Básně dnešního Poetického koutku napsali František Lazecký a Otokar Březina.

Líc a rub

Zastavíš oheň, dovedeš uhasit vodu,

ale křídlatý čas, ten hned je zde, hned nemá hranic,

ten mincovní čas,

v němž k budoucnosti jsi listnatě zmnožen –

nebo jdeš jen tak, jen tak poslepu, do Nemanic.

Když se ohlédneš zpátky, co stopa, za tebou peníz.

Sčítej! Kolik z nich ryzích,  kolik z nich

falešných bylo?

Kolik těch jidášských? Kolikrát všechno za nicku měnils?

Kolik z  nich platilo popel?

Kolik z nich stavělo dílo?

Pohleď, co je za tebou tlícího listí.

Co zůstalo v těch stopách  prolité krve.

Včera jak dříve

jsou  podél cest kříže se zuboženými Kristy

obzor je nad nimi v trnovou korunu  zkřiven.

Cizí krev. Bratrská krev. Krev kohokoli.

Krev v těle času. Krev na rukou.

Krev na myšlenkách i v jejich dřeni.

I tvá vlastní krev, kterou jsi prolil,

omývá tvář světa k velkému  proměnění.

Zastavíš  vodu, dovedeš uhasit oheň,

ale tu krev, jež koluje pod kůrou dějiny,

tu nezastavíš.

Ta nese tvou minci, v té budeš budoucím zmnožen,

když jsi žil, třeba pod kamenem, pod nadějí.

SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ

Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.

Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu
a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích po klekání:
naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu
a jásotem po léta vyslaných nadějí budeme uvítáni.

Den září zatmívá dálky — noc temnem zapaluje výše.
Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe. —
A v symfonii bratrských hlasů, jež vonným přívalem dýše
od světa k světu, jak písně lodí plujících vedle sebe,

v rozkoši puštěného světla, v dotycích neznámých slovu,
pod stíny, jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími,
jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený stěnami kovu,
sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými.

Ó Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou.
Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země.
Neboť nám, kteří věříme, je den tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou,
praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně.

*

Zdroj: LAZECKÝ, František. Hledání klíčů. Československý spisovatel, Praha: 1971.

BŘEZINA, Otokar. Svítání na západě. Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha: 1929.