Redakce portálu InfoVaticana
Papež František přijal rezignaci Msgre. Dominiquea Reye na úřad biskupa diecéze Fréjus-Toulon, přestože Rey má sotva 72 let. Podle kanonického práva musejí diecézní biskupové rezignovat po dovršení 75 let, což z tohoto opatření činí mimořádné gesto, které nemá daleko ke zneužití moci.
Rozhodnutí opět dokazuje rostoucí centralizaci moci Svatého stolce. Je nejen znepokojivé, ale také posiluje dojem dvojího metru, jímž se v Římě měří. Zatímco progresivističtí biskupové a biskupové s heterodoxními sklony jsou povyšováni a odměňováni, jako tomu bylo nedávno v případě kontroverzního kardinála Roberta McElroye, povýšeného na washingtonský arcibiskupský stolec, ti, kdo se kloní k tradici a ke konzervativnější nauce, jsou pronásledováni a bez váhání odstavováni.
Vatikán po tisící odkládá synodalitu a přijímá rozhodnutí železnou pěstí, třebaže po léta hlásá opak. Skutečnost opět ukazuje, že s tímto papežem je moc stále absolutnější a despotičtější a jeho styl vlády je extrémně vertikální a tvrdý.
Živá diecéze na mušce
Diecéze Fréjus-Toulon je známá svou vitalitou. Pod vedením Msgre. Rey si zachovala pulsující diecézní život, vzkvétající seminář a přijala řadu tradicionalistických skupin a komunit. Právě kvůli tomuto sklonu k tradici se však od roku 2022 ocitla na mušce Vatikánu.
První rána přišla, když Řím nařídil pozastavení kněžských svěcení naplánovaných na daný rok s tím, že seminář je „příliš tradiční“ a biskup přijal „příliš mnoho“ řeholních komunit. (https://www.duseahvezdy.cz/2022/06/07/vatikan-zakazal-tradici-naklonenemu-francouzskemu-biskupovi-vysvetit-kneze-a-jahny)
Přes tato drastická opatření nic neukazovalo na mravní či dogmatický problém diecéze. Co více, povolání a formace v diecézi Fréjus-Toulon v evropském kontextu poznamenaném nedostatkem kněží vynikají.
Pohoršení Brignoles a pronásledování tradiční mše
Jednou z nejmedializovanějších epizod, jíž diecéze čelila, byl konflikt s klášterem v Brignoles, mnišskou komunitou lnoucí k liturgické tradici. Po neregulérních svěceních provedených bez souhlasu biskupa Reye zasáhl Řím a nakonec bylo rozpuštěno veřejné sdružení věřících, které komunitu spravovalo. (https://www.duseahvezdy.cz/2022/10/27/exkluzivni-rozhovor-rorate-caeli-s-domem-alcuinem-reidem/) Tento incident posloužil jako záminka k zesílení dohledu nad diecézí, jejíž hlavní „vinou“ zřejmě byla věrnost tradici.
Také aplikace motu proprio Traditionis custodes v diecézi vyvolala napětí. Msgre. Rey musel omezit užívání tradičního misálu a přijímání nových kněží podřídit schvalování kněžskou radou. Tato rozhodnutí odrazovala jak kněze, tak věřící.
Vyšetřování diecéze Toulon Vatikánem
V červnu 2023 skončila inspekce, kterou ve francouzské diecézi provedl Vatikán. Výsledkem o několik měsíců později bylo to, že Svatý stolec jmenoval pro diecézi Fréjus-Toulon biskupa koadjutora. (https://www.duseahvezdy.cz/2024/01/06/hotovy-dest-milosrdenstvi-pontifikat-cistek-aneb-deset-let-defenestraci/ )
Dijonský arcibiskup Antoine Hérouard obdržel od papeže Františka pověření vykonat „apoštolskou vizitaci“ a od poloviny února do poloviny března 2023 provedl podle agentury AFP celkem 110 hodinových audiencí. Asi 600 svědectví došlo na kontaktní e-mailovou adresu, kterou diecéze zřídila. Arcibiskup uvedl, že vypracoval zprávu a „více než 20 kilogramů dokumentů“ bylo odesláno do Říma, kam Hérouard dorazil na konci května na schůzku s představiteli „dvou dikasterií, pro biskupy a pro kněze“, jak upřesnil.
Věrný biskup a nesmiřitelný papež
Msgre. Dominique Rey řídil diecézi Fréjus-Toulon více než dvacet let. Vždy vynikal vstřícností vůči tradicionalistickým hnutím a obranou katolické nauky. Jeho úsilí o udržení živé diecéze však bylo odměněno opakovanými útoky a nyní vypuzením přestrojeným za „přijatou rezignaci“.
Papež František opět prokázal, že „synodalita“ a „dialog“, které tolik propaguje, se nevztahují na příznivce tradice. Biskupové ale nejsou pouhými zaměstnanci papeže; jsou to nástupci apoštolů s pastoračním posláním, které nelze podřizovat ideologickým preferencím aktuálního pontifikátu.
Je nutné, aby se věřící zamýšleli nad budoucností Církve a úlohou, kterou současné autority hrají v pronásledování těch, kdo zachovávají živou víru a tradici.
***
Guillaume de Thieulloy na francouzském blogu Le Salon Beige:
Demise Msgre. Reye a zhroucení autority
Biskup Rey právě rezignoval – na výslovnou žádost apoštolského nuncia. Oficiálně ze dvou důvodů. První se týká finančního řízení diecéze. To byl již jeden ze dvou důvodů, které se uváděly pro kanonickou vizitaci, jež vyústila v jeho odstavení. Zajímalo by mě nicméně, kolik francouzských diecézí by zůstalo ušetřeno, kdyby se Řím začal zajímat o jejich hospodářské řízení. Před covidem se říkalo, že polovina z nich je na bankrot. Od té doby si svou daň vybrala krize spojená se sexuálním zneužíváním a propad příjmů, takže přinejmenším tři čtvrtiny francouzských biskupů by mohl kvůli hospodářské správě potkat stejný osud jako jejich spolubratra z Toulonu.
Druhý důvod se dlouho vznášel ve vzduchu: zejména se dal vytušit, když byli někteří seminaristé připraveni o svěcení, a nyní tedy vyšel najevo. Touto novou sankcí Msgre. Rey platí za svou přílišnou blízkost „tradicionalistickému světu“. Sám tradicionalistou nebyl, to ne, ale tradicionalisty ve své diecézi vítal. Všimněte si přesnosti tohoto obvinění. Kdokoli může mít blízko k nějakému tradicionalistovi, nebo k někomu, kdo sám má blízko k tradicionalistovi, a tak dále. Stejně jako mor je tato choroba s velkou pravděpodobností nakažlivá a takovéto obvinění riskuje každý, kdo se při spatření tradiční liturgie neválí po zemi s pěnou u úst.
O této bezbožnosti, která nás nutí tolik pohrdat tím, co činili naši předkové, by se dalo mluvit velmi dlouho. Pro dnešek se však nechci pouštět do debaty o podstatě. Jen bych rád legitimní autority upozornil, že sankce proti Msgre. Reyovi se sice může jevit jako akt autority, ale ve skutečnosti je pro autoritu ničivá – nejprve pro autoritu papeže a potom všech biskupů.
Pro autoritu papeže, protože podle toho, co vím o tomto „obvinění“ (které by mělo být spíš čestným titulem, poněvadž nevěřím, že posláním biskupa je rozdmýchávat v diecézi liturgické války), Msgre. Rey pouze vyhověl přání Jana Pavla II. a potom Benedikta XVI., aby byli věřící lnoucí k tradiční liturgii přijímáni velkoryse. Může-li být biskup trestán současným papežem za to, že poslechl toho předchozího, můžeme se vsadit, že jeho spolubratři budou za moudrý považovat vyčkávavý postoj. Pochybuji, že to bude zvlášť „produktivní“ pro dobro duší, ale jsem si jist, že to ničí důvěru, kterou bychom měli všichni – a biskupové především – mít v toho, kdo byl donedávna nazýván „společným otcem“ a kdo zde namísto otcovské autority prosazuje tyranii hodnou bolševických politických komisařů. Toto slovo bohužel nepoužívám neuváženě. Tyto metody „vlády“ byly skutečně typické pro různé totalitní režimy a s nedostižnou „vytříbeností“ je uplatňovali právě bolševici. Za rudého teroru mohl být člověk popraven za nedostatek revolučního nadšení na základě pouhého podezření a trest již nebyl vyhrazen objektivním skutečnostem a prokázaným zločinům. To je to, k čemu dochází zde (mutatis mutandis, protože vatikánští byrokraté budou ve srovnání s čekisty díky Bohu vždy vypadat jako zpěváčci z dětského sboru): na jedné straně Msgre. Rey není trestán za přesný, odsouzeníhodný čin a na straně druhé stejné odsouzení jako jeho může postihnout kohokoli. To je problém s levicí a s progresivismem: člověk nikdy nemůže být progresivní dostatečně. V porovnání s někým dalším je vždycky „reakcionářem“. Levice, která od roku 1789 suverénně rozhoduje, kdo je pravice, žádá, aby jí pravice umírněná předložila na míse hlavu pravice „extrémní“. A chce-li člověk přežít ve světě, který se řídí pravidly stejně nejapnými jako obludnými, má jen jedno řešení: udávat, víc udávat a ještě víc udávat – a je-li to možné, udávat ty, kdo jsou mu nejbližší. Dokud nepřijde na řadu hlavní udavač. (Revoluce vždycky požírá své děti!)
Nevím, do jaké míry se papež angažoval v rozhodnutí, podle něhož „byl odejit“ Msgre. Rey, ale dokud není prokázán opak, přinejmenším k tomu došlo jeho jménem. Vatikánští aparátčíci tedy opravdu ničí papežskou autoritu tím, že z ní dělají čistě mocenský zápas. Je ostatně ironie, že Hobbes, který tvrdil, že zákon nemá nic společného s pravdou a všechno se silou, nakonec triumfoval nad velkým jezuitským teologem svatým Robertem Bellarminem právě za jezuitského papeže – ale možná v Římě už nikdo nic neví o heroickém odporu katolické protireformace proti absolutismu (zejména anglickému).
Důvod k obavám však mají zejména spolubratři Msgre. Reye. Biskupská autorita, která byla donedávna (a nikdo mě neinformoval, že by se to změnilo!) v Církvi ustanovena božským právem, nyní podléhá kdejakému minutante kurie. Opravdu stálo za to svolávat druhý vatikánský koncil, aby nám vykládal o episkopátu a laicích! Po biskupech se žádá, aby poslouchali, a po laicích, aby mlčeli. Ve Francii jsou biskupové od konkordátu považováni za „prefekty ve fialovém“. Řím zjevně usoudil, že s úředníky se lze vypořádat snadněji než s nástupci apoštolů, a od nynějška je odvolává lusknutím prstu: Msgre. Rey je první, kdo na to doplatil, a není důvod, proč by měl být poslední.
Nevím, co se stane s Msgre. Reyem a s jeho diecézí. Za obojí se ochotně modlím. Jsem si však jist, že Církev nemůže bez rizika napodobovat nejhorší vady státu. Ve státě není zdravé, aby legitimní autority říkaly všechno i pravý opak všeho. Ještě nebezpečnější je to v Církvi, kde autorita spočívá na samotném slovu Krista, věčné Pravdy. Není zdravé, aby legitimní autority ve státě pošlapávaly přirozená společenství. Ještě nebezpečnější je to v Církvi, kde diecéze není buňka v obřím mraveništi, které představuje univerzální Církev, ale skutečná místní Církev. Ve státě není zdravé, aby legitimní autority někoho trestaly za vymyšlený či imaginární zločin. Ještě nebezpečnější je, když Církev považuje za zločin věrnost Tradici – bez níž by žádná Církev jednoduše neexistovala.
Strašlivá krize, kterou v Církvi procházíme, je zejména a především krizí autority, která se už neodvažuje věřit, že je Bohem ustanovena k tomu, aby nás vedla do Nebe, a která – protože si už není jista sama sebou – osciluje mezi laxností a autoritářstvím. Jediná cesta ven je návrat k autoritě, a to zejména a především ke Kristu, zdroji veškeré autority v Církvi. K obvyklé modlitbě „Pane, daruj nám svaté kněze“ navrhuji připojit „Pane, daruj nám svaté biskupy“!
Překlad Lucie Cekotová
Toto je duchovní válka. Je evidentní, na které straně stojí Jorge Bergoglio a jeho ekipa – důkazy o tom zde shromažďujeme celé roky. Papež a jeho klika vedou už otevřenou válku proti Církvi a Kristu.
Ti katolíci, kteří si myslí, že v takto vyostřené době mohou stát někde stranou a tvářit se, že zastávají „vyváženou pozici“, lžou sami sobě.
V otevřené válce mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a Satanem neexistuje žádná „neutrální půda“. – Ten, kdo neříká „ano, ano – ne, ne“, stojí už na straně Zla.
Jasný důkaz máme v podobenstvích o nevěrném a líném správci, o moudrých a pošetilých pannách či v podobenství o zakopané hřivně. – Konce těch, kdo mlčí, nebojují za Krista, kdo nedělají nic, jsou: pláč a skřípění zubů, zatracení.
To by si měli uvědomit hlavně biskupové a všichni nedůstojně mlčící pastýři. A měli by si to uvědomit statisíce oportunistických pseudokatolíků, kteří kývají na všechno, co přichází od momentálního vedení z Vatikánu.
Zbabělé okecávání problémů, nepřijímání odpovědnosti, neustálé relativizování a omlouvání všeho (včetně evidentních těžkých hříchů proti víře i morálce) přivedou nakonec tuto zdegenerovanou část Církve do pekel. Těžko jim pomůže „milosrdenství papeže Františka“, které se skutečnou spravedlností a skutečným milosrdenstvím našeho Pána Ježíše Krista nemá naprosto nic společného.
….
Naše katolická Církev se ocitá ve stavu schizmatu – za které je odpovědný současný papež. Zůstaňme v této bouři klidní – vždyť náš Bůh nespí. Na vlnách tohoto času je v korábu své skutečné Církve spolu s námi.
Buďme pozorní a odvážní. Označujme věci pravými jmény, nepřistupujme na žádné kompromisy. Buďme Církví bojující.
My zvítězíme. Protože to my jsme Církev – ne oni.
„My zvítězíme. Protože to my jsme Církev – ne oni.“ Každá hereze vede nakonec do pekel. Pod stejným heslem „wir sind Kirche“ kráčejí modernisté po boku tradicionalistů s heslem „my jsme Církev“.
Selhání papeže a biskupů je možné, stejně tak může dojít k zanesení nekatolického názoru do Církve, jak dokazuje už sv. Augustin: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ (De Baptismo contra Donatistas). Přesto však papež a biskupové stále tvoří platnou a řádnou hierarchii viditelné, jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve. Někteří se dnes dopouštějí naukových omylů, avšak to není omluvou pro schizma, k němuž směřujete a k němuž vyzýváte ostatní. Schizma je smrtelný hřích.
Chcete slyšet „ano, ano, ne, ne“. Kánon 751 CIC říká „Schizma je odmítnutí podrobit se Nejvyššímu veleknězi nebo odmítnutí společenství s členy Církve, kteří mu podléhají.“ Schizma se přímo staví proti jednotě Církve, kterou Kristus ustanovil, a tím porušuje první přikázání, které nás zavazuje k lásce k Bohu i k Církvi jako jeho Tělu. Schizmatik se tím sám odděluje od společenství Církve. Kánon 1364 §1 stanovuje, že schizmatik automaticky upadá do exkomunikace (latae sententiae), což znamená, že je vyloučen z přístupu ke svátostem, dokud neprojeví upřímnou lítost a nezajistí nápravu.
Je pochopitelné, že některé naukové nebo morální omyly uvnitř Církve vyvolávají bolest a rozhořčení a je nutné je odmítnout. To však nesmí být omluvou pro opuštění společenství Církve nebo vytváření paralelních struktur. Jak zdůrazňuje sv. Augustin: „Mimo Církev je možné mít všechno, kromě spásy. Mimo Církev lze mít svátosti, lze mít úctu k Písmu, lze mít víru ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a kázat to; ale spásu nelze mít nikde jinde než v Církvi.“ (De Baptismo contra Donatistas).
To, co psal sv. Augustin o donatistech, je stále platné i pro tradicionalistické skupiny, které nejsou plně ve společenství s Církví, jako jsou FSSPX, Odpor, Vigano a další. Tyto skupiny mají platné svátosti, podobně jako je měli donatisté. Hlásají ze začátku pravověrné učení, stejně jako donatisté. Zároveň však postupně upadají do omylu, vytvářejí paralelní struktury a nacházejí se mimo viditelné společenství Církve, podobně jako donatisté. Bez ohledu na jejich motivace platí, že skutečná jednota s Církví není možná mimo viditelné společenství, které Kristus ustanovil. Je proto nutné, aby tyto skupiny hledaly cestu ke smíření a plnému společenství, protože schizma nikdy nemůže být cestou k pravé víře a spáse.
Jenže u Bergoglia nejde o jeden dva naukové omyly, ale o systematickou destrukci katolické víry a její systematickou deformaci. Jde o to, že papežský trůn okupuje odpadlík který zneužívá svého úřadu k tomu, aby maximálně škodil církvi, věřícím i víře. A v takové situace je funkční společenství nemožné. Avy tvářený určitých dočasných nouzových struktur je nezbytné.
Než „donatismus“, daleko spíše se současná krize podobá arianismu – protože pochází od papežů. V porovnání se současnými papeži počínajíc Janem XXIII, není známo, že by papežové Libertius a Honorius tančili se šamany, uctívali buddhu, ještěrky nebo pačamámy, a rušili Desatero. Dokonce ani papež Alexandr VI nezrušil žádné přikázání, i když by se mu to nejspíš bývalo líbilo. Zato p. Bergoglio pokračuje ve stopách p. Wojtyly a snaží se zničit, co ještě jde, a to včetně Desatera. Odmítnutím ke spolčování se s nemorálním člověkem snad nepokládáte za „schizma“.
Milí bratři a sestry! Myslím si, že vaše diskuse se ubírá špatným směrem. Zabývat se tím, jestli Bergoglio je nebo není právoplatným papežem, je kontraproduktivní. Já to nevím a vůbec tuto otázku neřeším, to ví jen Pán Bůh.
Biskup Athanasius Schneider, s nímž se osobně znám a který je pro mne velikou autoritou pro svoji zbožnost, ctnostný život, zápal pro pravověrnost a obrovskou erudici v dogmatice a patristice, upozornil v rozhovoru s Pawlem Lisickým na to, že neexistuje žádné závazné vyjádření Magisteria, že papež svojí herezí nebo i apostazí automaticky ztrácí svou právoplatnost. Jsou to pouze názory jednotlivých teologů (nejradikálnější je sv. Robert Bellarmin), které nejsou ani neomylné, ani závazné. Po pravdě řečeno je tu pouze jeden dokument papeže Pavla IV. z pol. 16. stol., který říká, že když by byl zvolen papežem heretik, volba je neplatná, ale tento dokument postrádá potřebné atributy neomylnosti, tj. slavnostní vyhlášení zavazující celou Církev k víře v dané tvrzení.
Já jako církevní historik toto potvrzuji poukazem na to, jak se v podobných případech vždycky chovala Církev. Měli jsme tři papeže heretiky: Liberia I., Honoria I. a Jana XXII. Všichni tři, i když byli svými nástupci nebo koncily odsouzeni jako bludaři, jsou přesto registrováni ve výčtu pontifiků jako právoplatní náměstkové Ježíše Krista a jejich dokumenty pokládány za legitimní s výjimkou těch, které obsahují bludy. Přitom nešlo zdaleka pouze o omyl v detailu. Liberius ve 4. stol., i když donucen vězněním a mučením, začal hlásat semiarianismus a exkomunikoval největšího obránce pravověrnosti sv. Athanasia. Arianismus (včetně semiarianismu) popřel nebo zpochybnil Božství Kristovo, což není žádný detail, nýbrž elementární článek víry. Přesto byl Liberius právoplatným papežem. Jako právoplatní jsou vedeni i Jan XI. a Jan XII. v 10. stol., oba nemravného života, kteří sice veřejně nehlásali žádné hereze, ale zavedli v Římě slavnosti k poctě pohanských božstev, podobně jako dnes Bergoglio k poctě pachamamy.
Z toho tedy plyne, že nelze jednoznačně tvrdit, že František, byť jeho výroky nejsou jen heretické, ale přímo apostatické, je nepravým papežem. Toto rozhodovat nám jako laikům, ale ani jako kněžím nepřísluší. Raději bychom se měli zaměřit na to, jak bránit Církev a věřící před Bergogliovými útoky proti pravé nauce Ježíše Krista. Touto obranou rozhodně není sedisvakantismus, opuštění struktur Katolické církve s odůvodněním, že tento pontifik ztratil právoplatnost svými apostatickými slovy a činy. Sedisvakantismus je slepou uličkou. Ve strukturách této viditelné církve přece jen existují, i když v citelné menšině, pravověrní biskupové, kněží i teologicky vzdělaní věřící, jež nutno podpořit a přidat se k nim. Naší cestou je tedy svatá neposlušnost (lépe je poslouchat Boha než lidi) vůči Bergogliovým herezím, a nejen neposlušnost, nýbrž i aktivní odpor, jejich demaskování a hlásání autentické nauky, již třeba postavit proti rozvratnickým blábolům současného Vatikánu. Jak říká biskup Schneider, dokud to aspoň trochu jde, působme ve strukturách Církve a neopouštějme je. Samozřejmě to nevylučuje, abychom připravovali paralelní „katakombální“ řešení pro případ, že nás – řečeno slovy Kristovými – „vyloučí ze synagog“ a vyženou ven. Zároveň ale nemůžeme nikdy zapomenout modlit se za obrácení současného papeže, neboť ani to nelze jednoznačně vyloučit. A rovněž – aby Bůh dopřál Církvi pravověrného papeže.
V této souvislosti také sedisvakantisté často připomínají, že nelze v kánonu říkat „una cum papa nostro Francisco…“ Nejen kněží ve strukturách, ale i kněží FSSPX toto v kánonu vyslovují (nevím, jestli i kněží Odporu, možná mne někdo z diskutujících poučí). Jednota vyjádřená neměnným kánonem mše sv. všech věků tady znamená materiální, strukturální jednotu s náměstkem Kristovým jako viditelnou hlavou Církve. Právě toto je katolicismus, jinak se ocitáme mimo. Jestli papež se stal heretikem, je to jeho problém, ne náš, my za to nemůžeme. Nám přísluší pouze to, abychom ho neposlouchali tam, kde učí v rozporu se zjevenou pravdou, tuto pravdu hlásali, Bergogliovu těžkou heterodoxii demaskovali a varovali před ní ostatní. Mimochodem jeho nejnovější „botou“ je, že prý i hříchy proti Duchu Svatému, o nichž Spasitel říká, že nemohou být odpuštěny, musejí být odpouštěny.
Pane doktore, děkuji za jasné a logiské vysvětlení.
Pane doktore, děkuji za vysvětlení. Nicméně vaše tři historické příklady se od případu Bergoglia liší ve velmi podstatné věci. A to, že tito tři nechtěli rozvrátit Církev zevnitř. Kdežto u Bergoglia je tato rozvratná tendence zcela jasná. Sám se ovšem pokládá za „jeho svatost“ svolává schůze, cestuje po světě, na oltáře staví pačamámu i pačatátu, všemu předsedá a pod jeho vedením modernisté schvalují nejhorší zvěrstva, za které by se ti tři, o kterých píšete červenali na zadku ještě za 1000 let. Naproti tomu zakazuje tradiční mše, pronásleduje pravověrné kněze a biskupy, vyhazuje a odvolává je a na jejich místa ustanovuje skryté zednáře a pedofily. Proto mu přísluší jediný výstižný titul a to titul falešný prorok. Ti, kdo s ním jsou v jednotě, jsou s ním v jednotě falešné církve. Jestliže se poddají jeho vedení půjdou s ním do propasti. Paradoxem je, že váš historicko – teologický výklad se jeví zcela racionální a výborně odůvodněný a podložený. Ale satan má větší inteligenci než jakýkoliv člověk, mne ani vás nevyjímaje. Bergoglio, resp. satan tyto úvahy, které jste nastínil, využije k tomu, aby jej (Bergoglia v zastoupení víte koho) i ti nejchytřejší sice neradi, ale i přece jen následovali. Aby satanáš nepřišel o své „stádce“, které by se od něj mohlo „schismatem“ odvrátit. Ovšem oklamané vede tam, odkud není návratu.
Schizma může být jen tam, kde je pravá církev a nezlobte se, to co sídlí dnes ve Vatikánu a hlavně u sv. Marty to je parodie na církev. Být s touto parodií ve schismatu, tedy v oddělení od ní, to není hřích ale přímo povinnost normálního katolíka. V očekávání zásahu Božího do tohoto světského i církevního bordelu, vás zdravím pane doktore, a přeji vše dobré.
Ad LP 2025:
Mnou uvedené případy tří bludařských papežů se podle mne od Františka vůbec neliší. Já žádný kvalitativní rozdíl mezi Františkem ve 21. a Liberiem ve 4. stol. nevidím, pouze kvantitativní. Liberius stejně jako František rozvracel Církev zevnitř tím, že prosazoval semiarianismus, tj. popření Božství Kristova, jenž je prý pouze „podobný“ Bohu. Tím chtěl přetvořit Církev Kristovu v jakousi náboženskou společnost bez víry v Nejsv. Trojici a potažmo v další dogmata. Prosazoval to ve spolupráci se státní mocí tím, že pravověrným katolíkům byly odnímány chrámy, sv. Athanasius byl exkomunikován. Dělá snad František něco jiného? Také on podobně jako Liberius usiluje o přetavení Katolické církve na zcela jinou náboženskou společnost – a sice v duchu New Age – kde Kristus bude mít stejné postavení jako Buddha, Konfucius nebo Mohamed. Pouze rozsah Bergogliova počínání je širší než Liberiova, kvalitativně tu ale rozdíl není. Krom toho i mnou zmiňovaní papežové Jan XI. a XII. svým zavedením pohanských kultu v 10. stol. také rozvraceli Církev zevnitř stejně jako Bergoglio, jenž uctíval pachamamu ve vatik. zahradách.
Souhlasím s Vámi, že „to, co sídlí ve Vatikánu a u sv. Marty, je parodie na Církev…“ Jenže dnešní viditelná církev naštěstí nejsou jenom Bergoglio a jeho klika, ale jsou to též pravověrní biskupové, kněží a věřící, sloužící tradiční ritus nebo se ho účastnící, kteří odmítají poslušnost Bergogliovi, přitom se ale neobracejí zády k viditelné církvi, kterou netvoří jen Bergoglio a vnitřně odpadlí preláti. To vidím jako jedinou možnou cestu, „vykašlat se“ na veškerou viditelnou církev se vším všudy je slepá ulička.
Ohledně historie se s Vámi nemohu pouštět do žádných polemik, i když s odstupem staletí nemůžeme o těch postavách které popisujete vědět vše to co víme o našem současníku Bergogliovi. Historické prameny nemusí být ve všem přesné. Naproti tomu Bergoglio už toho veřejně prohlásil tolik, že alespoň mně to zcela stačí, abych si vytvořil o něm obrázek. Jeho rozkladné působení je zde již velmi dlouhou dobu a rozšiřuje se ihned po celém světě, což před staletími nebylo možné.
Viditelnou církev potřebujeme, ale pokud zanikne starobylá struktura, protože se stala anticírkví, nahradí ji struktura jiná, která musí teprve vyrůst. Ta nová struktura nevyroste z ničeho, ale z dobrých duší věrných kněží a věřících. Takže kontinuita nebude narušena.
Nemůžeme ale čekat, že zaprodaní kardinálové, stejného smýšlení jako Bergoglio se zpronevěří odkazu svého pána zvolí pravověrného papeže – takový kandidát jim ani na mysl nepřijde – natož aby ho volili. Spíše lze čekat že po úvodních zednářských obřadech si v konkláve vyberou mezi sebou podobnou osobu jako Bergoglio.
Nicméně boj za záchranu duší pokračuje, přičemž současné struktury Vatikánu vedené Bergogliem jsou v tomto boji na straně nepřátel.
Ad R. Malý
Pane doktore,
z Vašeho obsáhlého příspěvku mě zaujala zejména:
– Citace slov biskupa Schneidera: „dokud to aspoň trochu jde, působme ve strukturách Církve a neopouštějme je.“
– Vysvětlení, v čem spočívá jednota s náměstkem Kristovým jako viditelnou hlavou Církve.
Také se modlím za Františkovo obrácení a za pravověrnost jeho nástupce. Sobě vyprošuji odvahu vždy znovu bránit pravé učení Ježíše Krista!
Mnohokrát děkuji!
Jedna věc je být součástí Církve (viditelné) jiná věc je být v kontaktu se strukturou (biskupové, konzistoře, farnosti, mimořádní šašci…). Tato struktura představuje v současnosti nebezpečí jednak pro víru, a jednak pro duševní zdraví a nezřídka i čistotu. Jen vzpomeňme na slova z La Sallety, jak budou kláštery ovládnuty démonem Asmodajem.
Koncilní humanistická sekta, onen nádor na Církvi je ovládána lidmi, kteří mají likvidační nekatolický neomodernistcký „pastorační“ program, a nezřídka i poruchu osobnosti, příp. poruchu pudu pohlavního. A být v kontaktu s takovýmto prostředím je prostě duchovně i zdravotně devastující, a jak praví sv. Albert Jerusalemský: nouze nezná zákona. Disciplinární předpisy nezavazují při právní pochybnosti, přičemž je evidentní, že uchování víry (a i zabránění hospitalizace v blázinici je dostatečný důvod k této právní pochybnosti.
Utéct od struktury není totéž, co odejít z Církve, ostatně v minulosti od lidských struktur běžně utíkali poustevníci a to dokonce i za cenu, že nemohli pravidelně přijímat svátosti.
Ad Pan Contras
Děkuji za radu, zatím se přidržím té, kterou předkládá biskup Schneider.
Slovo poustevník nerezonuje v mém srdci poprvé – oni mimořádně dobře odpovídali na krizi své doby!
Jestliže je papež heretik, jaké společenství a jednotu s ním chcete vytvářet? On realizuje schizma v Církvi.
Jenže vedení církve je samo v herezi. Jen slepý to nevidí. Slepá poslušnost není katolickou ctnosti.
Dle vaší intepretace to znamená, že když budu na Velký pátek jíst vepřovou, jsem schismatik. Nikoliv. Schisma je odmítnutí podřízenosti apoštoslkému stolce, nikoliv prostá neposlušnost.
Neposlušnost pak může být dvojí:
a) neoprávněná, pak jde o hřích, ale ne o schisma
b) oprávněná, pak jde o akt ctnosti, kdy člověk odporuje heretikovi, který pravděpodobně ani papežem není. A i kdyby byl, co to mění, že jeho akty jsou srovnatelné s akcemi Gottwaldovy StB např. při rozhánění řeholí, nebo rozsudkem nad sestrami z Compiégne za Francouzské rebelie.
Máme, každý dle svých možností a na svém místě odporovat heretikovi (a schismatikovi) a jeho koncilní schismatické sektě. I kdyby ho odvolal, pořád zůstává biskupem, pro jistotu se nechat podmínečně dosvětit a může založit seminář, a vychovávat kněze v souladu s naukou Církve.
Katolík (v jakémkoli postavení), pokud odpadne od víry, káže bludy a zároveň odmítá jakákoli upozornění na svůj stav, katolíkem být přestává.
A nekatolík (byť zvolený v době, kdy ještě katolíkem zřejmě byl) prostě nemůže zastávat úřad papeže. – Není pro své odpadnutí od víry členem Církve.
Bylo by absurdní tvrdit, že nekatolický papež je papežem legitimním. Takové prohlášení se rovná spoluzodpovědnosti za stav totálního marasmu, do kterého znovu a znovu Jorge Bergoglio vrhá celou Církev. Otec biskup Vigano i Otec biskup Strickland tuto otázku ohledně spoluzodpovědnosti za stav Církve (protože biskupové a kardinálové nedůstojně mlčí) adresovali mimo jiné i Otci biskupu Schneiderovi.
Papeže není třeba soudit – vyloučil se ze společenství Církve sám. Postačí prosté prohlášení kardinálů či biskupů, že je už od Církve oddělen.
Ad + J. Poutník
Nezlobte se, pane (nebo snad Otče, možná jste kněz) Poutníku, ale ve svém příspěvku jsem poukázal na praxi Církve v dějinách, která je jiná, než tvrdíte Vy. Ti tři mnou uvádění papežové a dva další, kteří ctili pohanská božstva, také kázali bludy a dle vašich vět přestali být katolíky. Přesto je ale Církev za právoplatné pokládá. Jste snad moudřejší než ona ve své dvoutisícileté zkušenosti? Samozřejmě nevylučuji, že Bergoglio může být nepravým papežem, ale my se nesmíme k této viditelné církvi jako celku obracet zády, vide výše moji odpověď LP.
Jak by na dnešní situaci asi tak reagoval a jak by se zachoval sv. Atanáš…???
Nebyl on také ve své době ve stavu exkomunikace a tím pádem mimo společenství Církve…???
Když + Jaroslav tvrdí, cituji:
„Hlásají [FSSPX, Odpor, Vigano a další] ze začátku pravověrné učení, stejně jako donatisté. Zároveň však postupně upadají do omylu, vytvářejí paralelní struktury a nacházejí se mimo viditelné společenství Církve, podobně jako donatisté. “
Rád bych se nechal poučit, do jakých omylů se upadá a o jaké struktury se jedná?
Zajímalo by mne, co by se stalo, kdyby biskup prostě řekl „ne, netezignuji“.
Btw. líbí se mi, jak se zde diskuse opět zmonologisovaly. Kam Pepa Poutník začne psát svá moudra, ostatní ztratí chuť přispívat.
Monsignoři Tomáš Halík a Jorge Bergoglio snad budou mít kotle hned vedle sebe . Vyhrazené v řadě vizionářů, lepšolidí, morálních autorit, vyvolenců, prostě pekelných celebrit. Ale prosté vaření a smažení v kotli by pro ně bylo málo, oni zaslouží patření na radost v nebi těch, které zde na zemi nejvíce pronásledovali a proklínali. To je bude žrát ze všeho nejvíc a navěky.
Biskup Schneider opírá své tvrzení, že „papeže nelze soudit“ hlavně o proces, který nastal v naší Církvi na sklonku středověku.
Aby byla vyřešena obrovská krize (tzv. papežské schizma), byl použit koncil jako nástroj nápravy. Byla opravdu vyřešena otázka dvoj- a později dokonce trojpapežství. Ovšem z tohoto řešení vzešel nakonec papeži odsouzený blud konciliarismu, zavržený pátým lateránským koncilem. Blud tvrdící, že koncil je nadřazený papeži.
….
Biskup Athanasius Schneider bezpochyby zaslouží naši úctu za svou oddanost neměnnému učení evangelia, za obranu důstojného podávání Eucharistie. Nerozumím sice jeho poslednímu setkání s papežem, o jehož detailech se nedozvídáme nic, ale Otce biskupa si vážím jako čestného Kristova kněze, jako muže, který se snaží naplnit své poslání biskupa, nástupce apoštolů.
….
Otec biskup Schneider se ale mýlí v zásadní věci – nejde naprosto o to, aby nějaký koncil soudil papeže.
Heretik, jehož hereze je veřejně známá a jenž odmítá opakovaně upozornění na svou herezi, se ze společenství Církve vyloučil sám. Na biskupech či kardinálech pak spočívá jediný úkol: tento stav, že muž v čele Církve je heretikem, veřejně oznámit. – Nejde o žádný soud, nejde o blud konciliarismu, protože hereze papeže je už dlouhou dobu všem známá jeho veřejným vystupováním.
Kdybychom měli přijmout tezi, že papež je nesesaditelný, představme si situaci, že náměstek Kristův začne vyznávat satanismus. Budeme tiše našlapovat okolo, budeme mlčet k devastaci Církve – a budeme se cítit spravedlivě, že jsme se ani náznakem neodpustili bludu konciliarismu?
A ještě chci odpovědět panu doktorovi Malému, kterého si velmi vážím (a stejně tak si vážím Otce biskupa Schneidera).
…
Vůbec nejde o to opouštět Církev – sám jsem to před časem napsal, že toto není cesta. Církev je ale třeba zbavit těch jejích členů, kteří se proti ní obrátili a prokazatelně ničí duše věřících. Na to Církev má prokazatelně potřebné nástroje – jak jinak by mohla obstát?
Otázku možnosti sesazení heretického papeže si v minulosti položilo mnoho teologů – a většina z nich zastává názor, že heretický papež sesaditelný je.
Právník, filosof a respektovaný teolog Francisco Suárez (1548-1617): „Pro Církev by bylo nesmírně škodlivé mít takového pastýře a nemoci se zároveň bránit tak vážnému nebezpečí. Dále by bylo proti důstojnosti Církve ji zavázat, aby zůstala podřízena heretickému papeži, aniž by ho mohla vyloučit. Neboť jací jsou vládcové a kněží – takoví jsou potom i lidé ve svém chování.“ (Tractatus de fide divina)
Jan od svatého Tomáše, filosof, uznávaný teolog a přední tomista své doby (1589-1644) uvádí: „Byly uvedeny tři základní situace, ve kterých dochází k sesazení papeže. První nastává v případě kacířství nebo nevěry. Druhý v případě trvalého šílenství. Třetí v případě pochybností o platnosti jeho volby.“
„Katoličtí učitelé jsou jednotní v názoru, že papež může být sesazen na základě hereze. Důvodem je to, že jsme povinni se oddělit od heretiků… Ale člověku, který sedí na papežském trůnu, se nelze vyhnout. Církev je povinna s ním být sjednocena a být s ním ve společenství jako se svou nejvyšší hlavou. Je-li tedy papež heretik, buď s ním musí být Církev ve společenství, nebo ho musí zbavit pontifikátu. – První alternativa vede evidentně ke zničení Církve a vnáší nebezpečí omylu do nitra celé vlády Církve. Protože heretici jsou nepřátelé Církve, může Církev proti němu zakročit přirozeným zákonem, tedy právem na sebeobranu, kterým se můžeme bránit proti našim nepřátelům, mezi něž patří i heretický papež. Vždy tedy musí být zvolena druhá alternativa, tedy sesazení heretického papeže.“ (Tractatus de Auctoritate Summi Pontificis)
(Pokračování)
Ad + Poutník:
Kdo ale toto „sesazení heretického papeže“ provede? Snad kardinálský sbor, v němž mají většinu ti, které právě Bergoglio jmenoval a kteří jsou jeho oddanými přívrženci? Toto čekat je nereálné. Proto trvám na svém postoji, jak jsem jej vyjádřil výše: materiálně (strukturálně) alespoň brát na vědomí, že František, ať už je jakýkoliv, zastává momentálně úřad náměstka Kristova. Modlím se denně za jeho obrácení, nebo odstoupení. Jinak je pro mne samozřejmé nespolupracovat ani v nejmenším s těmi, kdo Církev likvidují a vyhledat uvnitř struktur ty biskupy a kněze, kteří si zachovali pravou víru. Takoví existují a kdo chce, vždycky je najde. Ostatní potom záleží na Pánu Bohu, On může tuto tristní situaci Církve změnit i zázrakem, bude-li to Jeho vůle.
Sesazení heretického papeže může a má provést především každý ve své mysli. Už v zájmu toho, aby se nestal schizofrenikem, který je zároveň v jednotě s heretikem a odpadlíkem a zároveň odsuzuje jeho hereze a bojuje proti nim. Když je někdo v jednotě s papežem Františkem, tak je s ním v jednotě se vším všudy, tedy i s falešným učením, které tento „papež“ zastává a učí.
Částečná jednota nebo jednota s výhradou je protimluv něco jako člen a zároveň nečlen zednářské lóže.
Ad LP: Milý pane, je rozdíl mezi tím, že jsem s někým na stejné lodi (materiální jednota) a stejného smýšlení. Bergoglia a jeho destrukci Církve jednoznačně odmítám, což dobře víte. On se ale nachází materiálně na téže lodi jako já, tj. uvnitř Katolické církve. A když já kvůli rozdílu ve smýšlení s ním skočím z této lodi do moře, utopím se, proto to dělat nebudu. Zůstanu na lodi a budu hlasitě odporovat jeho bludům.
To že se Bergoglio nachází na stejné lodi jako vy jste si ale sám namluvil. No nebudu vám to brát, je to vaše věc. Jistě víte kam ta loď pod Bergogliovým vedením míří. Ti co zůstali na lodi se musí za a) modlit aby se co nejdříve vyměnil kapitán, protože ten současný z kurzu neuhne, a až se vymění tak za b) aby nový kapitán změnil kurs. A to celé aby se stalo dřív než za c) ta loď dojede do cíle – do pekla.
Mám vyslovenou nechuť nechat se vláčet náhodami, a) b) c) když je v mé moci opustit tu nešťastnou loď dřív. A tak než plout s Bergogliem na stejné lodi, radši jsem skočil do té vody. A jsem nyní bez Bergoglia a celého Vatikánu naprosto v pohodě, ale určitě jsem zvědav jak plavba dopadne.
Děkuji za odpověď, pane doktore. Chci ještě v budoucnu přinést několik názorů renomovaných teologů uplynulých staletí – teď ale odpovím na Vaši otázku, protože je zcela na místě: „Kdo provede sesazení papeže?“
…
Oni dva mnou citovaní teologové (Francisco Suárez SJ a Jan od svatého Tomáše OP) vycházejí ohledně otázky, jak se zachovat v případě, že papež je prokazatelně heretikem, z Písma svatého.
Je to na prvním místě úryvek z listu svatého apoštola Pavla Titovi: „Bludaře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni. Je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší – a tím sám nad sebou vynáší soud.“ (List Titovi 3, 10-11)
I podle názorů současných teologů by měl nastat tento postup, uvedený v Pavlově listu.
Papež už na hereze, obsažené ve svých dokumentech (například exhortace „Amoris laetitia“ či doktrinální deklarace „Fiducia supplicans“) upozorněn byl – byl upozorněn mnohokrát. Ono Pavlovo „napomenutí“ je tedy splněno.
Protože těmito kroky (které podnikli teologové, biskupové a několik kardinálů) vešla ve známost kolize Jorge Bergoglia s učením Církve, protože už je zjevné, že učí bludy, zbývá poslední krok.
Skupina biskupů by měla veřejně vyhlásit nepravověrnost papeže – a vyzvat oficiálně všechny katolíky, aby papeže přestali poslouchat.
Je samozřejmě velmi pravděpodobné, že Jorge Bergoglio by odmítl odstoupit. Tímto aktem veřejného vyhlášení papeže jako nositele a vyznavače herezí by ale byli věřící pravdivě informováni o stavu Církve.
…
Jak jste, pane doktore, sám před nějakým časem napsal ve výborném článku na „Apologii“: Církev už dávno ve schizmatu žije. Obava z toho, že obviněním papeže z herezí (které jsou tak zjevné) ohrozím jednotu Církve či způsobím schizma, dnes absolutně nejsou na místě. Schizma v Církvi už existuje – a hlavním viníkem je v této chvíli právě papež.
Je třeba jediná, nade všechno důležitá věc: aby začal proces uzdravení. – Protože na Kristově těle, Církvi, vybujely rakovinové nádory, které celému organismu Církve berou sílu a svým jedem ohrožují vše.
Bylo by dobrým a vnitřně uzdravujícím zážitkem, kdybychom se takového prohlášení biskupů dočkali. Protože pasivita biskupů a kardinálů je v této chvíli opravdu jen napomáháním Zlému.
Myslím, že LP2025 nestojí mimo Církev – jako mimo ni nestojí nikdo z nás, kdo jsme zde teď diskutovali.
Církev je mystické Tělo Kristovo, zrodila se na kříži našeho Pána. Je nadpřirozeným útvarem, protože ji stvořil a do lidských dějin poslal náš Bůh. Je zároveň lidskou organizací – se všemi bolestmi k tomu patřícími. – A nadto: je „přednostně“ vystavena útokům toho Zlého, protože Satan ji nenávidí. – K téhle Církvi Kristově, Církvi katolické, patříme.
….
Teologové, kteří posuzovali postoj Otce biskupa Schneidera (tj. tvrzení, že papeže nelze soudit ani sesadit), se shodli na tom, že biskup Schneider uvádí jako hlavní důvod historické hledisko.
Ovšem naše Církev nepodléhá anglickému právnímu systému, kde se soudí na základě precedentu. Naše Církev nemá nic podobného zvykovému právu. To, že papež v dosavadní historii Církve nebyl za svého života obviněn z hereze a sesazen, může mít mnoho důvodů, mezi něž mohou patřit i: bezradnost, váhavost, zbabělost.
Neodsouditelnost a nesesaditelnost papeže opravdu nejsou ani součástí pokladu víry – ani součástí Tradice. – Kdyby tomu tak bylo, nikdo z mnou uváděných respektovaných teologů uplynulých staletí by se neodvážil vznést otázku možnosti odsouzení a sesazení papeže.
….
Hlavním omylem biskupa Schneidera je to, že vůbec nejde o otázku historickou, ale teologickou. – A pokud máme my, katolíci, vzhlížet jako k nejvyšší autoritě k Božímu slovu, pak v Písmu svatém nacházíme oporu pro to, že Církev se má a musí bránit proti heretickému papeži (viz například list apoštola Pavla Titovi – pasáž o exkomunikaci heretiků – a mnoho dalších míst v Novém zákoně).
….
Současní teologové, posuzující stanovisko biskupa Schneidera, několikrát také proti jeho postoji („papež je nesouditelný a nesesaditelný“) vzneslo „námitku zdravého rozumu“, jak ji nazvali.
Tato námitka spočívá v logickém faktu: žádná lidská organizace nenechá ve svém čele člověka, který tuto organizaci zevnitř ničí a který nesdílí hodnoty, vyznávané touto organizací.
– Náš Pán po nás absolutně nechce, abychom byli fatalisty, kteří berou události dějin tak, že nejsou námi řešitelné, že „tak to mělo být“. [Jako fatalisté to necháme na Bohu: „Vždyť On to dopustil a On to také za nás vyřeší“.]
A Ježíš po nás už vůbec nechce, abychom byli masochisty. – Protože neustálé zdůrazňování biskupa Schneidera, že tuto situaci máme snášet, protože papež je nesesaditelný a nesouditelný, je identické se vzkazem, který před útokem fašistického Německa na naši zem zaslal Čechoslovákům Mahátma Gándhí: „Nechte se masakrovat.“
….
Již dvakrát jsem ve svých předchozích příspěvcích napsal, že si Otce biskupa Athanasia Schneidera vážím za to, jak stojí pevně na pozicích autenticky katolických hodnot.
Přiznám se ale, že je pro mne (a nejsem sám – překvapeni byli mnozí komentátoři této události) naprosto nepochopitelnou biskupova návštěva u papeže.
Biskup Schneider patří k důležitým kritikům současného pontifika a jeho nepravověrnosti. O audienci papeže sám požádal – v době, kdy Jorge Bergoglio vystupňoval na nejvyšší možnou míru devastaci Církve: je ničena liturgie, demontována hierarchie Církve, jsou likvidovány celé řády, pronásledováni věrní kněží a biskupové, je přepisováno Písmo svaté a zaznívá rouhání proti Duchu.
V této situaci se biskup Athanasius sejde s papežem. – A co je to jediné, co se od Otce Schneidera dozvíme po audienci?
– Že papež ho přijal velmi dobrosrdečně. – A že se máme modlit za to, „aby papež František utvrzoval věřící ve víře“.
Tohle je scéna jako z absurdního dramatu – pro strašnou naivitu, která se za tím skrývá.
O papežově herezi a apostazi jsou skálopevně přesvědčeni zdejší komentátoři. Přitom papež František odpověděl na všechna předložená dubia. Ve svých odpovědích zopakoval katolickou nauku, zároveň však otevřel prostor pro různé interpretace, které mohou být v rozporu s katolickou naukou. Nicméně žádná oficiální autorita v rámci Církve nepotvrdila, že by papež František zastával veřejně herezi nebo blud. Téma je výtečně zpracované na stránce https://www.trueorfalsepope.com/p/the-true-meaning-of-bellarmines-ipso.html
Tato diskuse opět ukazuje, že každá revoluce nakonec požírá své děti. Pan doktor Malý, jako zástupce ranné vlny, si stále dobře uvědomuje, co by znamenalo opustit Církev. Mladší revolucionáři se spíše inspirují Ukrajinskou pravověrnou řeckokatolickou církví, která prohlásila papeže za heretika. Na to reagovalo magisterium oficiálním prohlášením, že tato skupina upadla do schizmatu a hereze. Podobný osud potkal i arcibiskupa Lefebvra a arcibiskupa Viganò. K podobně neslavnému konci má bohužel nakročeno také biskup Strickland.
Papež František ve svém dopise k motu proprio Traditionis custodes uvedl významný postřeh: Chci připojit ještě poslední důvod své volby: ze slov a postojů mnoha lidí je stále více patrné, že existuje úzký vztah mezi rozhodnutím slavit podle liturgických knih předcházejících Druhému vatikánskému koncilu a odmítáním církve a jejích institucí ve jménu toho, co považují za „pravou církev“.
Cítím povinnost upozornit čtenáře tohoto webu, že zde působí značný počet lidí se schizmatickou mentalitou, sedesvakantistickými tendencemi a s názory zatíženými omyly. Redakce bohužel tyto komentáře, které odporují katolické víře, zveřejňuje a díky tomu své čtenáře uvádí na scestí a některé to může přivést až k odpadu od Církve.
Z hlediska toho, že ani biskup ani kněží se nechtějí ocitnout vyhozeni Bergogliem, či jeho podřízenými, na ulici bez úřadu a bez peněz, odsouzeni dožít někde pod mostem, dá se to pochopit. Takže to je takové opatrné našlapování kolem horké kaše. Kritizovat to ano, ale pouze mírně a v mezích zákona, a když je třeba vyjádřit i loajalitu. A přitom sloužit třeba tradiční mše, když to nejde veřejně tak soukromě ….. aby se nikdo nedozvěděl.
Hlavně ne krev a hrdinství bez prostředků někde na ulici. Proč se tomu divíme? Vždyť je to přirozené, co bychom třeba my dělali na jejich místě?
Na druhou stranu bázlivost kněží a biskupů nechává věřící bez pastýře napospas anticírkvi a satanovi. Z historie víme, že v určitých oblastech byli ponecháni věřící bez kněze a tím i bez svátostí po řadu let. Přesto si uchovali autentickou víru. Musíme se pokusit je alespoň trochu a v něčem napodobit. Než se nechat svést heretikem do věčné záhuby na jím režírovaných obřadech, a v kázání slyšet, že černá je bílá a naopak, to radši se modlit jenom doma.
Ad Jaroslav 28/1
Moji víru spíše ohrožuje nekritický obdiv k papeži, který síří prakticky všechna „katolická“ média. Z vlastní zkušenosti vím, že jakákoliv kritická poznámka vůči papeži Františkovi narazí na naprosto neadekvátní reakci, která je na hony vzdálená dnes tolik protěžovanému milosrdenství, a to i na tomto webu.
Adv+ Jaroslav: Bergoglio se dobrovolně a veřejne vnutil a oslavoval 500 let reformace, kdo heretika pro jeho herezi oslavuje, je heretik. Bergoglio popřel oprávněnost trestu smrti a změnil katechismus – hereze. Bergoglio řekl, že všechna náboženství jsou cestou spásy a jsou Bohem chtěná – heretické rouhání.
Ad Schneider: je potřeba se podívat na širší kontext:
https://rexcz.blogspot.com/2017/01/novi-konzervativni-prelati-2017.html
A ještě něco ad Poutník: Znovu opakuji, Církev nikdy závazně neprohlasila, že papež heretik ztrácí svůj úřad. Naopak heretické papeže, jejichž bludy odsoudila, vede dosud v seznamu pontifiku jako platné. Toho se musím držet. Papež je skutečně nesesaditelny, koncil toto právo nemá, to bylo odsouzeno jako věroučný blud konciliarismu. Pouze kardinalsky sbor má právo nikoli papeže sesadit, ale vyzvat ho k rezignaci, a když odmítne, tak se obrátit na duchovenstvo a věřící, aby ho neposlouchali. Vše ostatní jsou pouze názory teologu. I kdybyste jich uvedl tisice, nejde o závaznou nauku, tím spíše ne o neomylnou.
Promiňte, ale Vy, na rozdíl od bisk. Schneidera, nenabizite řešení, co máme v tomto marasmu dělat. Co vidíte jako alternativu k tomu „trpělivě snášet a modlit se“ s tím, že samozřejmě máme hlasitě oponovat papezovym bludum, což Schneider dělá a katolíky k tomu nabádá? Jedinou alternativou, a to špatnou, je úplně se od této viditelné církve trhnout a octnout se zcela mimo. Pohlížet na tuto Církev viditelnou jako na samé bergogliovske heretiky by bylo nespravedlivé a nepravdivé. A obava některých diskutujících, že Bergoglio mne zavede do pekla, je absurdní. Do pekla přijdu sám, k tomu Františka nepotřebuji, tam se dostanu jen tehdy, když sám budu chtít. Když ale budu žít v Boží milosti, k čemuž patří i to, že nebudu papeže poslouchat tam, kde je zcela mimo zjevenou pravdu a budu tomu oponovat i veřejně, pekla se bát nemusím. Tož to jen na doplnění.
Mimochodem, můžete mi sdělit, kteří současní teologove vznesli proti mons. Schneiderovi námitku zdravého rozumu?
Kodex 1917 deklaruje přirozene právo když tvrdí, že notoricky heretik na způsob konkludentniho zřeknutí se a bez jakékoliv deklarace tím samým ztrácí úřad. Bergoglio je zjevný heretik, tudíž formálně papežem není, svou herezi resignoval. Ano, protože ho většina na způsob obecného omylu za papeže považuje, jsou jeho správní akty na základě supplet ecclesia platné.
A ještě ad Jaroslav: Podle Vás žádná cirk. autorita nepotvrdila veřejné zastáváni hereze Bergogliem. A co jste čekal? Kdo je podle Vás touto autoritou? Teologove na fakultách, kteří, kdyby hlásali opak, by přišli o místo? Nebo snad kardinalove, které on sám najmenoval? To snad nemyslíte vážně. Katolik, který se opravdu ve víře vzdelava, musí přece sám poznat, že jeho prohlášení společně s muslimským imamem , výroky o stejných cestách všech náboženství k Bohu v Azii a další jsou těžkou herezi.
Otec biskup Schneider slouzi ve sve vlasti Novus Ordo. Jaky to dava smysl psat knihy o Tradici a v zahranici slouzit Msi vsech casu a zaroven ve sve vlasti slouzit protestantsky obrad? Nedava to smysl. Neni to hodnoverne a konzistentni. Nevim, co za tim doopravdy je, ale pripomina to trochu hasice, ktery se ve volnem case venuje zharstvi…
Ad Jaroslav:
Tvrzení, že „všechna náboženství vedou lidi k Bohu“ a že „Bůh si přeje různost náboženství“ (obojí je citát Jorge Bergoglia) je exemplárním příkladem hereze, která útočí s úmyslem zpochybnit důležité první přikázání Desatera.
Znáte, Jaroslave, první přikázání Desatera? „V jednoho Boha budeš věřit. Nebudeš mít žádné bohy kromě mne.“ – Vám tohle opravdu nestačí jako důkaz?
…
Víte, lakovat si věci narůžovo a tvrdit, že jde o nejasnosti, nejednoznačnosti atd. atd. je to samé, jako si dobrovolně nechat amputovat smyslové orgány. Vy máte uši k slyšení, ale ucpáváte si je, máte oči k vidění, ale dobrovolně nevidíte, protože prostě nechcete. – A když Vám dojdou tyto prostředky úniku od reality Církve, co uděláte?
…
P.S.: Nejsem vůbec tak mladý, jak se domníváte. Kvůli své víře jsem byl pronásledován komunistickou tajnou policií.
Ale tato zkušenost mi dala mnoho – na sto honů vycítím manipulaci, demagogii a vlky v rouše beránčím.
Ad Poutník: Myslím, že mons. Schneider velmi dobře ví, co dělá. Vyjádřil se, že papeži sdělil svůj názor na stav Církve včetně kritiky jeho počínání. Má odvahu říci mu to do očí, což je chvályhodné, nikoli naivní. Vyjde o tom na apologie.info snad už zítra můj článek.
A ještě ad Jaroslav: Biskup Strickland určitě nemá nakročeno k sedisvakantismu, sleduji jeho vyjádření pečlivě. A FSSPX není ve schizmatu, o tom je i biskup Schneider přesvědčen, mons. Lefebvrea prohlašuje za světce.
Jistě to byl velmi odvážný rozhovor od velkého kritika papeže:
https://photo.vaticanmedia.va/en/11415-20-01-2025SEMonsAthanasiusSchneider.html
Ano, bylo by, pane doktore, dobře, kdybychom se o rozhovoru Otce biskupa Schneidera s papežem dozvěděli víc.
Kladu si ale tuto otázku: i tehdy, šlo-li ze strany biskupa Athanasia o sdělení kritiky papeži z očí do očí, není to jen další z mnoha marných upozornění na bergogliánské hereze?
Těch upozornění už totiž bylo opravdu mnoho: dubia čtyř kardinálů (na která se papež nikdy neobtěžoval odpovědět), byla tu petice „Filial appeal“, již podepsaly desítky tisíc lidí (na kterou se papež nikdy neobtěžoval odpovědět), byl tu otevřený dopis desítek duchovních a teologů reagující na hereze obsažené v exhortaci Amoris laetitia – „Correctio filialis de haeresibus propagatis“ (žádná odpověď papeže).
Je evidentní, že napomínání Jorge Bergoglia se zcela míjí účinkem – papeži je naprosto jedno, co je mu sdělováno.
Otce Athanasia Schneidera jistě nepotká osud exkomunikovaných kněží a biskupů – protože svým neustálým opakováním toho, že papeže nemůže nikdo soudit a sesadit představuje pro Jorge Bergoglia významnou figuru na šachovnici jeho mocenské hry.
Naivita biskupa Schneidera spočívá v tom, že nedokáže prohlédnout důvod papežovy „dobrosrdečnosti“. Pro Františka je ale přece skvělé mít právě takto hovořícího biskupa právě v prostředí Tradice, kde se mezi některými věřícími těší Otec Athanasius až bezmezné důvěře.
Ale i tato naprostá bezmezná důvěra v Otce Athanasia Schneidera je – přiznejme si to – naivní.
Promiňte, ale myslím, pane Poutníku, že toto je zbytečné a
bezdůvodne podezirani b. Schneidera a vnaseni nedůvěry. Počkejte si na můj článek na apologii.
Ale stále o rozhovoru biskupa Athanasia s papežem nevíme opravdu naprosto nic. – Nevíme nic ani o reakcích pontifika, nevíme nic ani o případné polemice obou.
…
Když Otec biskup Schneider oslovil před nějakým časem papeže, aby mu objasnil své prohlášení, že „Bůh je rád, že existují mnohá náboženství“, Jorge Bergoglio mu vysvětlil, že to bylo míněno tak, že „Bůh to dopouští“.
A co následovalo? – Nedávné prohlášení papeže, „že všechna náboženství vedou k Bohu“. – Je opravdu těžce naivní si myslet, že jakákoli kritika pro Jorge Bergoglia něco znamená. On je klasický „technokrat moci“, vyškolený peronistickou Argentinou. S biskupem Schneiderem si klidně bude hrát na kočku a na myš.
Vždyť co se může stát – když podle Athanasia Schneidera heretický papež nesmí být sesazen…?
…
Doporučuji číst si pravidelně proroctví svaté vizionářky Kateřiny Emmerichové o temné církvi. Je to dokonalá diagnóza naší doby. Podle světice se máme modlit za to, „aby církev temnot opustila Řím“.
Je naprosto šílenou ta myšlenka, že bychom tvůrce této děsivé karikatury církve měli podporovat na Petrově stolci.
…
Na mnoha místech Nového zákona čteme, že každý bludař, heretik musí být vyloučen z Církve.
Heretický papež není ani Superman, ani polobůh. Nemá jakoukoli výjimku proti Slovu Božímu.
Vážení bratři a sestry, jsem z některých z vás iritovany, nebudu jmenovat. Pozoruji, že vám nic neříká 8. přikázání. Je objektivně hříchem šířit nedůvěru a podezření proti někomu bez jakýchkoliv dokladů. Právě toto žel dělají někteří tradicionaliste vůči hierarchum Schneiderovi, Burkovi, Sarahovi aj.
Těm, kterým by naopak měli být vděční za odvážný odpor proti Berg. herezim. Fotky b. Schneidera u Berg. nejsou přece žádným dokladem, já, kdyby mne přijal, bych mu také políbil prsten, neboť materiálně je pro mne papežem. A nebudu se tvářit jako kakabus, i když budu muset říci jemu nepříjemné věci. A to, že celebruje NOM? Jak někde publikoval, tak pouze v nezbytných případech, jinak i v Kazachstánu slouží převážně tradiční ritus. A pokud někdo tady ho podezira, že tajně slouží Frantiskovi k rozkladu Tradice, tak potom to použijte i proti mně, každý stoural by našel bez problémů me texty z 90. let, kde adoruji koncil atd. Každý se prostě nějak vyvíjíme a když se budeme navzájem podezirat a nedůvěrovat si, jak asi budeme s to čelit bergogl. marasmu? Budu vděčný, když si aspoň někteří vezměte tuto kritiku k srdci. Děkuji.
Pane doktore, podle mne je dulezite, zda-li se za sve omyly omluvil a techto se verejne zrekl, podobne jako to treba v devadesatych letech ucinil filipinsky biskup Lazo. Nic takoveho jsem se u zminenych hierarchu ale ani u zemreleho biskupa Huondera nedohledal.
Co se tyce slouzeni NOM, tak ja mam naprosto opacne informace, a sice ze slouzi v Kazachstanu vyhradne NO, ale mohlo se to zmenit, dobra. Faktem je, ze jej presto slouzi a nevidim ani jeden nezbytny pripad, proc by to mel delat. Naopak, svoji hodnovernosti by hodne pridal, kdyby s tim prestal.
Jeste bych chtel dodat, ze samozrejme nelze s jistotou rici, co je motivaci techto hierarchu. Tato muze byt dokonce v ruznych pripadech indiviadulni. Urcite je potreba ocenit snahu kazdeho, kdo proti frantiskovskym herezim bojuje, zcela jiste i konzervativni NOM knezi, pokud vsak tito neprijmou zcela kompletni Tradici, je potreba se mit na pozoru a nedelat si plane nadeje.
„Jeste bych chtel dodat, ze samozrejme nelze s jistotou rici, co je motivaci techto hierarchu.“
To lze s naprostým klidem říci o téměř všem konání všeho lidu.
To mate pravdu. Chtel jsem pusobit diplomaticky 🙂
Ad Marek W.: Milý pane Marku, já osobně nevidím důvod, proč by se měli mons. Schneider, kard. Burke atd. omlouvat za své minulé postoje, stejně jako nevidím tento důvod pro sebe. Jako historik a publicista jsem v 90. letech skutečně mnohokrát adoroval koncil a papeže Jana Pavla II., v mé knize Církevní dějiny z té doby jsou formulace, které bych dnes kategoricky odmítl. Rozhodně se ale za to neomlouvám, neboť jsem prošel určitým vývojem, jenž závisel na rozšiřujícím se postupném poznávání skutečností, má generace tenkrát žila za železnou oponou, pravdivé informace o koncilu se k nám dostávaly před r. 1989 pouze kusé a zkreslené, šok po r. 1989 byl zase natolik silný, že bylo třeba řady let, než jsme to správným způsobem zpracovali. Omluva by byla na místě, kdybych tenkrát hlásal věroučné a mravoučné bludy, což jsem nikdy nedělal, pravidelná účast na NOM nebo nekritické přijímání koncilu není ještě herezí, nota bene v závislosti na situaci našeho stupně poznání. Tak je tomu i u mons. Schneidera, který ani v dřívějších letech nikdy nehlásal věroučné nebo mravoučné hereze, to, že sloužil a dodnes v Kazachstánu slouží NOM, ještě není žádnou herezí.
„….NOM knezi, pokud vsak tito neprijmou zcela kompletni Tradici, je potreba se mit na pozoru a nedelat si plane nadeje…“ Je jistě ideálem, aby tradiční kněží celebrovali pouze starý ritus, jenže ty najdete u nás jenom u FSSPX, FSSP a v klášteře ve Vyšším Brodu. Kněží v diecézích, pokud na základě svolení biskupa celebrují tradiční ritus, musí krom toho celebrovat běžně NOM. Jejich nauka je ale – alespoň u těch, které znám – ortodoxně katolická, takže nemá důvod, proč bych se měl mít na pozoru. Dovolím si Vám ale uvést opačný případ: Znám některé sedisvakantistické kněze, kteří celebrují výhradně starý ritus, nicméně jejich nauka obsahuje skutečné věroučné hereze, jedni dokonce uctívají Jana Husa jako svatého atd. Takže nelze vidět skutečnosti pouze černobíle, mám již k tomuto poznání životní zkušenosti svého věku.
Klanel bych se preci jen k tomu, ze nejaka omluva nebo priznani chyby by bylo na miste. Vy sam pane doktore pisete, ze nemate duvod se omlouvat, ale vlastne priznavate ze jste „za mlada“ uvazoval naivne a chybne. Podle mne jste uprimny a transparentni, a to je spravne. Ja se osobne stydim za to ze jsem chodil na NOM, v mem pripade to bylo z velke casti z lennosti a pohodlnosti, jelikoz jsem o Tradici aspon v naznacich vedel uz na stredni.
U biskupa Schneidera jsem nic takoveho nezaznamenal. Navic v jejich pripade – je to cirkevni pastyr – by nejaka takova deklarace byla na miste. Neco na zpusob deklarace biskupa Lazo, zde si ji muzete precist: https://www.olrl.org/new_mass/lazolet.shtml
S tim, ze nehlasal hereze bych si nebyl zcela jist, na internetu lze dohledat fotky z ekumenickych setkani.
To ze slouzi v Kazachstanu NOM mozna jeste neni herezi, ale ukazuje to jistou nekonzistentnost, jeden muj znamy – katolicky knez – ktery po 11 lete „dichotomii“ s NOM prestal mi rekl, ze „Neni nic, co by kneze donutilo slouzit protestantsky NOM, jen on sam a jeho strach.“
Zda je nauka knezi tzv. „indultu“ ortodoxne katolicka, je urcite individualni. Ja znam bohuzel i takove, kteri maji radi stare ornaty a tradicni liturgii, ale na Msich se vypovidaji pozitivne o Karlovi Rahnerovi (jako jeden byvaly knez FSSP v Krakove). V Polsku (a nejen) je take caste, ze se lide pred indultnimi Msemi modli o primluvu u pochybnych svatych („sancti ionanni pauli secundi, ora pro nobis“), coz je velice zavadejici. A prikladu je jiste vice.
Vim kam mirite a koho mate na mysli. Ovsem protiargumentovat byzantskym katolickym patriarchatem patriarchy (?) Eliase nebo zemrelym biskupem (?) Korabem se mi zda prehnane. Myslim, ze se shodneme, ze tihle dva jsou/byli poradnym bizarem na cemz se shodne z toho co vim i sedevakantisticke spektrum (viz. napriklad zde: http://sedevacante.pl/teksty.php?li=152). Takove silenstvi je potreba odmitnout, stejne tak jako polovicatost. Oboji nikam nevede, narozdil od jednoznacneho postoje napriklad arcibiskupa Lefebvra ci vcera zesnuvsiho biskupa Williamsona.
Pane doktore, malujete si to trochu na růžovo, jeho postoj k NOM je jasný – tvrdí, že není heretický, což je v rozporu i s kardinálem Ottavianim:
https://www.youtube.com/watch?v=igOkwyNXEGE&ab_channel=OnePeterFive
Ad D.B.: Jenže i já tvrdím – a říkal to i arcb. Lefébvre – že rubriky NOM neobsahují nic vysloveně heretického, jsou zavádějící svým uspořádáním, které připomíná spíše protestantskou bohoslužbu, nikoli svojí herezí, tím, že byly odstraněny autenticky katolické modlitby (zejména proti bludařům atd.), proto mons., Lefébvre kategoricky požadoval neúčast na NOM, nikoli proto, že by texty jeho rubrik byly heretické (výjimkou jsou pouze velkopáteční přímluvy, kde modlitba za židy je skutečně heretická).
K tomu bych chtel jeste dodat jeden muj osobni zazitek, a sice ze mne na jeho prednasce a prezentaci jeho knihy, kterou mel ve Vidni v srpnu 2023 zarazilo, kdyz rekl (a dokonce svuj vyrok zopakoval): „Pravoslavni maji uplne stejnou viru jako my, jen neuznavaji Papeze.“ To byl velmi chaby a zcestny vyrok, navic u hierarchy, ktery pusobi v castecne schizmaticke zemi.
Podle mne si spousta lidi i v tradicnich kruzich maluje situaci na ruzovo. Nechteji si priznat, ze situace je mnohem horsi nez si mysli. Myslim si vsak, ze to neni ten nejrozumnejsi pristup.
Souhlasím, ten výrok b. Schneidera není úplně přesný. Pravoslavní se krom popření papežského primatu liší od nás ještě tvrzením, že Duch Svatý vychází pouze z Otce, zatímco Kat. církev učí, že z Otce i Syna, dále je nejasna jejich nauka o očistci. Mají však apostolskou posloupnost a platné svátosti. Veroucne jsou Kat. Církvi mnohem blíž než moderniste uvnitř ní.
Pane doktore, nepodezírám Vás z ničeho nekalého – stejně jako apriori nepodezírám Otce biskupa Schneidera.
Onu „námitku zdravého rozumu“ proti podpoře setrvání heretika na Petrově stolci naleznete například ve velmi dobrém článku „Co není rozumné, nemůže být katolické“, publikovaném na portálu katholisches.info dne 11. ledna 2025.
Je zde uveden i jeden pozoruhodný fakt: na tom, že heretický papež je Církvi nebezpečný a musí opustit stolec apoštola Petra, se shoduje 37 učitelů Církve.
Ad +Poutník:“…..že heretický papež je Církvi nebezpečný a musí opustit stolec apoštola Petra, se shoduje 37 učitelů Církve…“ Ale ano, v tomto já s Vámi přece vůbec nepolemizuji, já pouze neustále opakuji otázku: Kdo to konkrétně provede? Od kardinálů nebo koncilu není reálné něco takového očekávat, to by leda musel někdo spáchat na Berg. atentát, který by byl úspěšný. Poněvadž toto řešení je proti Božímu přikázání, musíme tuto situaci pasivně brát na vědomí s tím, že budeme heretického papeže neposlouchat, když bude hereze hlásat, a veřejně se proti nim ozývat.
Řekla bych, že když papež František někoho ze svých kritiků laskavě přijme a chová se k němu přátelsky, nevěstí to pro dotyčného nic dobrého. Biskupa Reye před rokem papež dokonce osobně vyzval, aby nerezignoval. Rok nato je pryč, nemluvě o ústrcích a ponižování, která musel snášet mezi tím. Tak jsem osobně dost zvědavá na příští osudy Mons. Schneidera, kterému myslím bylo v minulosti dokonce zakázáno cestovat a veřejně působit v zahraničí.
K posledním příspěvkům J. Poutníka, M. Winogrodzkého a D.B.:
Výborně! V Církvi teď budou rozhodovat internetoví diskutéři!
Pryč s naivními a nedostačně tradicionalisticky motivovanými hierarchy!
„Internetoví diskutéři“ zde nic nerozhodují, spíš je to obrázek toho, do jakého zmatku uvrhla křesťany post-koncilní hierarchie, jak „římská“, tak „pražská“. Současný římský biskup, jak už od začátku chtěl p. Bergoglio, aby jej tak všichni nazývali, jen pokračuje v prohlubování zmatku a jeho proslovy a činy obsahují tolik jedu, že je lepší je vůbec nesledovat.
Co se týče NOM, je při nich běžné chybné až vymyšlené „čtení“ textu, ani teď nevím, jestli se konečně změnilo „za všechny“ tím správným a přesnějším „za mnohé“.
Ne, pořád se říká „za všechny.“
Nevidim u nikoho z nas, ze bychom cokoliv rozhodovali. Jen kazdy z nas vyjadril sve pochyby, ktere jsou na miste, jelikoz je pravdepodobne, ze i Tradice je prolezla vlky v rouse berancim.
Nikoho nevyhanim, jen je potreba si davat pozor. A za mne nejsou cinnosti kardinala Burke ci biskupa Schneidera presvedcive. Napriklad vcera zemrely biskup Williamson jednal mnohem presvedciveji.
Pane Winogrodzki,
to byla samozřejmě nadsázka. Prostě si myslím, že už toho kritického na adresu jmenovaných biskupů zaznëlo dost. I kdyby byla Církev úplně v pořádku, i tehdy bychom museli snášet biskupy, kteří by pro nás nemuseli být úplně přesvědčiví.
Vstoupil jsem do diskuse DaH se vzpomínkou na latinskou mši, při níž jsem ministroval. Hledal jsem podněty, jak může tradice s kořeny v prvotní církvi přispět k opětné jednotě křesťanů, za niž se modlíme. Co si odnáším:
Tyto podněty jsem nenalezl. Tradice tu začíná o 1500 let později. Má být pilířem církve, s odpreparovanými hříchy, které její evangelijní katolicitu zničily. Mocenský střet hierarchů – Velké Schizma. Trident, který selhal v tom hlavním, zamezení rozkolu reformace. Ukončen vyhlášením jednoho ritu za mši všech věků. Později dogmatem o neomylnosti, nemajícím z hlediska tradice oporu v ničem. Nejsou-li hříchem proti Duchu Sv. náboženské války vzešlé ze selhání církví, hlásících se k Tomu, jehož příkazem bylo „Schovej meč“, neumím si představit, co horšího by jím bylo. DVK zavedl ritus nový a zakázal starý. Když něco nefunguje, vyměňme příručku. Moudrost vpravdě Tridentská…
Věcná až militantní diskuse se posunula na militantní až hysterickou. Mimo rámec své (nezpochybnitelné) odbornosti autor uděluje cejch falešného proroka. P. Halík má možná nakročeno na Učitele církve, jen co přejde 300 let. Od jiného se rovnou dozvím, že nevěřím v Krista. Oba autoři vědí, že takto soudit je zapovězeno. Sleduji diskusi vykloubenou z kořenů původní, evangelijní katolicity sv. Ignáce z Ant. Když jsem jako kluk šel jednou nohou po chodníku a druhou brouzdal v kanále vedle ní, dostal jsem záhlavec a příkaz „Jdi po cestě!“. Toto mne napadá, když čtu, jak naše řeč má být ano ano – ne ne a vzápětí cvičení ve slovní ekvilibristice, jak odvolat ale vlastně neodvolat papeže. Jak neopouštět církev ale vlastně v ní nebýt. Dogma platí jen ex cathedra, lze ale diskutovat, zda to „cathedra“ byla. Atd. Věřím, že motivace “modernistů“ i „tradičních jsou upřímné. Ze souboje, kdy jedni pokládají za optimální cestu do budoucnosti co nejvíc sešlápnout plyn a ti druzí zarazit co největší špalky pod kola, ale nemůže vzejít nic než další, už kolikáté, roztržení vozu a hádky, která zbylá půlka je ta původní. A smích od Vasila Blaženého a (opět) zpod kupole Hagia Sofia. Míst, která jsou pro Církev trvalou výčitkou. Jaký má smysl apologie, když schází reflexe? Před „NE“ legitimnímu papeži by měl laik 100x (kněz 1000x) zvažovat, proč ANO. Činím to. Soud, na které straně kříže se ocitnou František vs. jeho likvidátoři, přenechávám Tomu uprostřed.
Věřím tak, jak jsem se před ¾ stoletím učil .. v církev obecnou .. Tu Augustinovu, mimo niž není spásy. V jeho době přece byla jen jedna. V hloubce, pod vlnami rozkolů, stále existuje. „Moje“ církev je její součástí. Ve vysmívaném mainstreamu, napříč církví, které vyznávají Krista. V milionech dělníků a dělnic na vinici Páně, pro které jsou tyto spory asi tak důležité, jako taneční bál na Marsu. Věřím vírou prostou, srozumitelnou rybářům, v níž hlavní svátost má v názvu SMÍŘENÍ. Začíná už v rodinách. Věřím, že křesťanství budoucnosti bude ekumenické. Jen co hierarchové a berani mezi jejich ovečkami pochopí, co že to měla většina koncilů v názvu.
Děkuji p. Pospíšilovi za možnost se zúčastnit a tímto příspěvkem se, s omluvou za delší text, rozloučit. Přeji čtenářům i autorům DaH vše dobré, s modlitbou za jednotu. Dál už bych se jen opakoval. R.V.
Čtu si ten zamtený a niterně mnoharozporný text, s nímž se pro jeho vnitřřní rozháranost a emocionalitu zcela krajĺující nad rozumem nedá rozumě polemizovat, a přemýšlím, zda jde to upřímné vyjádření Vašeho rozháraného a rozvráceného nitra, nebo jen klasická modernistická vychytralost, která má umožnit mluvčímu nepřímo říci to, co chce, aniž by to mohlo být přímo zpochybněno a rozpoeováno a aniž by sebe tím vyjádřením udělal jasně identifikovatelného odpadlíka.
Páter Tomáš Halík prý má nakročeno být učitelem církve za 300 let. Je to možné, že církev satanova shání učitele na plný úvazek. Tak Halík- konec flákání, budeš makat.
Také čtu a přemýšlím, jaký je vlastně vztah pana Vlčka k dogmatům. Oni modernisté dnes mají jakési nepřekonatelné puzení hlásat, že se dogmata „vyvíjí“, ba mnozí z nich jsou přesvědčeni, že se vyvíjí i sám Bůh, což konstatuji, aniž bych chtěla pana Vlčka jakkoliv nařknout z něčeho podobného. Nicméně jeho vyjádření mi přijde jaksi nejasné. Já sama je chápu jako kostru, o kterou je možno se pevně opřít a ona nikdy nepovolí. Právě proto, že jsou neměnná. V tom je pro mne jistota i útěcha současně. I kdyby se všelijací bludaři a heretici, pomýlenci a bořitelé postavili na hlavu (a že jich od založení sv. Církve už bylo), dogmata, čili pravda, ona zůstávají. Jsou měřítkem toho okolo. Co se odchyluje, již není pravdou. Jsou jako ukazatele cesty. Porovnání toho, co dnes mnozí hlásají a co mnozí hlásali v minulosti je pro mnohé zajisté velmi nepříjemné. Pro katolíka by měla být pravda sladká. Pro ty, kteří se ji snaží bořit, je asi trpkým nápojem a proto se ji snaží všemožně zastřít, popřít nebo rozmělnit. Tyto spory, které panu Vlčkovi tak vadí, jsou ale hledáním pravdy.
Že jsou motivace modernistů upřímné, nu, mnoho svedených ovcí následuje své pastáře, dnes už mnohdy také svedené. O mnoho jiných, jsem přesvědčena, se opravdu velmi upřímně snaží sv. Církev zničit. Vedeni svým duchovním otcem, který jako první odmítl sloužit. Tam se nabízí otázka, čí mystické tělo tito tvoří. Na tuto otázku zná bezpečnou odpověď jen Nejvyšší soudce. Ale tentýž soudce také říká „po ovoci poznáte je“. Ale nevěšme hlavu. Síla mystického těla nespočívá v počtu jeho údů, ale v tom, kdo je jeho hlavou. Prosme Pána, aby nám vzbudil nové sv. Atanáše, Bellarminy a mnoho jiných neohrožených bolovníků za pravdu.
Zítra, 7. února, je svátek blahoslaveného Pia IX., papeže-bojovníka. Jeho svatost byla potvrzena samotným Bohem – ve 20. století bylo papežovo tělo nalezeno neporušené.
Když čteme životopis tohoto obdivuhodného muže, dojde nám v plnosti to, jak křiklavě se od něj odlišuje člověk, který okupuje stolec svatého apoštola Petra dnes.
Ta hloubka úpadku už křičí do nebes.
…
Prosme blahoslaveného Pia IX. o přímluvu – aby nepravověrná temná církev opustila Řím. Aby Řím opustil současný temný papež, ničitel Kristovy Církve a ničitel svého vlastního úřadu.
Ať konečně přijde papež hodný toho jména. Amen.
a ještě jeden odkaz z dnešního rána:
https://gloria.tv/post/B7y1Niyv9F242f9kWU8j4uY4i
Tohoto otce biskupa snad nikdo nebude podezírat, že si vymýšlí, osočuje nevinné modernisty a připisuje jim neprávem kdejakou špatnost.
Zapomněl jste mi připsat stařeckou demenci… Ale máte pravdu. Vypadlo formátování odstavců a z textu míněného jako glosy se stal maglajz. Nejde ale o výzvu k diskusi, nýbrž o rozloučení s „tradičním katolicismem“ dle zdejšího pojetí.
A šlo to opravdu jednodušeji: Tradiční katolicitu nalézám spíše v mainstreamu. Zde je nadávkou ale, věřte – nevěřte, víra mých rodičů a prarodičů celkem spolehlivě chrání proti rozhárání a rozvrácení nitra. Na rozdíl od vícero příspěvků z poslední doby.