Category Archives: Překlady Lucie Cekotové
Zasvěcení Panně Marii za zachování tradiční mše svaté
Anglickojazyčné tradiční weby a blogy vyzývají tradiční kněze, komunity a věřící celého světa k zasvěcení Neposkvrněné Panně Marii nadcházející neděli 15.8.2021. Tuto generační bitvu můžeme vyhrát jen skrze modlitbu a přímluvu naší vítězné Matky.
Svatá katolická Církev je v bezprecedentní celosvětové krizi. Jedinou nadějí věřících je Boží zásah na přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie.
Dva kněží, kteří si přejí zůstat v anonymitě – jeden diecézní a jeden řeholník – a kteří oba slouží výhradně tradiční mši svatou, vyzývají k celosvětovému zasvěcení všech komunit spojených s TLM k zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie 15. srpna 2021, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Doufají, že se k nim připojí i mnozí kardinálové a biskupové.
Ať Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí a kraluje!
Společnost pro latinskou mši: Kanonické poznámky k aplikaci Traditiones custodes (příručka pro kněze a věřící)
V tomto dokumentu chceme na základě doporučení, která jsme obdrželi od více než jednoho kanonisty, stručně poukázat na to, co apoštolský list dělá a nedělá z pohledu kanonických povinností biskupů a kněží.
Autorita biskupa
Apoštolský list zdůrazňuje pravomoc diecézního biskupa nad liturgií.
Čl. 2. Diecéznímu biskupovi jako usměrňovateli, podněcovateli a strážci celého liturgického života jemu svěřené partikulární církve náleží usměrňovat sloužení liturgie v jeho diecézi. Je proto výhradně v jeho kompetenci povolit v diecézi užívání Římského misálu z roku 1962 podle směrnic Apoštolského stolce. [1]
V poznámce pod čarou k tomuto článku je (kromě jiného) uveden odkaz na dekret druhého vatikánského koncilu O pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, č. 15, kde se uvádí:
„Biskupové jsou hlavní rozdělovatelé Božích tajemství a také správcové, podněcovatelé a strážci celého liturgického života ve svěřené církvi.“
Podobné vyjádření najdeme v koncilové konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 22.
Apoštolský list tedy přejímá zásadu, která je v disciplíně Církve již uznávána, a vyvozuje z ní („Je proto…“), že biskup má pravomoc nad užíváním misálu z roku 1962 ve své diecézi. To připomíná výrok papeže Benedikta XVI. v listě biskupům doprovázejícím Summorum Pontificum (2007):
Na závěr bych, drazí bratři., velice rád zdůraznil, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, 22). [2]
Apoštolský list v tomto bodě nezavádí žádnou inovaci ani nedává biskupům žádnou zvláštní pravomoc, nýbrž pouze opakuje dosavadní právní situaci, kterou jako takovou Summorum pontificum nezměnilo.
Práva kněží a věřících
Apoštolský list papeže Benedikta Summorum pontificum v článku 1 uvádí jako historický fakt, že misál z roku 1962 nebyl nikdy zrušen. Dále potvrzuje právní důsledky této skutečnosti: totiž že kněží latinského obřadu mají právo podle tohoto misálu celebrovat a věřící mají právo se těchto mší svatých účastnit.
Kardinál Burke k motu proprio Traditionis custodes
Mnozí věřící – laici, kněží i řeholníci – se mi svěřují s hlubokým znepokojením, které v nich vyvolalo motu proprio Traditionis custodes. Ti, kteří lnou k usus antiquior (starší úzus, UA), jenž papež Benedikt XVI. nazval „mimořádnou formou římského ritu“, jsou přísností disciplíny, kterou jim ukládá motu proprio, velice sklíčeni a jazyk použitý k popisu jich samých, jejich postojů a chování, je uráží. Jako věřící, který má k UA rovněž intenzivní vztah, jejich pocity intenzivního smutku plně sdílím.
Jako biskup a kardinál Církve ve společenství s římským papežem, který má zvláštní povinnost pomáhat mu v pastýřské péči o univerzální Církev a v jejím vedení, uvádím následující komentáře:
1. Úvodem je nutno se tázat, proč nebylo dosud zveřejněno latinské neboli oficiální znění motu proprio. Pokud je mi známo, Svatý stolec zveřejnil text v italské a anglické verzi a následně v překladu do němčiny a španělštiny. Protože anglická verze je označena za překlad, je třeba předpokládat, že originál je italština. Je-li tomu tak, pak významné pasáže v anglické verzi neodpovídají italskému znění. V článku 1 je důležité italské adjektivum unica přeloženo do angličtiny jako „jediný“, namísto „pouze“. V článku 4 se významné italské sloveso devono překládá do angličtiny jako „měl by“ namísto „musí“. (Pozn. překl.: Podle pana kardinála by tedy překlad článku 1 měl znít: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ Článek 4: „Kněží vysvěcení po zveřejnění tohoto motu proprio, kteří mají v úmyslu celebrovat podle Missale romanum z roku 1962, musejí podat oficiální žádost diecéznímu biskupovi, který před udělením souhlasu konzultuje Apoštolský stolec“.)
Kněží sloužící TLM: čtěte i nadále latinsky a přidávejte čtení v národním jazyce podle potřeby
Nový apoštolský list Traditionis custodes je z mnoha důvodů nezákonný a měl by se setkat s ignorováním či odporem, místo aby byl akceptován a realizován. Zdůvodnit tento postoj způsobem, který by většinu mých čtenářů přesvědčil, by však vyžadovalo mnohem delší článek. Kromě toto ať si o motu propio myslíme cokoli, je tady a nelze zabránit tomu, aby s ním alespoň někteří lidé zacházeli jako se zákonem, dokud tento akt násilí, který tolik odporuje společnému dobru Církve, nezruší některý příští papež.
Zatímco biskupové se snaží dát spěšně dohromady nějakou dočasnou politiku (neboť v rozporu s veškerými zvyklostmi, zdvořilostí i uvážlivostí motu proprio nedává žádné vacatio legis, jež by jim poskytlo čas připravit se na jeho realizaci) a potom rozhodnout o politice trvalé, my si musíme uvědomit některé problémy, které vzniknou a které jsou zčásti vyvolány něčím, co se jeví jako téměř naprostá neznalost způsobu, jak tradiční latinská mše svatá v praxi opravdu probíhá.
Názorným příkladem je článek 3 §3, který uvádí: „Při těchto celebracích se čtení pronášejí v lidovém jazyce za použití překladů Písma svatého, které pro užívání při liturgii schválila příslušná biskupská konference.“ Tento výrok je třeba interpretovat co nejvelkoryseji.
Úvodník RORATE CÆLI: Nenávistný a pomstychtivý útok na latinskou mši je třeba ignorovat
Třebaže jsme důvěřovali svým zdrojům, které předpovídaly, že tento pátek bude dnem zúčtování se Summorum pontificum a tradiční latinskou mší, jak ji známe, v hloubi duše jsme stále doufali, že jde o neopodstatněné fámy. Koneckonců Benedikt XVI. je nejen naživu, ale i naprosto při smyslech a oděný v bílé sutaně nadále přebývá ve vatikánských zahradách. Byl by vládnoucí papež tak arogantní, aby veřejně ponížil svého čtyřiadevadesátiletého předchůdce?
Odpověď zní naneštěstí „ano“. Jorge Mario Bergoglio je bezpochyby nejarogantnější papež v dějinách katolické Církve. Je jím od prvního dne, ne-li ještě dříve – ve všech směrech. Třebaže mu mainstreamová média dala nálepku „pokorný“, protože upoutával jejich pozornost tím, že si sám nesl zavazadlo a používal levná mešní roucha, Bergoglio je ve skutečnosti mužem pomsty. Papežem pomsty. Rozlíceným nenávistným jezuitou, který si pomstychtivě vyřizuje účty.
Co by měli tradiční katolíci dělat v reakci na nejnovější útok na mši a na všechny, kdo milují tradici? Jednoduše řečeno: ignorovat ho. Ignorovat jeho obsah. Ignorovat jeho motivy vyvolané čirou nenávistí a pomstou. Zůstaňte v klidu a pokračujte, jako kdyby neexistoval.
Modlete se za papeže Františka
Komentář vydáme později, po modlitbě, dlouhé procházce a spoustě kávy. Musíme zdvojnásobit své modlitby za papeže Františka: celý jeho pontifikát, každý úsměv, každé objetí nějakého postiženého, každá výzva k milosrdenství budou po zbytek dějin stejně jako sám Petrův stolec poskvrněny tímto bezprecedentním a absolutně bezdůvodným aktem pastorační krutosti, totiž pokusem o revokaci Summorum pontificum.
Dnes je svátek Panny Marie Karmelské, hlavní svátek karmelitánského řádu. Když se ve 13. století jako součást probíhajícího reformního hnutí v Církvi objevily žebravé řády, například karmelitáni, z různých důvodů na ně útočili představitelé zavedenějších církevních institucí, jimž se nelíbilo, že evangelní vitalita nového hnutí zpochybňuje jejich vlastní dekadenci a sebeuspokojení. Semper idem.
Milujete-li Církev a tradiční liturgii, začněte se modlit nějakou pobožnost k Panně Marii, pokud to ještě neděláte, a proste Pannu Marii, aby se přimluvila za rozvázání tohoto uzlu hrubé nespravedlnosti. Stejně tak bez ustání vzývejme o přímluvu svatého Josefa, jehož ctíme jako patrona univerzální Církve, která teď zoufale potřebuje jeho mocnou ochranu, a svatého Pia V., jehož misál zůstává nejautentičtějším vyjádřením lex orandi římské Církve.
Gregory DiPippo
Přeložila Lucie Cekotová
Zdroj:
Omezení Summorum pontificum: Co papež řekl, důvěryhodné informace a riziko války v Církvi
Je možné, že se blíží zveřejnění dokumentu, který oslabí působnost motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum. Informace, jež vyplynuly z „důvěrného“ oznámení papeže italským biskupům na schůzi italské biskupské konference 24. května na Via Aurelia v Římě, byly hojně komentovány, zejména významnými italskými listy.
Jak papež sdělil biskupům, základní normy dokumentu budou takovéto: kněží z komunit specializovaných na tradiční mši („komunity Ecclesia Dei“) ji budou moci sloužit i nadále, stejně jako diecézní kněží, kteří ji již slouží. Naproti tomu budou-li ji chtít sloužit další diecézní kněží, budou muset nejprve získat souhlas biskupa.
Další, dodatečné informace se objevily v podobě důvěryhodných komentářů mimo záznam: Tradiční mši svatou a komunity Ecclesia Dei bude mít napříště na starosti Kongregace pro bohoslužbu. V rámci kongregace, která právě dostala nového prefekta, arcibiskupa Roche, a nového sekretáře, arcibiskupa Violu, bude za svět tradice přímo odpovídat (tak jako dříve arcibiskup Pozzo) nový podsekretář na úrovni biskupa, a to biskup Aurelio García Macías, bývalý rektor semináře ve španělském Valladolidu. Tento ansámbl pracovníků kurie je vůči staré mši v zásadě nepřátelský.
Pravdivost velkopáteční modlitby za Židy před rokem 1955
Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:
„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“
Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:
„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ [1]
Když přichází čas na občanskou neposlušnost …
Zde je otázka – TA otázka – kterou si v současné době kladu: Poněvadž úřady nadále zavádějí přísné restrikce pro bohoslužby, kdy katoličtí biskupové vyzvou k občanské neposlušnosti?
Zdá se, že portlandský arcibiskup Sample na tuto otázku už odpověděl, když se vyjádřil, že „k tomu nedojde“. Arcibiskup Cordileone ze San Franciska říká něco jiného: „Nevylučuji žádnou možnost.“
Ve Francii zašel biskup Ginoux z Montauban ještě značně dále a vyzval katolíky, aby přišli na mši: „Je snadné žádat biskupy, aby se ujali vedení, když za nimi nikdo nestojí,“ uvažuje. „Vtrhněte do kostelů v čas mše, žádejte mši a biskupové a kněží přijdou a budou ji sloužit.“
Stojí lockdown víc životů než zachrání?
„Když zůstaneme doma, zachraňujeme tím životy.“ Jak často jste za poslední měsíce tuto větu slyšeli? Podívejme se na ni podrobněji.
Jestliže víte nebo jen máte podezření, že máte vysoce infekční a potenciálně smrtelnou chorobu, pak máte samozřejmě zůstat doma; když chodíte ven, ohrožujete tím ostatní. Ale co když není důvod k podezření, že jste se nakazil? Co když 99 procent lidí, kteří nemoc skutečně dostanou, ji přežije – ve většině případů bez vážných příznaků? Jestliže produktivní občan v takovém případě zůstane doma, znamená to pro společnost náklady – náklady, které se v konečném důsledku dají přepočítat na lidské životy.
V knize The Price of Panic (Cena paniky) se tři autoři – Douglas Axe, William Brigg a Jay Richards – pokoušejí uvést epidemii covidu do náležitých souvislostí. Rizika choroby nebagatelizují. Prostě tato nebezpečí porovnávají s nepochybnými náklady drakonických opatření, jimiž na ni reagovaly úřady. Tvrdí:
„Tento virus vyvolal paniku dávno předtím, než se dal přirovnat k jakékoli jiné globální katastrofě… Nikdy dřív se nespočet zemí celého světa nerozhodl spáchat unisono takové hospodářské harakiri.“
