Co je pro nás, křesťany, smrt? Vstup do života, nebo hrozivé utrpení, kterého se bojíme, protože nemáme jasno, kam se po ní odebereme? Pro každého, kdo smrt vidí jako nezbytnou přestupnou stanici pro dosažení Nejsladšího Cíle, musí být rozjímání o ní něčím radostným, byť někdy znepokojujícím. Ono znepokojení by však mělo vést ke změně života a snaze přiblížit se co nejvíc tomu, co by v nás rád viděl Ten, který nás očekává. První báseň napsala Nea Marie Brkičová a druhou Jakub Deml.
Kamenem noci
Pán Tísně
Rozskutečnělý svistot mlhy
Opírá se mi o boky
Ačkoli nechce
*
Prolamuju se blyštivým strachem
Nikdo to nechce vidět
Zářivý pramen
Duše Panny
*
V mlhách vystupuje Hvězda
Matka bystrá, chranitelka Lásky
Otáčí klíčem
Pouští mě dovnitř
Teplo
*
A klid
*
Staré světy trousí se temně
Město za městem vychází z vod
Hoří, doutná, vyvrací se
Ze základů
Stará země
Bude to má smrt
Vesnice usíná a já spáti nebudu, to vím.
Jestli víra hory přenáší a je-li utrpení modlitbou,
víc modliti se nemohu a dnešní noci
někdo uzří světlo mé a promluví
tam dole pod oknem a v jeho hlase
bude svěžest rosy a třpyt hvězd
a já mu odpovím: Jdu otevřít!
A v jeho hlase bude dálka cesty,
kterou ke mně vykonal, a noc…
Bude to má Smrt a promluví
tam dole pod oknem a v jejím hlase
bude svěžest rosy a třpyt hvězd
a já Jí odpovím:
Jdu otevřít!
*
Zdroj: DEML, Jakub. Verše české. Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.