Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:
„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“
Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily. (Pokračování textu…)
Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…
Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách). (Pokračování textu…)
Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.
Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.
Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma. (Pokračování textu…)
Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým.
Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, učí nás rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou. (Pokračování textu…)
„Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.“
Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.
Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout. (Pokračování textu…)
Většina z nás si už všimla, že psycholog Jeroným Klimeš se sice hlásí ke katolicismu, nicméně jeho názory nijak zvlášť katolické nejsou, jak je vidět prakticky pokaždé, když zasedne ke klávesnici. Ani ve svém posledním článku Co s předmanželským sexem bezdětných? (ChtistNet.cz 11. 4. 2012) se od této tradice nijak neodchýlil, když vystřihl text, který zcela přejímá ateistické pojetí morálky, zejména pak té sexuální… (Pokračování textu…)
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř. (Pokračování textu…)
Bědování nad mrtvým Kristem podle Giotta di Bondoneho (1267-1337)
Je Bílá sobota, poslední den Svatého týdne. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Dnes slavíme Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně.
Je to jen stručné shrnutí, ale jelikož pročtení si odpovídajících částí Bible, meditace nad nimi a návštěva večerních pobožností vám jistě zabere celý den (či alespoň veškerý volný čas), je zde stručnost neocenitelnou výhodou. Utrpení, sebeobětování a zmrtvýchvstání Krista, to je středobod naší víry. Prožívání tridua se nesmí flákat, v něm více než kdy jindy platí „pomni, abys den sváteční světil“.
Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.
Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu. (Pokračování textu…)
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla. (Pokračování textu…)
V těchto dnech si připomínáme 75 let od okamžiku, kdy papež Pius XI. ostře vystoupil proti zločineckým ideologiím, které v průběhu 20. století strašlivým způsobem zasáhly do dějin lidstva a stály za smrtí desítek milionů lidí. Proti nacismu, jehož ideologii odsoudil v německy psané encyklice Mit brennender Sorge z 15. března 1937, a proti komunismu, který odmítl encyklikou Divini redemptoris z 19. března téhož roku. (Pokračování textu…)
„A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“ (Lk 21,27)
To není Bůh obklopený slabostí, skrytý v chudém chlévě, položený v jeslích, nasycený urážkami, upadající pod tíhou kříže, ale Pán v lesku, moci a majestátu přichází znovu na zem a jeho příchod zvěstují znamení – zatmění Slunce a Měsíce, padání hvězd a celková převrácenost přírody. To není sladký Spasitel přirovnávaný k beránkovi, souzený lidmi, kvůli jejichž vykoupení přišel na svět! Nyní se zjeví jako tvrdý a nepodplatitelný soudce. To není lítostivý pastýř, který hledá zatoulané ovečky, aby jim odpustil, ale Bůh pomsty, který navždy odděluje hříšníky od spravedlivých, v zápalu svého hněvu trestá zvrácené a spravedlivé přivádí ke zdroji věčných rozkoší.
Kdy přijdeš, ty děsivá chvíle? To nikdo neví! Mohla bys přijít dokonce za několik dní, provázena hroznými zvěstmi předpovídajícími příchod strašného soudce nad hříšníky. Hříšníci, povstaňte z hrobů, staňte před soudem Božím, aby bylo možno se přesvědčit, jakým způsobem budete odměněni! Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce tu smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v tom velkému dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl. (Pokračování textu…)
Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti. (Pokračování textu…)
Tento text navazuje na moje předchozí články „Nehovořme o sexuální orientaci“[1] a „Hřích sodomie“[2]. V těchto předchozích textech jsem zdůraznil, že samotný nepřirozený sexuální sklon není sám o sobě hříšný a že těžkým hříchem jsou homosexuální skutky neboli sodomie. V tomto článku se chci zabývat popíráním či zpochybňováním této nauky.
Nesprávné názory na homosexualitu mohou mít různou podobu. Jejich základem je popření hříšnosti homosexuálních skutků nebo jejich omlouvání a často také snaha až nátlak, aby jiní takové názory přijímali či tolerovali. Uvedu několik takových: (Pokračování textu…)
Včera započala středou doba postní. Mnozí „moderní kněží“ toto období bagatelizují a sugerují, že stačí občas se něčeho zříci, občas něco obětovat (smutný doklad tohoto přístupu naleznete ZDE). V období postu je ve skutečnosti třeba vždy dodržovat půst v jídle a stranění se zábavám + samozřejmě k tomuto je třeba přidávat dobré skutky či almužnu.
A samozřejmě je nanejvýš žádoucí nějakými speciálními skutky vynahrazovat Bohu situace, kdy postní pravidla nebylo možné dodržet – třeba protože jsme byli na pracovním obědě, kde jsme si nemohli vybrat bezmasé jídlo. Ano, takto má fungovat nabídka Církve, že půst od jídla je možno nahradit dobrým skutkem či modlitbou. Má to být náhrada za půst, který nemohl být dodržen, ne za půst, který se člověku nechce dodržovat. (Pokračování textu…)
„Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.“ (Lk 16,2)
Neochromí nás hrůza, když pomyslíme na tvrdé soudy Boží? Dny našeho života jsou sečteny; neznáme dne ani hodiny, ve které nás Nejvyšší Soudce vyzve před svůj trůn a přikáže složit přesný účet. Víra nám říká, že máme ještě naději, že se ještě můžeme připravit na ten strašný moment, aby nás nezaskočil, jako zaskočil sedláka, kterého zmiňují evangelia. V dnešním kázání vám ukáži, že jednou nastane podrobný soud, na kterém předložíme přesný účet ze všech našich činů. Potom vám ukáži prostředky, které máme užívat, aby pro nás soud nedopadl nepříznivě. (Pokračování textu…)
„Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)
Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli. (Pokračování textu…)
Na Katopedii byla založena stránka Tradiční katolicismus na českém internetu, která má shromáždit odkazy na nejznámější a nejkvalitnější česky psané tradičně katolické stránky. Pokud vás napadne nějaká, která tam chybí, klidně ji zde připoměňte.
„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)
Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem. (Pokračování textu…)
