Tag Archives: časopis Te Deum
Slavíme Neposkvrněné početí Panny Marie
Nanebevzetí Panny Marie
Dnes je sobota 8. prosince a my slavíme Neposkvrněné početí Panny Marie. V souvislosti s tímto velkým svátkem vám doporučuji k přečtení text Neposkvrněná od sv. Maxmiliána Kolbeho či článek na toto téma od prof. de Oliveiry.
Další možností je začíst se do právě vyšlého čísla časopisu Te Deum (2012/5), ve kterém naleznete hned osm příspěvků na toto téma, včetně českého překladu apoštolské konstituce Ineffabilis Deus (angl. text ZDE), jíž bl. Pius IX. v roce 1854 vyhlásil a definoval dogma o Neposkvrněném početí.
Ignác Pospíšil
Gratuluji časopisu Te Deum…
Musím říci, že v souvislosti se smrtí Václava Havla je třeba pogratulovat časopisu Te Deum za přesný a cenný zásah. V jeho zatím posledním čísle (2011/5), které spatřilo světlo světa v listopadu, vyšla série skvělých článků o očistci. Oslavné chóry po smrti Václava Havla krásně podtrhují především článek Trenta Beattieho Krutost bezstarostných kanonizací – je smutné, že nejen řadoví věřící, ale i leckteří kněží potvrzují jeho aktuálnost, když Havla posílají přímou cestou do Nebe, čímž předvádějí přesně ten přístup, který článek zcela oprávněně tvrdě kritizuje.
Preface a Sanctus (O tridentské mši svaté VII)
Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.
Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář.
Stat Crux, dum volvitur orbis…
Stat Crux, dum volvitur orbis...
Kříž stojí, i když svět je v pohybu… Možnosti překladu slovesa volvitur jsou nepřeberné. Dá se použít i výrazu „i když svět jančí“. Toto heslo mnichů kartuziánů si vždycky připomínám, když vidím na našich polních cestách, lukách nebo i v zahradách soukromých domů krucifix.
Kříž, symbol naší spásy a víry, stojí pevně navzdory všem finančním i nefinančním krizím, změnám vlád a hrozbám prasečí i neprasečí chřipky. Kříž je znamením toho, co je pevné a neměnné, věčné pravdy. Kdo by ji chtěl zničit, se zlou se potáže. Když sledujeme osudy lidí, kteří v rouhačském obrazoboreckém nadšení po r. 1918 se podíleli na likvidaci křížů jako domnělých pozůstatků „temna“, zjistíme, že mnoho jich dopadlo špatně. Dokumentuje to mj. sborník Ve jménu demokracie z r. 1922. Muž, který házel po kříži kameny, aby rozbil korpus Krista, přišel v továrně, kde pracoval, o ruku – právě o tu ruku, jež metala po krucifixu šutry. Někteří lidé, kteří demonstrativně pálili kříže na nádvořích škol, měli později co dělat s požárem, který jim zničil značnou část majetku. Kříže hořely také v Lidicích na dvoře Horákova statku, jak dosvědčili pamětníci. Zhruba o dvacet let později přesně na tom místě provedli esesáci strašlivý masakr lidických mužů. Bůh není mstivý, ale zakazuje, aby byl urážen a posmíván. Tresty, které postihly ikonoklasty a rouhače, jim měly připomenout jejich strašlivý hřích, a tak je zachránit pro věčnost.
Padre Pio a nenarozené děti
Padre Pio je povětšinou představován (pomíjím odporné liberální výpady proti jeho osobě) jako výjimečný muž, stigmatizovaný divotvůrce, který dokázal duchovním zrakem pronikat do nejhlubších zákoutí duší hříšníků. Ano, takový skutečně byl. Avšak občas zájem končí pouze u toho, a tak se se „zázračným mužem z Pietrelciny“ můžeme setkat i na internetových stránkách amatérských okultistů, záhadologů, ufologů a podobných „odborníků“ na věci skryté a podivné. Byla by zajisté velká škoda, kdyby katolíci na tohoto velikého světce hleděli podobným, byť zdánlivě duchovním, ve skutečnosti však nadmíru povrchním zrakem. Život Padre Pia totiž nabízí mnohem více, stačí poodhrnout záclonku přízemní zvídavosti a podívat se dál… „do zákulisí“.
Neposkvrněná
Nanebevzetí Panny Marie
Kolik lidí již o Tobě psalo, ó Neposkvrněná, leč všichni s pokorou vyznávali, že nemohli napsat ničeho, co by Tě bylo hodno. Jedinou útěchou jim bylo vědomí, že Ty sama můžeš do duší promlouvat svými slovy, a pokorné a čisté můžeš poučit daleko lépe, než oni při psaní byli s to pochopit.
Dovol také mně chválit Tě, Panno Přesvatá, ač vím, že ani já nejsem hoden, abych o Tobě psal, ani lidská mysl není schopna pojmout Tvou slávu.
Tys Útočištěm hříšníků, Pomocnicí křesťanů, Královnou apoštolů, mučedníků, vyznavačů, všech svatých, a dokonce andělů, Matkou Kristovou, Matkou Spasitele, Matkou Vykupitele, skutečnou Matkou Boží.
Zde již končí lidský rozum, neschopen proniknout nekonečnost Boží, a tím důstojnost Matky Boží.
Kdo jsou „ta knížata, která nám vládnou…“?
O morálních kvalitách naší vrcholné reprezentace napříč politickým spektrem si snad dnes již nikdo nedělá iluze. A naivně by se domníval, že jinde je to lepší. Příkladem za všechny budiž USA, kde do Bílého domu usedl jeden z největších a nejbojovnějších potratářů… Jak je to možné? Slavný francouzský dramatik Jean Racine v sedmnáctém století na tuto otázku odpověděl další otázkou: „Kdo jsou ta knížata, která nám vládnou? Odkud se vzala?…“
Nota bene… jsou to opravdu knížata? Jde o „odborníky na vládnutí“, elity národa, cílevědomě už od dětství ke svému vůdcovskému úkolu připravované jako ve středověku? Tehdejší křesťanská společnost, Christianitas, rozlišovala „trojí lid“, tzn. tři stavy: ty, kdo se modlí (oratores), ty, kdo bojují (bellatores), a ty, kdo pracují (laboratores). Každý z těchto stavů byl nadto ještě uvnitř rozčleněn a hierarchicky uspořádán. Žádný z nich se také nikdy nestal uzavřenou kastou jako v indické civilizaci. Krom toho ne všichni lidé byli zařaditelní mezi některý z těchto stavů. Vždycky bylo dost tzv. „volných“, nenáležících nikam.
Cesta do hlubin potápěčovy duše
„Et ait faciamus hominem ad imaginem et similitudinem nostram et praesit piscibus maris et volatilibus caeli et bestiis universaeque terrae omnique reptili quod movetur in terra“ [Genesis 1, 26].
Dva potápěči a pyskoun vlnkovaný
Ano, doslovně chápáno dobrotivý Stvořitel svěřil člověku nejprve panování nad rybami mořskými, a teprve následně vládu nad ostatním živočišstvem. Možná je to jen náhoda, ale třeba také ne. V každém případě je zjevné, že člověk má ve správě svěřeného „panství“ největší dluh právě v říši obyvatel moří a oceánů. Zatímco objev dosud vědci nepopsaného suchozemského živočicha je dnes již senzační raritou, z bohatství světových moří toho zatím známe stále málo a o existenci zatím nepoznaných živočichů v hlubinách nepochybují ani ti největší skeptici. Některé z podmořských objevů navíc potěší křesťany se sklony k sarkasmu, neboť se stále nechtějí vejít do pracně vybudovaných systémů věrozvěstů evoluce – například tzv. živá zkamenělina latimérie, která by teoreticky neměla ve své podobě vůbec existovat.
Obrana drmolících babiček
Bylo to krátce po mé konverzi, kdy jsem se jistému známému, mimochodem stoupenci tzv. charismatické obnovy, svěřil, že mi dělá velké potíže modlitba k Panně Marii. U bývalých protestantů se jedná o jev poměrně rozšířený, neboť protestantismus považuje mariánskou úctu (navzdory tomu, „co nás spojuje“) za ďábelskou modloslužbu. A i přes rozumové přijetí pravé křesťanské víry, tj. víry katolické, zůstávají v člověku podivné skryté pocity, jako by se úctou Matky Boží dopouštěl něčeho nedovoleného, či přinejmenším přepjatého. Můj známý mi ochotně nabídl pomoc, pozval mě do „spolča“ a s výrazem svobodného zednáře, který adeptovi nabízí povýšení do lóže, dodal: „U nás je to jiné. U nás se nemodlíme jako drmolící babičky v kostele.“ Musím přiznat, že mě ta slova z úst katolíka překvapila, neboť podobné věty jsem slýchával ve „spolču“ protestantském.
Pokrok a kultura
Pokrok jest slovo moderní ražby, kterého se užívá jako zaklínacího hesla při různých příležitostech k tendenčním účelům a má již svůj vlastní rituál jako přísaha, takže se mu přisuzuje náboženská nebo aspoň vědecky dogmatická hodnota. Všimneme-li si jeho smyslu blíže, vidíme jednak, že jeho existence dosud nebyla potvrzena spolehlivými či aspoň přípustnými vědeckými důkazy, což by konečně nevadilo, jednak to, že učení o pokroku odporuje principu zkušenosti o tom, že index dobra a zla jest veličinou stálou.
Na poli materielním na první povrchní pohled svědčí pro možnost pokroku rozvoj některých věd moderních, zvláště technických. Ale i index vývoje a úpadku techniky jest veličinou stálou, neboť lze zjistiti, že mnoho vědeckých odvětví současně upadá velice hluboko a že i v technických vědách dějí se vynálezy a zdokonalování jen na úkor mnoha jiných technických odborů. Díla starých národů skýtají dnešnímu technickému bádání velmi mnoho záhad. Zvýšením výkonnosti strojové upadala úměrně výkonnost a dovednost manuální. Vynálezy vedly k jednostrannosti bádání a k zapomenutí starých a mnohdy osvědčených prostředků a mnoho starých cest bylo opuštěno pro pohodlnost cest nových, aniž se zjistilo, že staré cesty se staly trvale neupotřebitelnými. Mnohem horší obtíže skýtal by pokus dokázati nějaký pokrok v duševním nazírání lidstva. Denní zkušenost tisíckrát za hodinu teorii pokroku vyvrací.
