Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.
Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.
Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia. (Pokračování textu…)
nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.
Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“
Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)
Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem! (Pokračování textu…)
Ve čtvrtek 19. června 2014 slavíme svátek Božího Těla. Zde je průběžně doplňovaný seznam tradičních bohoslužeb sloužených v tento den na území ČR (a případně i na Slovensku). Není v mých silách pořídit tento seznam sám, proto neváhejte pomoci a pokud víte o nějaké neuvedené liturgii či vás napadá nějaká doplňující informace k uvedené bohoslužbě, prosím, upozorněte na ni v diskusi pod článkem, rád ji do seznamu doplním.
Rozhodl jsem se oproti minulosti pozměnit uspořádání seznamu bohoslužeb, které v případě České republiky detailně dělím dle diecézí. Ty však jsou použity jako územní organizační prvek, nikoliv institucionální, takže jsou tam pod nimi uvedeny i bohoslužby organizované a sloužené na jejich území i mimo diecézní a oficiální struktury (tj. veřejnosti přístupné bohoslužby řeholních komunit a bohoslužby FSSPX). Pořadí Mší svatých (resp. liturgií) v rámci jedné kategorie určuje v prve řadě čas jejich začátku. (Pokračování textu…)
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil. (Pokračování textu…)
Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“
To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu! (Pokračování textu…)
Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.
V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.
Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob. (Pokračování textu…)
17. května 2014 proběhl již sedmý ročník tradiční orelské pouti k Panně Marii Svatohorské na Svatou Horu u Příbrami, při níž orlové přicházejí prosit Pannu Marii o přímluvu, aby katolický Orel naplňoval své náboženské a vlastenecké poslání v národě, hájil důsledně práva Církve a vlasti a nelekal se protivenství.
Asi sto účastníků poutě, mezi nimiž byli vedle samotných orlů i členové jejich spřátelených a přidružených spolků (hornický spolek Prokop, Řád sv. Huberta a baráčníci), jakož i externí příznivci Orla a tradiční liturgie, vyrazilo navzdory nepříznivé předpovědi počasí a hrozivě zachmuřené obloze od příbramského kostela Jakuba Staršího ulicemi města na Svatou Horu. Cestou se modlili růženec (slavný a světla – přiznám se, že ta druhé volba mne poněkud udivila) a pěli mariánské písně. (Pokračování textu…)
Minulý měsíc unesli muslimští nájezdníci ze sekty Boko Haram něco přes 250 křesťanských studentek z dívčího gymnázia v Chiboku v Nigerii. Jistě jim přitom pomohlo, že multikulturně korektní nigerijská vláda si hýčká v řadách ozbrojených sil umírněné muslimy, kteří ovšem všichni asi tak umírnění nebudou – Boko Haram má o armádních plánech a operacích natolik přesný přehled, že i ti velitelé, co chtějí s jejími akcemi něco dělat, jsou zpravidla zcela bezmocní.
Příliš slabá a ohleduplná vláda muslimsko-křesťanské Nigerie tedy nebyla schopna zabránit nájezdu a vyplenění internátu, ani následně dopadnout únosce a osvobodit dívky, takže s výjimkou skupiny dívek, co dokázaly uprchnout samy, je přes 250 křesťanek v rukou sekty, která je po cca 240 korunách „za kus“ rozprodala mezi své bojovníky a příznivce, kterým teď mají sloužit jako „manželky“ (rozuměj sexuální otrokyně). Část skončila na muslimském severu Nigérie, část si ale jejich noví páni dovezli do svých zemí (převážně Čadu a Kamerunu), kde si hodlají svých nových majetků v klidu užívat. (Pokračování textu…)
Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Hledáte-li možnost navštívit v tento den tradiční liturgii a nebyli jste dosud úspěšní, snad vám pomůže tento seznam.
Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a držíme přísný půst.
Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně. (Pokračování textu…)
Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně.
Je to jen stručné shrnutí, ale jelikož pročtení si odpovídajících částí Bible, meditace nad nimi a návštěva večerních pobožností vám jistě zabere celý den (či alespoň veškerý volný čas), je zde stručnost neocenitelnou výhodou. Utrpení, sebeobětování a zmrtvýchvstání Krista, to je středobod naší víry. Prožívání tridua se nesmí flákat, v něm více než kdy jindy platí „pomni, abys den sváteční světil“.
Hledáte-li možnost navštívit v tento den tradiční liturgii a nebyli jste dosud úspěšní, snad vám pomůže tento seznam.
Vydavatel časopisu Duše a hvězdy Ignác Pospíšil a religionista a odpadlý kněz Ivan Štampach diskutovali 3. dubna v pořadu Českého rozhlasu Pro a proti o papeži Františku I., Katolické církvi a katolické víře. Diskusi si můžete poslechnout ZDE.
Jako římskokatoličtí laičtí křesťané, kterým velmi leží na srdci Boží pravda, právo a spravedlnost a osud našeho národa, bychom se rádi v tomto článku vyjádřili k tématu potratů v České republice.
V České republice bylo od roku 1957 usmrceno umělým potratem téměř 3.300.000 nenarozených dětí (zdroj – http://www.prolife.cz/?a=34&id=78), což je v průměru přibližně 158 zabitých českých dětí denně. Od roku 1973 bylo celosvětově usmrceno umělým potratem zhruba 1.722.000.000 nenarozených dětí (zdroje – http://immaculata.minorite.cz/?m=25&idc=t-429, http://www.fronda.pl/a/prawie-dwa-miliardy-ofiar-polityki-aborcyjnej,27278.html), což je v průměru přibližně 115.000 zabitých dětí denně. To je ta nejděsivější a nejšílenější genocida v historii lidstva, která počtem obětí pravděpodobně daleko přesahuje součet obětí obou světových válek, všech ostatních genocid a všech lokálních válek minimálně za posledních sto let! Hovoří se o hrůzách první světové války, hovoří se o hrůzách druhé světové války, ale největší hrůzou, o které se převážně mlčí a naopak se mnohdy podporuje, je dlouhodobě vedená světová válka proti nenarozeným!
Dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je umělý potrat naprosto nepřijatelný, a to i v případě, kdy plod dítěte ohrožuje život matky, neboť ani ohrožení života matky nemůže ospravedlnit vraždu nevinného počatého dítěte (viz Casti connubii, čl. 64 – text encykliky v češtině je ZDE). Kromě toho podle řady odborníků neexistuje situace, která by nutně vyžadovala potrat k záchraně života matky, vždy je přinejmenším možno situaci řešit vynětím živého plodu (i když ten pak zemře, nepůjde o jeho přímé zabití, jako je tomu při umělém potratu).
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)
V dnešním pořadu Český rozhlas plus spolu o ročním pontifikátu papeže Františka I. krátce diskutovali historik Jaroslav Šebek a vydavatel Duší a hvězd Ignác Pospíšil. Poslechnout si diskusi můžete v časovém úseku 30:00-40:30.
Musím říci, že se svým výkonem moc spokojený nejsem, vyjadřoval jsem se příliš těžkopádně a některé věci jsem měl říci jinak (např. František je ultraliberálem nejen v oblasti personální politiky, ale taky – a především – v oblasti liturgie). Na druhé straně šlo o moje první živé vystoupení v rádiu a všechny začátky jsou těžké.
Jsouť i nejedni, kteří o předpisech duchovních přemítají s náležitou pečlivostí, avšak čeho postihli rozumem, po tom šlapou svým životem. Učí ve spěchu, čemu se nenaučili plněním, nýbrž rozjímáním; co však káží slovy, tomu se příčí svými mravy. Odtud to, že chodí-li pastýř po srázech, stádo za ním padá do propasti. Proto stěžuje si Pán u proroka do této politování hodné vědy pastýřů, řka: Když jste čistou vodu pili, ostatní nohama svýma zkalili jste; a ovce mé těmi věcmi, kteréž nohama vašima byly pošlapány, pásly se; a což nohy vaše zkalily, to pily. (Ezech. 34, 18-19)
Pastýři totiž pijí vodu nejčistčí, když nabírají ze studnic pravdy a správně ji pochopují. Tutéž však vodu nohama kaliti znamená, uváděti výsledky svatého rozjímání ve zmar špatným životem. Vodu pak jejich nohama zkalenou pijí ovce, když podřízení neplní toho, co slyšeli, nýbrž vesměs jen napodobují špatné příklady, které vidí. Poněvadž pak, když skutky ty je vedou k převrácenosti, po slovech žízní, pitím lokají bláto, jak z porušených studnic. Proto také psáno je u proroka: Osidlem ku pádu lidu mého jsou kněží špatní. (Os 5,1 a 9,8 dle smyslu) A opět o kněžích dí Pán u proroka: Učiněni jsou domu israelskému v úraz nepravosti. (Ezech. 44,12) (Pokračování textu…)
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Je 5. března 2014 – popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.
Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo příjímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně. (Pokračování textu…)
Biskup Paďour vedl českobudějovickou diecézi od 25. února 2002, kdy jako biskup koadjutor převzal její správu automaticky s rezignací Mons. Antonína Lišky CSsR. Další informace naleznete např. ZDE či ZDE. (Pokračování textu…)
Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.
Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.
Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“
Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?
„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje… (Pokračování textu…)
Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).
V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)
