Jen několik měsíců po začátku svého pontifikátu řekl papež František skupině mladých lidí vParaguayi, aby „dělali binec“. Od nástupce svatého Petra matoucí poznámka. Jak ubíhala léta jeho papežství, byli jsme svědky toho, jak to myslel. Rok za rokem plnil svůj slib.
A Církev klesla do bezprecedentního chaosu.
Připomeňme si klasickou definici pokoje podle svatého Augustina: tranquillitas ordinis (pokoj řádu). Za vlády papeže Františka neexistoval žádný řád a určitě žádný pokoj. Otřes střídal otřes, šok ustoupil ještě většímu šoku, dvojznačnost násobila dvojznačnost. Každá taková příhoda vyvolala cri de coeur věrných katolíků. Vážení teologové, jindy proslulí intelektuálským odstupem a akademickou rezervovaností, v počtu větším než malém podepisovali mezinárodní prohlášení vyjadřující obavy, že papež František upadl do hereze.
Dobří katolíci byli zmateni.
Promulgace jedné z jeho prvních apoštolských exhortací, Amoris laetitia, vyvolala v univerzální Církvi mrazení. Vypadalo to, že strážce pokladu víry mění odvěkou nauku Církve tím, že připouští rozvedené a znovusezdané katolíky ke svatému přijímání.
Dobří katolíci byli zmateni.
Apologeti papeže se kroutili a svíjeli ve snaze napasovat čtverhranný kolík zlomu do kulatého otvoru pravověrnosti. Nic nefungovalo. Slova znamenala to, co říkala. Papež František se také nepokusil dát zpátečku.
Dobří katolíci byli zmateni.
Papež František celou věc nehodlal znovu zvážit. Postavil si hlavu a v oficiálních Acta Apostolicae Sedis pochybný odklon od tradiční nauky o manželství zopakoval, čímž mu dal kvazimagisteriální schválení. Toto nebezpečné přiznání urychlilo nyní již historicky slavnou intervenci kardinálů dubií: Waltera Brandmüllera, Raymonda Burkea, Carla Caffarry a Joachima Meisnera. Tato pozorná žádost o věroučné vysvětlení – ne od jednoho, ale od čtyř prominentních kardinálů – byla mimořádná. Vypadalo to, že obavy katolíků jsou opodstatněné. A tak čekali a čekali. Papež odpověděl po mnoha měsících, ale jeho odpověď byla stejně nejasná jako dotyčná exhortace. To bylo matoucí, vzhledem k papežově chuti k transakčnímu vládnutí.
Dobří katolíci byli zmateni.
Pak tu byla záliba papeže Františka v drakonických trestech. To působilo nesnáze už i jeho apologetům. Klerici s progresivnějšími klony měli už dlouho dojem, že tyto nástroje v „dialogické“ Církvi, zejména v Církvi vyznačující se synodální atmosférou laissez faire, vyšly z módy. Přesto papež bezstarostně trestal, umlčoval a vyhazoval biskupy a kněze. Zdálo se kuriózní, že se papež, který tak demonstrativně nikoho neodsuzoval, chová jako jeden z těch, kteří odsuzovali nejvíc. Jeho modu operandi připomínal způsoby středověkých papežů. Přinejmenším podivné.
Dobří katolíci byli zmateni.
I ten nejobjektivnější pozorovatel viděl, že papeži Františkovi jsou víc po chuti ideologické módy doby než nemoderní nekompromisnost pokladu víry. Dokonce i tomuto okřídlenému sousloví svatého Pavla se papežský nuncius ve Spojených státech kardinál Christophe Pierre v diskusi s tehdy sesazeným biskupem Stricklandem vysmál a odsoudil ho.
Dobří katolíci byli zmateni.
Žádný papež, kterého z poslední doby pamatujeme, neodvolal tolik biskupů z jejich diecézí, dokonce exkomunikoval zjevně nevinné kněze. Vypadalo to, že v hledáčku má jen ty, kteří zachovávají zjevenou nauku. Obtížně se to ospravedlňovalo vzhledem k jeho pasivitě vůči významné apostázi německých biskupů a dalších takových prelátů po celém světě.
Dobří katolíci byli zmateni.
Katolíci nechápali, když do baziliky svatého Petra přivedl pohanské modly. Na svých audiencích radostně vítal známé nepřátele Církve a podporoval módní progresivní kauzy, jako je ekologická spravedlnost a práva transsexuálů. Ano, angažujme nepřátele Církve. Ale jak to vypadá? Všichni víme, že jeden obrázek vydá za tisíc slov.
Katolíky vyvádělo z míry, když projevoval nezvyklou vášeň pro nepatrné sexuální menšiny, zatímco byl absolutně lhostejný k věrným katolíkům trpícím prudkými otřesy v Církvi. Člověka napadá jeden dramatický příklad: čínští katolíci, mezi nimi kardinálové, biskupové i laici, kteří v současnosti snášejí pronásledování a hnijí ve vězeních.
Dobří katolíci byli zmateni.
Katolíků se zmocnilo ohromení, když podpořil rovnocennost náboženství a zkreslování práv národů na obranu svých hranic před vetřelci. Vytruboval nejrůznější kauzy drahé levici a často spílal katolíkům pro nadměrný „proselytismus“, čímž v nich vyvolával zděšený úžas. Čí příkaz mají plnit, Kristův nebo jeho?
Opět se zdálo, že disent je odměňován a věrnost trestána. Zdálo se, že papež František je rozhodnut rozdrtit jakýkoli růst autentické víry jako generál Sherman jižanské území při svém ničivém „Pochodu k moři“ za americké občanské války.
Dobří katolíci byli zmateni.
Nejznepokojivější byl jeho neúnavný útok na tradiční mši. Tradiční hnutí v Církvi rychle roste. Stává se domovem překvapivě vysokých počtů velkých rodin, pevné věrnosti víře a spousty povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Upřímným katolíkům nešlo na rozum, když papež František uspořádal pogrom směřující k úplné likvidaci skupiny katolíků, která projevovala největší úctu jeho úřadu i dokonalou věrnost článkům víry.
Tento likvidační program představoval rozhodný a zřetelný rozchod jak s dokumentem Ecclesia Dei adflicta, tak s motu proprio Summorum pontificum, jimiž jeho předchůdci korigovali Montiniho a Bugniniho zákazy starobylé tradiční mše.
Byl jasně spjat s liturgicky zdiskreditovaným paradigmatem, které fungovalo jako nástroj nespoutaně sekularistických témat první poloviny dvacátého století. Právě v době, kdy liturgické rekalibrace Jana Pavla II. a Benedikta XVI. nabývaly formy, se papež František rozhodl je pohřbít.
Dobří katolíci byli zmateni.
V jednom projevu za druhým spílal seminaristům a kněžím, kteří preferují klasická mešní roucha nebo nosí kleriku. Opět – podivné. Za prvé to, že vrhal stín na nadšení seminaristů a čerstvě vysvěcených kněží (o něž je nouze, jestli si nevšiml). Za druhé tím vyjadřoval neskrývané pohrdání liturgickým projevem ctěným v Církvi po staletí.
Dobří katolíci byli zmateni.
Povyšoval biskupy, kteří používali represivní opatření proti tradičním vyjádřením víry a agresivně podporovali ideologie, jež s nimi byly v rozporu. Uděloval souhlas novým liturgickým formám, například amazonskému ritu, které víru přinejmenším zatemňují. Jako by nás nechal v dole, kde došlo k sesuvu, jen s kávovými lžičkami na to, abychom se vykopali.
Dobří katolíci byli zmateni.
Papež František vskutku splnil svůj slib, že bude „dělat binec“. S tímto „bincem“ přišel konec pokoje v Církvi. Kvetly frakce. Propukala zvýšená napětí. Nemálo katolíků přijalo výstřední představy sedesvakantismu.
Jednou z největších tragédií tohoto období je však mlčení. Mlčení pastýřů. Trpící katolíci u nich hledali vedení a dostalo se jim jen klišé a falešně uklidňujících kázání. Otázce otřesů se buď úplně vyhýbali, nebo opakovali „všechno je v pořádku“, refrén, který dovedli k dokonalosti. Jejich hanebné mlčení způsobilo, že Kristovi „maličcí“ bloudí bez pomoci a padají do propastí věroučného rozvratu. Budou dějiny na tyto němé preláty jednou pohlížet jako na biskupy Anglie šestnáctého století za Jindřicha VIII. nebo Německa třicátých let?
Dobří katolíci byli zmateni.
I když mnozí katolíci si připadali zmítaní na moři dezorientace, Boží milost trvala. Impozantní počet obdivuhodných katolíků dovolil, aby volný pád zocelil jejich víru. S heroickou vytrvalostí zůstávali věrni neměnné nauce Matky Církve a jejím stále platným zbožným praktikám. Budoucí generace budou těmto hrdinským duším tleskat a psát o nich svědectví, která je budou chválit za to, že byly věrné, když platidlem říše byla nevěrnost. Mohou se dát inspirovat dojemnou poezií T.S. Eliota v jeho Čtyřech kvartetech: „My se jen pokoušíme. Ostatní už nezáleží na nás.“
Nebo třeba věrnými slovy svatého Johna Henryho Newmana: „Celá dráha křesťanství od počátku je jen jediná řada potíží a nepořádků. Každé století je stejné jako kterékoli jiné a těm, kteří v něm žijí, připadá horší než všechny doby předtím. Církev stále skomírá, náboženství stále vypadá na pokraji smrti, světlo pravdy pohasíná. Její stoupenci jsou rozptýleni. Kristova věc je stále v posledním tažení…Ale Církev je jako Noemova archa, která potopě nezabránila ani s ní neskoncovala, ale plula po ní a ve své křehké konstrukci uchovávala naděje lidské rodiny.“
Modleme se za nesmrtelnou duši papeže Františka. Zachovejme s úctou především devět dnů po jeho pohřbu. Dejme sloužit jednu mši za druhou za jeho šťastné odpočinutí.
Stále však platí, že nás papež František zanechal ve zmatku. Nikoli Bůh.
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
Děkuji paní Lucii Cekotové za překlad článku, který je skvělým resumé uplynulých dvanácti let.
Naše Církev je tragicky rozdělena – ano, je dávno ve stavu schizmatu. Reakce různých frakcí kardinálů na uplynulý pontifikát to tragicky dosvědčují: slyšíme teď neuvěřitelnou škálu názorů od těch, kteří se mají ze dvou třetin shodnout na osobě nového papeže…
Z kardinálského sboru zaznívají nesmyslné adorace Jorge Bergoglia, plamenné výzvy k jeho svatořečení a volbě papeže stejné linie. – A na druhé straně varování konzervativnější skupiny, že volba zjevného heretika rozdělí Církev.
I tohle jsou plody uplynulého pontifikátu – další prohloubení rozdělení v naší Církvi.
…
Ale buďme si vědomi jedné věci: katolická Církev není a nikdy nebyla pouhou lidskou organizací. Nikdy nebyla závislá pouze na vůli těch, kdo momentálně byli u moci. Ne. To Bůh, svrchovaný Trojjediný Bůh, je autorem jejích dějin. – Stejně jako je pouze On hlavním autorem dějin tohoto světa. – To Jemu patří konečné slovo, Jemu patří konečné vítězství v dějinách Církve i dějinách světa.
Naše matka Církev, jakkoli zkoušená, je Církví Kristovou. Každý, kdo by si ji chtěl přivlastnit, padne na tento úhelný kámen, kterým je Kristus.
…
Buďme připraveni na veškeré eventuality ohledně papežské volby. Modleme se v těchto dnech za Církev více než kdy jindy. Ale především: zůstaňme věrni Ježíši Kristu a Jeho evangeliu. Vždyť jsme to my, kdo jsme byli povoláni k tomu vydávat svědectví právě v těchto dnech a v této době.
Naplňme toto naše povolání. Amen.
Falešný pontifikát soudr. Bergoglia se dá přirovnat k „hospodaření“ kůrovce v bezzásahové zóně. Modernizmu a falši, pohanskému kultu a cestě do pekla, kterým se až na několik výjimek na prstech jedné ruky spočítatelných, nepostavil žádný významný prelát, ač to má každý z nich v popisu práce, sežraly 99% viditelné církve. Kalamitu snad přežilo pár jedinců, čekajících na nejbližší vichřici.
Z pohledu světské logiky teď už zednářům a samozřejmě satanovi v pozadí jen stačí fouknout a trochu dupnout a celý slavný stolec padne. Jména nominantů na dalšího „papeže“ již byla „kardinálům“ rozdána. A teď se čeká který nominant které lóže bude nejúspěšnější.
Už jen zázrak to může zvrátit. Doufám v něj, i když zkušenost praví, že se děje velmi zřídka.
Doufejme v lepší příští ale chystejme se na další katastrofu.
Modlím se za to, aby se stal zázrak – a volba nástupce svatého Petra nebyla věcí politickou, ale duchovní.
Aby se stal zázrak – a byl skutečně hmatatelně přítomen Duch Svatý, jako kdysi ve Večeřadle. – Aby Duch Otce a Syna, který je jejich vzájemnou Láskou, přemohl ubohou lidskou touhu po moci.
Aby se stal zázrak – a ten, kdo bude zvolen, byl schopen a ochoten stát pod křížem našeho Pána jako Matka Boží Panna Maria a milující učedník apoštol svatý Jan.
…
Kéž se stane něco, co si ani nezasloužíme, ani už nečekáme: kéž je zvolen skutečný papež, Otec, hodný toho jména.
Modlit se bez očekávání vyplnění není modlitbou. Přijímat volbu papeže jako projev vůle Ducha svatého je součástí katolické víry. Zázrakem by vskutku bylo, kdyby po volbě nenastal křik, že jde o heretika či modernistu a “zbožné” voláni k DS po brzkém reparátu.
Prosím vás, od kdy je volba papeže „projevem Ducha svatého“?
Víte, že nám Bůh, kardinálům též, dal svobodnou vůli, že ano?
A navíc je ta kardinálská svobodná vůle podřízena lóžím, které na konkláve oznámí kandidáty.
Takže si svobodně mohou volit z lóžového bratra A, B, C nebo D. Přinejhorším ještě přihodí F a G aby ta svoboda byla maximální.
Opravdu se 132 kardinálů modlí o vedení DS a míní tím vedení těch ostatních, aby bylo “po mojomu”? Nějak mi mylně ulpělo “ne má (svobodná) vůle, nýbrž Tvá …. “
Staň se vůle Tvá … při konkláve … Jste opravdu tak naivní? Chce to trochu realizmu.
Ale kdeže. Stačí být trochu katolíkem.
V.K.: Být katolík i „trochu katolík“ ještě neznamená být blbec a nechat si napovídat líbivé pohádky o tom, že přes 100 kardinálů, kteří se do té doby ani mnozí neviděli, si za pár hodin čistého času zvolí, pod osvícením Ducha Svatého jistou osobu, o které většina v životě ani neslyšela.
Dobrý den, nevíte, kde najdu zasedací pořádek v bazilice? Zajímalo by mě, kdo je kdo. V přední části sedí kolem dokola kardinálové v červeném obleku se žlutými ornamenty. Naproti nim také v kruhu jsou pěvci v bílém obleku. V zadní části ve tvaru obdélníku sedí vepředu věřící ve fialovém obleku, za nimi v bílém a pak většina lidí dále dozadu v oblečení různých barev. Zajímalo by mě, jaký oblek patří k jaké skupině (volící kardinálové, nevolníci kardinálové, biskupové…).
Vaše starosti bych chtěl mít o dovolené. Člověče tady je historická chvíle a vy chcete zasedací pořádek 🙂
Nejlepší je to vaše …. nevolníci kardinálové. Pěvci v bílém obleku, jak píšete, jsou možná ti nejsvatější v celé bazilice.