Poslušnost, krize v Církvi a FSSPX

Touto dobou už každý, kdo se zajímá o katolickou tradici, slyšel, že Bratrstvo sv. Pia X. oznámilo, že 1. července, na svátek Nejdrahocennější Krve Páně (podle starého kalendáře) přistoupí k biskupským svěcením. Evidentně jde o velmi významnou zprávu – ne že by to někoho doopravdy překvapilo; dalo se to čekat už dávno.

Napadají mě protichůdné myšlenky a myslím, že na tom není nic divného, vzhledem ke zmatené době, v níž žijeme. Každý, kdo čeká, že FSSPX buď odsoudím, nebo bezpodmínečně podpořím, bude zklamán. Vždycky jsem byl umírněně pro FSSPX a můj postoj v tomto ohledu je dobře znám, vždycky jsem však také říkal, že je objektivně lepší být v plném regulérním společenství s katolickou hierarchií, a proto jsem vždy chodil na mši k nějakému institutu založenému na Ecclesia Dei, pokud jsem měl na výběr.

Dovolte mi říci to jednoduše: ve hře je velké dobro, ale i velké zlo.

Plné a regulérní společenství s katolickou hierarchií je velké dobro. Ecclesia Dei instituty si toto dobro zvolily jako první princip, a v důsledku toho se k aktuálním otázkám často nevyjadřují tak nahlas či tak jasně. Přesto zjevně konají dílo Páně: tiše a trpělivě po celém světě obnovují tradici. Je vidět nesmírné ovoce. Obnovují Církev zdola, apoštolát po apoštolátu.

Modernismus, který nakazil Církev na všech úrovních, do té míry, že se dnes považuje za samozřejmost, je naproti tomu velké zlo. Je jako všeprostupující jedovatý plyn, neviditelný a bez pachu. Proti tomuto trendu se odvážně postavil arcibiskup Lefebvre ve prospěch tradiční katolické víry (pro každého, kdo chce pochopit hloubku krize, s níž byl konfrontován a před níž budeme stát i nadále, je základní četbou kniha Yvesa Chirona Between Rome and Rebellion), a jeho Bratrstvo tuto pochodeň stále drží vysoko. Obdivuji je za jejich svědectví, za které platí vysokou cenu.

Někteří lidé mají námitky proti termínu „plné nebo částečné společenství“. Nelpím na něm. Hovořím o instituční neregulérnosti Bratrstva, což není nic zanedbatelného. Byť FSSPX skutečně dělá správnou věc, oni první by vyznali, že jednoduše řečeno nejsou „Církev“ a že církevní hierarchie stále existuje s papežem Lvem XIV. v čele (i když je v současné době plná zkaženosti a omylu). Jinými slovy, nejsou sedesvakantisty, a v tom spočívá drama této chvíle. Sedes leží v imaginární krajině, kde není žádná skutečná pozemská autorita, jíž by se odpovídali; je to tak jednoduché, jak může být jen bláznovství.

Bez ohledu na to, co budou tvrdit nespoutaní nadšenci, vedení Bratrstva se k tomuto kroku nestaví triumfalisticky; činí ho z pocitu, že to musejí udělat, aby mohli pokračovat v díle, k němuž je podle jejich přesvědčení volá Bůh a které nemohou konat tak, že by se zpronevěřili nějaké zásadě.

Co je podstatou jejich případu? Mark Lambert shrnuje:

„Podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 je vysvěcení biskupa bez papežského mandátu těžký zločin. Tradičně citovaný kánon uvádí, že jak světitel, tak svěcenec se vystavují exkomunikaci latae sententiae vyhrazené Apoštolskému stolci. O tom není sporu. Mnohem více se však ignoruje, že tentýž kodex výslovně omezuje použití trestů, jestliže chybí zavinění nebo je sníženo. Sám zákon uznává, že osoba, která jedná z nutnosti nebo proto, aby zabránila vážné škodě, nepodléhá kanonickým trestům, pokud daný úkon není vnitřně špatný nebo vážně neškodí duším. Kodex vylučuje automatické tresty, i když je trestní odpovědnost omezena pouze částečně. Zásada, že spása duší je nejvyšším zákonem Církvi, není slogan, nýbrž rozhodující norma.

FSSPX tedy netvrdí, že zákon neexistuje. Tvrdí, že za současných okolností zákon nezavazuje tak, jak by normálně zavazoval. To není nic nového. Patří to k dlouhé katolické tradici zvané epikeia, podle níž zákon nelze aplikovat, pokud by se tím zmařil samotný účel, kvůli němuž zákon existuje.“

Mnozí poukazují na to, že je zvláštní, že ateistický, komunistický čínský režim si vybírá biskupy, které pak Vatikán potvrzuje, zatímco Bratrstvo vlastní biskupy mít nemůže. Ve skutečnosti je ironie ještě horší, jak zdůraznil jiný můj přítel:

„Lidé se v komentářích vysmívají možnosti exkomunikace kvůli schizmatu v důsledku těchto svěcení, zatímco komunistickým biskupům v Číně se dává volná ruka ke svěcení a intronizacím, jak je napadne. Stojí za připomenutí, že až do Pia XII. byla za vysvěcení biskupa bez papežského souhlasu jen suspenze. Trest za neschválené biskupské svěcení zpřísnil sám Pacelli právě kvůli Čínské vlastenecké církvi. Vatikán v roce 2026 by [exkomunikací biskupů FSSPX] vlastně uplatnil zákon proti těm, na něž se vztahovat neměl, a nadále by ho odmítal použít právě proti těm, proti nimž byl původně míněn.“

Přítel jednoho přítele na zprávu reagoval takto:

„Je dost smutné, že k tomu dochází. Řím měl téměř čtyřicet let na to, aby tento zmatek vyřešil a této situaci zabránil. Podporuji FSSPX a jejich biskupy jim přeji, ale myslím, že následky nebudou dobré. Exkomunikace, smršť potenciálně škodlivé polemické rétoriky ze všech stran, nemluvě o důsledcích druhého a třetího řádu, které teď nikdo nedokáže předvídat. K ideálu to má daleko a opravdu to všechno padá na hlavu vatikánské hierarchie posledních 40+ let. Dodal bych, že je nutné se zabývat kromě toho i zákazem Signatury ultra vires z roku 1976, aby státní sekretář posoudil Lefebvrův případ, z toho plynoucí nedůvěrou a zpackaným řešením nouze v roce 1988.“

Skutečně. Toto je nezpochybnitelná pravda: Mocné síly ve Vatikánu byly vždy rozhodnuty FSSPX potápět a bránit jakékoli regularizaci. K nápravě vztahů téměř došlo za Benedikta XVI., dokud jeho podřízení v poslední minutě nezavedli četné nové podmínky, které celý proces zmařily. Krize v Církvi je jako vždy krizí biskupů. Pokud a dokud se oni nerozhodnou ji řešit, padá odpovědnost za její trvání bezvýhradně na jejich hlavy.

Kázání P. Pagliaraniho na Hromnice ukazuje, nakolik bylo rozhodnutí pokročit se svěceními určováno útokem na privilegia Panny Marie v dokumentu Mater populi fidelis, zejména na to, že je Spoluvykupitelkou. Podle mého názoru komentátoři nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, co již FSSPX v tomto ohledu zveřejnilo. Jsem přesvědčen, že uvedený dokument Dikasteria pro nauku víry byl rozhodujícím „pošťouchnutím“, které rozhodnutí posunulo od potenciality k realizaci.

Můžete se tomu vysmát, chcete-li, a snažit se Tuchův text bagatelizovat, ale vyzývám vás, abyste si to kázání přečetli. Nelze nevidět hloubku úcty k Panně Marii, která se v něm projevuje, stejně jako bolest syna, jehož matka byla vystavena veřejnému zostuzení.

Oznámení Bratrstva vyvolalo záplavu komentářů, často velmi jednostranných. Snad nejkonzistentnější poselství těch, kdo se pokládají za strážce zákona a pořádku zní takto (jde o citaci z článku, který jsem četl na internetu):

„Poslušnost legitimní autoritě – i když jste přesvědčeni či dokonce máte neprůstřelné argumenty pro tvrzení, že autorita se mýlí – je jistější cestou ke svatosti než mít ,pravduʼ.“

V duchovním životě každého katolíka, a určitě v životě řeholníka se sliby, hraje poslušnost klíčovou roli. Rád bych však dokázal, že při pohledu na katolicismus v roce 2026 je tento druh tvrzení přinejlepším mimo mísu a do značné míry pro stromy nevidí les.

Pro kněze, který léta slouží tradiční liturgii pro horlivou skupinu věřících nebo i jen sám pro sebe, přestat ji sloužit jen proto, že mu to řekl biskup, není ctnost poslušnosti; je to zahrávání si s duchovním životem věřících v jejich nejhlubším nitru, hazard s největšími dobry Církve, která byla kdysi pokládána za „posvátná a veliká“, nyní však ze dne na den za nebezpečná a zakázaná.

To není správná ctnost poslušnosti. Je to duchovní zneužívání kněží i jejich stáda. To, co se děje na místech, jako je Chicago, Detroit, Charlotte, Knoxville, San Antonio, Austin, Monterey a mnohá další, je svého druhu duchovní krádež, násilí páchané na skutečných lidech.

To, že důvěra laiků v jejich kněze, a zejména biskupy, je na historickém minimu, má svůj důvod. Po vlnách krytí sexuálního zneužívání (McCarrick, jeden příklad za všechny), covidovém šílenství a nakonec Traditiones custodes jsme zkrátka unaveni manipulacemi a tím, že se nám říká „mlčte a poslouchejte, je to pro vaše dobro“, i když veškeré důkazy křičí opak. Slabá rádobyscholastika, s jejíž pomocí se naše církevní policie snaží udržet pohromadě vratkou stavbu, není jen nepřesvědčivá, nýbrž urážlivá.

Stojí za to stále a stále zdůrazňovat, že příčinou toho, že v roce 2026 stále ještě máme tradiční latinskou mši, je skutečnost, že v 70. letech i později se našlo dost kněží a laiků ochotných k „neposlušnosti“ (na určité úrovni) vůči tomu, co údajně museli udělat. Odmítli „jít s dobou“, když byli přesvědčeni, že se jedná o katastrofální selhání moudrého vládnutí ze strany církevních představitelů. Kdyby se všichni „poslušně“ smířili s plánem, ctihodný římský ritus by byl zmizel z povrchu zemského a stal se sotvakdy vzpomínaným muzeálním exponátem nebo poznámkou pod čarou v akademických textech. Bohu díky za jasný rozum, mravní odvahu a duchovní horlivost těch, kteří nepřipustili, aby k tomu došlo, kteří to připustit nemohli.

Někdo mi napsal, že dnešní situace se od roku 1988 značně liší, protože tradiční liturgie je nám mnohem dostupnější. Nechám-li stranou významnou skutečnost, že v tomto boji jde o mnohem víc než jen o liturgii, odpovídám, že krize v žádném případě neskončila: Církev stále ztrácí mnohem více údů, než jich získává; liturgie uvízla v nejlepším případě v notorické fádnosti; tradiční ritus se všude možně ruší a celá společenství jsou ponechána osiřelá; omyly a špatnosti předchozího pontifikátu jsou nadále oficiálně akceptovány a neodsuzují se; na mnoha místech neomezeně vládne mor homosexuality. Boj mezi v zásadě neslučitelnými paradigmaty dosáhl horečnaté intenzity, a proto se potřeba díla FSSPX ve světě – mějte na paměti, že jsou často leckde jedinými V CELÉ ZEMI, kteří poskytují tradiční svátosti, katechezi a kázání – nezmenšila, ale výrazně zvýšila.

Nic z toho, co jsem řekl, však automaticky neospravedlňuje nadcházející svěcení. Člověk může souhlasit s vším, co jsem právě uvedl, a přesto říci, že by FSSPX k tomuto kroku nemělo přistoupit.

Avšak ať si o tom myslíte cokoli, sama pravda vyžaduje, aby hierarchie Církve papežem počínaje připustila následující – a pokud by tak učinila se vší pokorou, nevyhnutelně by došlo ke smíření s FSSPX:

„Vznik FSPPX zapříčinila a jeho existenci živila naše žalostná lhostejnost, nezodpovědné zahazování dědictví Církve a desetiletí trvající zneužívání věřících. Ukončit katastrofální situaci, která tolik katolíků nutí obracet se mimo ,běžné strukturyʻ, chce-li dostat chleba místo kamenů a rybu místo hada, je zcela na naší odpovědnosti.“

Až toto řeknou a budou se podle toho chovat – to znamená dodržovat nejzákladnější povinnosti svých úřadů – pak mě můžete považovat za nejnadšenějšího příznivce poslušnosti. Do té doby je plně oprávněný postoj „uznávat, ale klást odpor“. Práva a povinnosti spolu koneckonců souvisejí. To je součástí přirozeného řádu věcí. Je-li naší povinností poslouchat, je povinností kněží a zejména biskupů učit katolickou víru a poskytovat nám plnost tradice.

Dovolte mi ještě jednu úvahu. Lze předpokládat, že máte kolem sebe lidi omílající dokola všemožné výroky světců minulých staletí o absolutní poslušnosti, slepé poslušnosti, poslušnosti vůči představeným za všech okolností atd.

Jistě, já vím. Také jsem tuto duchovní klasiku četl. Jsem benediktinským oblátem a Řehole sv. Benedikta je jedním z textů, které nejvášnivěji hlásají poslušnost, jaké lze najít. Benediktini neustále rozjímají o způsobech, jak ve svém životě více poslouchat Krista, Jeho zákon lásky, Jeho nevěstu Církev.

O čem se však diskutuje zřídkakdy, jsou nevyslovené předpoklady, které jsou v pozadí mnohých těchto klasických děl. Co tito světci pokládali za samozřejmé a my nemůžeme? Co předpokládali jako danost a z našeho světa to zmizelo? Co by si nikdy nedokázali představit, a přitom se to dnes děje?

Když přemýšlíme o kontextu, a nikoli pouze o textu, dojdeme k závěru, že bychom měli být velice opatrní, když chceme kopírovat a použít určité pasáže ze stovky let starých traktátů, aniž bychom je uvážlivě přizpůsobili dnešní realitě. Důvody vysvětluji v článku „Sun, Moon, and Stars: Tradition for the Saints“, který čirou náhodou vyšel téměř přesně před pěti lety na stránkách OnePeterFive (https://onepeterfive.com/sun-moon-and-stars-tradition-for-the-saints/). Myslím, že poskytuje spoustu látky k přemýšlení.

Denně se modlím za všechny Ecclesia Dei instituty, všechny diecézní kněze, kteří slouží tradiční ritus, i za Kněžské bratrstvo svatého Pia X. Všem jim přeji všechno dobré v lásce Kristově. Hluboce by mě zarmoutil svět, v němž by kdokoli z nich chyběl. Zejména se modlím za uzdravení mnoha roztržek, jimiž je zraněno moderní katolictví – nejen zpřetrhání kanonického společenství, které je politováníhodné, ale mnohem horší je otřesný rozchod s katolickou tradicí, jenž vysvětluje, proč je Církev v tak zoufalém stavu (a proč FSSPX vůbec existuje).

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://app.pelicanplus.com/tabs/home/web-embeds/60001