Tag Archives: Antonio Spadaro
Papežova strategie: Jak zmanipulovat výsledky synody o mládeži
Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě.
Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.
V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu.
Africké „ne“ poznámce pod čarou
Kardinál Onaiyekan
V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.
Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.
„Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit“
Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?
Tři věci, které papež nemůže
Phil Lawler
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.
Teď to víte
P. Geoffrey Kirk
Papež František řekl otci Spadarovi [1], že nechápe, proč staré latinské Mši svaté dávají přednost i někteří mladí lidé, kteří s ní nevyrůstali.
„A tážu se sám sebe: Proč tolik rigidnosti?Tato rigidnost vždycky něco zakrývá, nejistotu nebo ještě něco jiného. Rigidnost je defenzivní. Pravá láska není rigidní.“
Je to tedy oficiální: Lidé, kteří dávají přednost Mši svaté v tradiční formě, zejména mladí, jsou sociální vyděděnci, kteří mají pravděpodobně i další psychické problémy.
Svatého otce evidentně nenapadlo, že i on by mohl být obětí mezigeneračních rozdílů přinejmenším ve stejné míře jako oni a že jeho odsuzující postoj není plodem moudrosti, nýbrž nedostatku představivosti.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Počátek rozhovoru naleznete ZDE.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.
