčítat…
Karel VII. Schwarzenberg
Přestože nehodlám pana Schwarzenberga volit, protože jej považuji pro křesťany za nevolitelného kandidáta, osobními kvalitami srovnatelného se Zemanem (kteréhožto pochopitelně rovněž nebudu volit), domnívám se, že je nutno se ho zastat a odmítnout tři velmi často zmiňované námitky proti němu.
Protože jakkoliv mi nebude ani trochu vadit, když neuspěje, byl bych nesmírně nerad, kdyby základ jeho neúspěchu ležel v tom, že a) poprávu dostal zpět majetek, kteří komunisté ukradli jeho rodu, b) má velký podíl na schválení částečných restitucí církevního majetku, c) neváhal se jasně a čestně postavit k vyhnání Němců a osobě prezidenta Beneše.
O církevních restitucích se tu snad moc rozepisovat nemusím, takže k tomu zbytku…
Svátek Panny Marie Sedmibolestné
Sedm bolestí Panny Marie
„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“
Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.
Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:
Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru.
Není to o pravdě ani spravedlnosti…
Včera jsme mohli v Hyde parku ČT24 sledovat exhibici jedné nepříliš dobré spisovatelky, která se pokouší udělat si jméno alespoň jako bojovnice proti restitucím církevního majetku, když už její literární kariéra za mnoho nestojí. Byla to přehlídka naprosté ignorance, nechutnosti a hesel jak z 50. let. Paní chartistka nám tak opět dokázala, že pravdu měl kardinál Tomášek, když se zdráhal podpořit Chartu 77, protože měl pocit, že je plná komunistů, které odlišuje od těch vládnoucích jen fakt, že neuspěli ve stranické kariéře.
A čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?
Na dnešek připadá smutné výročí, jedno z těch, která by opravdu neměla existovat. Právě před 65 lety, v noci z 18. na 19. června 1945, se v katastru Horní Moštěnice odehrála nejbrutálnější a nejodpornější masová vražda v moderní historii Moravy, známá jako masakr na Švédských šancích.
Je to událost, na kterou bychom neměli zapomínat a která by nás měla přivést k zamyšlení. Výše zmíněný masakr byl dílem regulérních jednotek Československé armády. Jeho oběťmi bylo 265 lidí: německé, maďarské a slovenské ženy, děti a starci. Okradení a povraždění bez soudu a bez důvodu.
Nic než národ
Poslední dobou se tuze mnoho lidí zlobí, jestliže jen zaslechnou slovo ´národ´. Národy nejsou žádná chiméra; existují a existovaly vždy – pokud jen paměť sahá. A opět v poslední době spíše vznikají nové národy, než by zanikaly národy staré. Nebylo tomu tak vždycky. Mnohem víc národů zaniklo, než nových vzniklo, Není snadné jednoznačně vysvětlit, proč zaniklo takové množství národů. Snad to ani všecko národy nebyly.
