Co je pro  nás, křesťany, smrt? Vstup do života, nebo hrozivé utrpení, kterého se bojíme, protože nemáme jasno, kam se po ní odebereme? Pro každého, kdo smrt vidí jako nezbytnou přestupnou stanici pro dosažení Nejsladšího Cíle, musí být rozjímání o ní něčím radostným, byť někdy znepokojujícím. Ono znepokojení by však mělo vést ke změně života a snaze přiblížit se co nejvíc tomu, co by v nás rád viděl Ten, který nás očekává. První báseň napsala Nea Marie Brkičová a druhou Jakub Deml.

Kamenem noci

Pán Tísně

Rozskutečnělý svistot mlhy

Opírá se mi o boky

Ačkoli nechce

*

Prolamuju se blyštivým strachem

Nikdo to nechce vidět

Zářivý pramen

Duše Panny

*

V mlhách vystupuje Hvězda

Matka bystrá, chranitelka Lásky

Otáčí klíčem

Pouští mě dovnitř

Teplo

*

A klid

*

Staré světy trousí se temně

Město za městem vychází z vod

Hoří, doutná, vyvrací se

Ze základů

Stará země

Bude to má smrt

Vesnice usíná a já spáti nebudu, to vím.

Jestli víra hory přenáší a je-li utrpení modlitbou,

víc modliti se nemohu a dnešní noci

někdo uzří světlo mé a promluví

tam dole pod oknem a v jeho hlase

bude svěžest rosy a třpyt hvězd

a já mu odpovím: Jdu otevřít!

A v jeho hlase bude dálka cesty,

kterou ke mně vykonal, a noc…

Bude to má Smrt a promluví

tam dole pod oknem a v jejím hlase

bude svěžest rosy a třpyt hvězd

a já Jí odpovím:

Jdu otevřít!

*

Zdroj: DEML, Jakub. Verše české.  Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.