Básně dnešního Poetického koutku napsali František Lazecký a Otokar Březina.
Líc a rub
Zastavíš oheň, dovedeš uhasit vodu,
ale křídlatý čas, ten hned je zde, hned nemá hranic,
ten mincovní čas,
v němž k budoucnosti jsi listnatě zmnožen –
nebo jdeš jen tak, jen tak poslepu, do Nemanic.
Když se ohlédneš zpátky, co stopa, za tebou peníz.
Sčítej! Kolik z nich ryzích, kolik z nich
falešných bylo?
Kolik těch jidášských? Kolikrát všechno za nicku měnils?
Kolik z nich platilo popel?
Kolik z nich stavělo dílo?
Pohleď, co je za tebou tlícího listí.
Co zůstalo v těch stopách prolité krve.
Včera jak dříve
jsou podél cest kříže se zuboženými Kristy
obzor je nad nimi v trnovou korunu zkřiven.
Cizí krev. Bratrská krev. Krev kohokoli.
Krev v těle času. Krev na rukou.
Krev na myšlenkách i v jejich dřeni.
I tvá vlastní krev, kterou jsi prolil,
omývá tvář světa k velkému proměnění.
Zastavíš vodu, dovedeš uhasit oheň,
ale tu krev, jež koluje pod kůrou dějiny,
tu nezastavíš.
Ta nese tvou minci, v té budeš budoucím zmnožen,
když jsi žil, třeba pod kamenem, pod nadějí.
SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ
Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.
Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu
a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích po klekání:
naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu
a jásotem po léta vyslaných nadějí budeme uvítáni.
Den září zatmívá dálky — noc temnem zapaluje výše.
Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe. —
A v symfonii bratrských hlasů, jež vonným přívalem dýše
od světa k světu, jak písně lodí plujících vedle sebe,
v rozkoši puštěného světla, v dotycích neznámých slovu,
pod stíny, jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími,
jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený stěnami kovu,
sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými.
Ó Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou.
Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země.
Neboť nám, kteří věříme, je den tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou,
praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně.
*
Zdroj: LAZECKÝ, František. Hledání klíčů. Československý spisovatel, Praha: 1971.
BŘEZINA, Otokar. Svítání na západě. Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha: 1929.