12. září na svátek Jména Panny Marie se ve Vídni už sedmnáct let koná shromáždění tradičních a konzervativních katolíků z Rakouska a z Polska, kteří si zde připomínají slavnou bitvu z roku 1683, při níž spojená katolická vojska pod vedením polského krále Jana III. Sobieského rozdrtila početně výrazně silnější tureckou armádu obléhající Vídeň (na jejíž obraně se podílel i slavný český generál Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic). Na tomto setkání letos promluvil i PhDr. Radomír Malý z Brna, jehož projev si můžete přečíst níže.
Milí přátelé, bratři a sestry!
Stojím před vámi jako zástupce národa, z něhož pocházel velitel obrany města Vídně Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Turecké obsazení Vídně by mohlo mít vážné následky i pro nás, pro české země. Již ve 20. letech 17. století turecké vojsko devastovalo a pustošilo Moravu, celkem 10 tisíc lidí bylo povražděno, dalších 10 tisíc, především žen a dětí, odvlečeno do otroctví. Po třicetileté válce Turci řádili na Moravě znovu, celkový počet jejich obětí činí cca 250 tisíc. Kdyby se Vídeň neubránila, znamenalo by to likvidaci veškeré křesťanské civilizace v Čechách a na Moravě.
Tím více jsme vděčni všem statečným obráncům Vídně, jakými byli hrabě Ernst Ruediger von Starhemberg, kníže Karel Lotrinský, hrabě Kaplíř ze Sulevic, a zejména potom kapucínský kněz a kazatel Marek z Aviana. Náš vděk patří i bratrům Polákům, jejichž král Jan III. Sobieski přišel se svým vojskem na pomoc obráncům Vídně v pravý čas. (Pokračování textu…)
Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.
Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.
1) Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2) Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3) Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740-59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů. (Pokračování textu…)
Tak zní jedna z invokací litanie k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.
Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.
Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou. (Pokračování textu…)
Radost českých, moravských a slezských katolíků teď vrcholí – a to navzdory koronaviru. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, zničený lůzou 3. listopadu r. 1918, opět stojí. Matka Boží si vybrala houževnatého sochaře Petra Váňu, který se nedal odradit od záměru obnovit tuto dominantu Prahy ani tehdy, kdy se zdálo, že všechno je nenávratně ztraceno.
Povedlo se skoro zázrakem. Ďábel, ať už chce nebo nechce, stejně musí nakonec – byť nedobrovolně a „se skřípěním zubů“ – sloužit Bohu. Nic jiného mu nezbývá, neboť Panna Maria mu drtí hlavu. On je poražený, proto všechno, cokoliv podnikne proti Bohu, nakonec Pán použije ke svému vítězství nad ním a nad všemi jeho lidskými pohůnky. Ano, satan chtěl koronavirus, izolaci a zastavení veškerého ekonomického a sociálního života, jenže Pán a přesvatá Matka toho jako pokaždé v dějinách využili proti němu a jeho zpupným plánům. Na Staromáku se za nouzového stavu nemohly konat klasické předvelikonoční trhy, což umožnilo týmu Petra Váni pracovat a dokončit požehnané dílo obnovy mariánského sloupu již 4. června místo plánovaného září. Jak může opravdově katolická duše za této situace odolat spontánnímu zpěvu Aleluja- ať už v srdci nebo i navenek – a s ním také „Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát…“?! Ne, tuto radost, která, dá-li Pán, vyvrcholí slavností 15. srpna, kdy sochu požehná sám primas kardinál Dominik Duka, nám nikdo nevezme. (Pokračování textu…)
Biblické a historické zdůvodnění Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“.. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.
Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.
Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj. papežům a biskupům. Apoštoly k tomu krátce nato vyzbrojil dary Ducha Svatého, který na ně sestoupil o Letnicích. To, co dělal Ježíš během svého pozemského života sám, má teď dělat Církev, kterou založil: (Pokračování textu…)
Církev svým mlčením vůči vládám, které ve svých plánech uvolňování karantény zcela ignorují náboženský život, se dopouští „vážného zanedbání“ – tak hodnotí situaci známý biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany. Jestliže vláda nepřizná Církvi alespoň tolik práv, co obchodům, znamená to fakticky její pronásledování.
– Biskupové, biskupské konference i Apoštolský stolec musí od vlád vyžadovat, aby kostely měly alespoň tolik práv, co obchody, kde si lidé mohou nakoupit jídlo… Když toto vláda nechce uznat, tak to evidentně znamená diskriminaci náboženství a formu bezohledného pronásledování Církve. Dnes se to děje pod záminkou ochrany před koronavirem. Mnoho vlád se tak dopouští pronásledování křesťanů – zdůraznil otevřeně biskup Athanasius Schneider v programu John Henry Westen Show.
Biskup Schneider hodnotil v tomto kontextu britskou vládu, která předpověděla možnost prodloužení drastických opatření v náboženském životě až do Vánoc a dokonce ještě později. Hierarcha nepochybuje o tom, že reakce vlád vůči koronaviru, která vedla až ke zbavení věřících možnosti účasti na velikonočních obřadech, musí být interpretována v duchovních kategoriích. (Pokračování textu…)
Biblické a historické zdůvodnění Odpůrci Církve toto už do osvícenských dob tvrdí. A nejen oni, i modernističtí teologové uvnitř Církve tak učí. Podle Waltra Kaspera, německého kuriálního kardinála a velkého propagátora podávání sv. přijímání cizoložníkům, prý Zmrtvýchvstání Krista nebylo historickou událostí, protože „u toho nikdo nebyl“. Tomáš Halík zase ve svém internetovém kázání na Květnou neděli řekl, že prý nesmíme věřit do detailů všemu, co je o Kristově Vzkříšení napsáno, neboť evangelní zprávy si odporují. Kde a v čem, to už samozřejmě neuvedl. Běžně se dnes na teologických fakultách učí, že prý Zmrtvýchvstání Ježíše bylo „duchovním zážitkem“ učedníků a na tomto základě se údajně v prvotních křesťanských komunitách nezávisle na sobě (proto prý ty „rozpory“) začaly formovat evangelní příběhy o tom, jak vlastně Vzkříšení proběhlo. Ano, příběhy, nikoli událost. Halík nehovoří zásadně ani ústně, ani ve svých spisech o reálné události nebo zprávě, pouze o „příběhu“. Pod prvním pojmem si představíme to, co se opravdu odehrálo, pod tím druhým zase něco, co může, ale také nemusí být pravdou. Typická taktika modernistů.
Vypořádejme se nyní s ní! Opravdu u Zmrtvýchvstání „nikdo z lidí nebyl“? Ale kdepak, byla tam stráž, která hlídala hrob (Mat 28,4). Tito vojáci utíkali a sdělili to velekněžím, kteří je podplácejí, aby řekli, že spali a učedníci zatím ukradli Pánovo tělo. Ženy, které tam přišly, viděly anděly, a ti jim oznámili, že Pán opravdu vstal. Problém, jenž tu ale zdánlivě nastává, spočívá v tom, že evangelisté se liší v uvádění počtu žen, které ke hrobu přišly dokončit práci s pohřbem, již v pátek nestihly a v sobotu nemohly dodělat, neboť byl velký svátek. Matouš (28,1-10) uvádí pouze Marii Magdalenu a tzv. druhou Marii, tj. matku Jakubovu a příbuznou Panny Marie. Marek píše shodně s Matoušem o obou dvou a přiřazuje k nim ještě Salome (Mar 16,1). Je v tom rozpor? Nikoliv. Matouš píše: „Po sobotě, když už svítalo na neděli, přišla se Maria Magdalena a druhá Maria podívat na hrob…“ (Mat 28,1). Jenže Matouš touto informací nevylučuje, že ke hrobu mohly přijít i další ženy. Je to totéž, jako když já jako novinář budu referovat o přepadení banky a napíšu, že toto viděli pan Novák a paní Vařečková. Tím ale neříkám, že to nemohl vidět ještě i někdo další, to bych udělal teprve tehdy, kdybych výslovně sdělil, že pouze tito dva jsou svědky a nikdo jiný. Matouš, když psal své evangelium, znal tyto dvě ženy a bezpečně věděl, že byly u hrobu, o dalších nejspíš spolehlivě nevěděl, proto o nich nepsal. Marek znal nadto ještě Salome a bezpečně věděl, že také šla ke hrobu. Oba evangelisté však neříkají, že pouze tyto dvě (tři) ženy tam byly a žádná jiná. Světlo do zdánlivé záhady přináší potom Lukáš (24,10), jenž píše o Marii Magdaleně, Marii, matce Jakubově a Johaně. K tomu ale dodává: „a ostatní s nimi…“ Těch zbožných žen šlo tedy ke hrobu víc, nevíme přesně, kolik. (Pokračování textu…)
V průběhu nejbližších týdnů nebo měsíců, zvláště v době Svatého týdne a Velikonoc (což je kulminační bod celého liturgického roku), miliony katolíků v zemích tzv. svobodného světa budou zbaveny veškeré možnosti náboženského kultu v důsledku reakce civilních i církevních úřadů na epidemii koronaviru COVID-19. Nejbolestnějším a zároveň nejvíce znepokojujícím aspektem této situace je zbavení věřících možnosti účasti na mši sv. a svátostného přijímání Těla Páně.
Současnou atmosféru téměř planetární paniky podněcuje všeobecně uznávané „dogma“ pandemie nového koronaviru. Drastická a neproporcionální bezpečnostní opatření, spočívající na odmítnutí respektovat základní lidská práva – svobody pohybu, svobody shromažďování a svobody názoru – se zdají být organizována podle precizního plánu. Tímto způsobem se celé lidské pokolení stane jakýmsi vězněm celosvětové „sanitární diktatury“, která se postupně ukazuje být i diktaturou politickou.
Závažným vedlejším účinkem této po celém světě se šířící „sanitární diktatury“ je rostoucí a nekompromisní zákaz všech forem veřejného náboženského kultu. Německá vláda zakázala představitelům všech náboženství jakákoliv veřejná shromáždění, což platí od 16. března tohoto roku. Tak drastický prostředek spočívající na striktním zákazu všech forem veřejného kultu byl nepředstavitelný dokonce i v dobách III. říše. Před Německem ale sáhla k tomuto kroku také Itálie – a to i v samotném Římě, srdci katolicismu a křesťanství. Současná situace v Římě připomíná Církvi podobné zákazy v prvních staletích, vydané pohanskými císaři. (Pokračování textu…)
Nedávno hostovala v Polsku známá prolife aktivistka Abby Johnsonová. Její význam je o to větší, že byla původně v USA manažerkou potratové kliniky. Jakmile se však přesvědčila, že nenarozené dítě v mateřském lůně, které se stalo obětí umělého potratu, je lidskou bytostí, změnila svůj postoj a dnes je vášnivou obhájkyní nenarozeného života podobně jako předtím americký lékař Bernard Nathanson, jenž provedl tisíce potratů. Když nafilmoval, že dítě v matčině lůně se chová jako člověk, uhýbá před kyretou a tiše naříká kvůli strašlivé bolesti, okamžitě změnil svůj názor a stal se velkým bojovníkem proti interrupcím. To nás nutí k následujícím reflexím, neboť měsíc březen se svým svátkem Zvěstování 25. 3. probíhá ve znamení nejrůznějších akcí pro život v celé republice.
Právo zabíjet
V západní tzv. demokratické společnosti probojovali zednáři, feministky a neomarxističtí genderisté během posledních cca 60 let postupně téměř ve všech zemích beztrestnost umělého potratu. V komunistické společnosti to bylo ještě dříve, v Rusku krátce po bolševické říjnové revoluci r. 1920. Odůvodňuje se to vznešeně tzv. „právem ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Ano, každá vdaná žena má toto právo, ale pouze na základě dohody s manželem, když objektivní situace nepřeje zplození dalšího potomstva, o sexuální abstinenci, případně o použití metody přirozeného plánování rodičovství, nikoli až poté, kdy dojde k otěhotnění. Neprovdaná žena pak nemá žádné objektivní morální právo na mimomanželský styk, který je těžce hříšný, a jestliže ke hříchu dojde a ten má následky, tím spíše potom neexistuje absolutně žádná etická licence „svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Tady jde přece o právo na život toho nejbezbrannějšího lidského tvora!
„Právo na svobodnou volbu“, jak se nejnověji toto masové vraždění, mající analogii v jakobínské, komunistické nebo nacistické genocidě nazývá, se prosazovalo od legalizace potratů v tzv. výjimečných situacích (ohrožení života rodičky, těhotenství v důsledku znásilnění, incest) salámovou metodou až po „právo“ ženy kdykoliv jít na potrat bez udání důvodů do čtvrtého měsíce gravidity. Dnes jsme ale již zase o kus dál směrem k pekelné bráně, neboť proabortivní organizace typu Planned Parenthood prosazují neomezenou možnost „svobodné volby“ po celou dobu těhotenství, což již delší dobu funguje v USA, v komunistické Číně pak existuje politika „dvou dětí“ (dříve jen jednoho dítěte), kdy žena, když potřetí otěhotní, musí povinně jít na potrat. (Pokračování textu…)
Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.
Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.
Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.
Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc. (Pokračování textu…)
Známý polský publicista Grzegorz Górny si všímá toho, že v minulosti v době epidemie se věřící hrnuli k Bohu, dnes ale naopak se podřizují tyranii světských vlád. Zapomínají, že právě víra je zdrojem spásy a záchrany.
„Celá dlouhá staletí, když propukaly epidemie moru, cholery nebo tyfu, se katolíci vždycky chovali stejně: hrnuli se do kostelů, přistupovali ke svátostem a hledali záchranu u Boha. Byly organizovány různé pobožnosti, procesí a kající poutě v intenci zabránění neštěstí,“ píše Grzegorz Górny na stránkách wpolityce.pl.
Teď ale v Itálii došlo k zákazu sloužení mše sv. a udělování svátostí věřícím. Podle novináře Górného to vede v lidské mysli ke stereotypu obrazu kostelů „jako míst zvýšeného rizika, od nichž je lépe držet se dál, neboť jde o potenciální centra epidemie. Eucharistie tak přestává být chápána jako chléb Života a je podvědomě čím dál víc považována za možný zdroj nákazy. Jakoby Bůh v Nejsvětější svátosti nesl nákazu, dotyk smrti”.
Zároveň ale – tvrdí Grzegorz Górny – bez problémů jsou v provozu obchodní centra, restaurace a jiné světské instituce. Podle autora postoj nynější Církve se výrazně liší od postoje té dřívější. (Pokračování textu…)
Ano, přesně toto se dočteme v knize rakouského katolického kněze Michaela Heinricha Weningera „Lóže a oltář“. Přitom nejde jen tak o běžného patera z pastorace. Weninger je bývalý vatikánský diplomat a člen Papežské rady pro mezináboženský dialog. Ve své 500stránkové knize mimo jiné uvádí, že prý cestuje po celém světě a chudáci katolíci, kteří jsou členy zednářských lóží, se na něj obracejí s prosbou o pomoc, neboť strašlivě trpí ve svědomí, což má negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Nechápou prý, proč by měli být exkomunikovaní kvůli tomu, že jsou zednáři, svědomí jim přece říká, že nic špatného nedělají, zednářský program je přece humánní a identický s křesťanstvím. P. Weninger je ujišťuje, že se nemusejí obávat, exkomunikovaní prý nejsou a ke svátostem mohou s klidným svědomím chodit.
Papežové od 18. století až do II. vatikánského koncilu ostře odsuzovali zednářství a vydali k tomu 20 věroučně a právně závazných dokumentů. Prvním byl Klement XII. r. 1738, jenž v bule „In Eminenti“ mj. ukládá věřícím „neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace….nikdo s výjimkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchu příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému…“ (Pokračování textu…)
Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“
Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.
V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“(Pokračování textu…)
Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.
Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu. (Pokračování textu…)
Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.
Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?
Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem. (Pokračování textu…)
Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.
Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.
Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře. (Pokračování textu…)
Jsem hříšný člověk, proto se nemohu srovnávat s Božím Synem Ježíšem Kristem. Snad to není troufalost, když budu, inspirován jeho příkladem, vyprávět jedno podobenství, na rozdíl od těch jeho božských a dokonalých lidské a nedokonalé, nicméně aktuální.
Jeden člověk měl živnost, rodinné dědictví, které mu poskytovalo obživu. Přišli ale lupiči a všechno mu ukradli. Státní úředníci je však chytili, potrestali a ukradené jim odebrali. Když se ale původní majitel domáhal návratu uloupeného, prohlásili, že nic není jeho, neboť oni to sebrali lupičům, ti prý měli vše ve vlastnictví, nikoli poškozený občan, proto náleží jim, úředníkům, a ne jemu. Bránil se u soudu, ale ten rozhodl ve prospěch státních hodnostářů.
Dosaďme si do toho podobenství konkrétní subjekty. Kdo je tím poškozeným vlastníkem? V našem případě cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Tím jeho majetkem je 2048 hektarů šumavských lesů, které tito mniši spravovali několik staletí a zajišťovali tak obživu nejen pro sebe, ale i pro zdejší obyvatelstvo široko daleko.
A kdo jsou lupiči? Nacistické Německo, které r. 1941 klášter zrušilo a veškerý jeho majetek včetně lesů zabavilo ve prospěch III. říše. Na cisterciácký klášter měli obzvlášť spadeno. Řeholníci v čele s opatem Tezzelinem Jakschem, ačkoliv byli většinou Němci, zachovali v kritickém roce 1938 loajalitu vůči Československé republice, když poté do Vyššího Brodu přijel sám Hitler a chtěl si klášter prohlédnout, nepustili jej tam. Někteří řeholníci se octli v koncentračních táborech, bratr Engelbert Blöchel zemřel v Dachau. Opat Jaksch byl vězněn v Linci, poté internován v Tišnově u Brna, kde prokázal svoji šlechetnost a lásku k bližnímu až k oběti vlastního života. Těsně na konci války někdo z místních občanů zabil vojáka wehrmachtu, velitel jako odvetu nařídil zastřelit několik mužů, otců rodin. Opat Jaksch se nabídl jako dobrovolná oběť místo nich, velitel to ale nepřijal. (Pokračování textu…)
Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.
– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.
Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“
Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“. (Pokračování textu…)
„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá,“ uvedl Halík v prohlášení, které má deník Aktuálně.cz k dispozici. V něm uvádí, že nejde opomenout Gottovu normalizační minulost.
„V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu,“ kritizuje Halík. Uspořádání státního pohřbu (pozn.: dnes už jen pohřbu se státní spoluúčastí) pro Karla Gotta by považoval za projev hrubé neúcty nejen vůči hrdinům disentu a „skutečným tvůrčím umělcům“, nýbrž i vůči ohromnému množství občanů, kteří se před komunistickou mocí nesklonili.
Na to je nutno reagovat. Církev nemá právo odepřít pohřeb žádnému katolicky pokřtěnému, pokud veřejně od víry neodpadl, neštval a nepodněcoval proti ní, nebyl členem spolků Církvi nepřátelských (např. svobodných zednářů) a nesetrval v tomto stavu až do své smrti. Tak jsem se učil v tajném studiu teologie za totality. (Pokračování textu…)
