Ebola: Kolik nás bude stát naše hloupost?
Hrozivá epidemie eboly, která zachvátila Západní Afriku a nyní ohrožuje celý svět, je velikou tragédií. Nejen z pohledu lokálního, ale i celosvětového, neboť minimálně její ekonomické dopady zasáhnou celý svět. Ne-li něco horšího. A můžeme si za to sami.
Je zřejmé, že Západní Afrika sama není schopna řešit problém takového rozsahu. Ponechme stranou, nakolik si za to může sama a nakolik si dává civilizovaný svět záležet na tom, aby v takovém nemohoucím stavu zůstala, protože mu to vyhovuje. Podstatné je, že včasný a dostatečně rázný zásah OSN a civilizovaného světa mohl epidemii zadusit (či alespoň výrazně omezit) už v zárodku. Na jejím začátku ale nepřišel. A vlastně nepřišel dodnes.
Což je nepochopitelné a absurdní, protože to je nejen věc lidskosti, ale i naší bezpečnosti. A dokonce i prosté ekonomické úvahy. Čím déle totiž necháme epidemii růst, tím větší bude riziko jejího rozšíření. A samozřejmě i tím větší budou škody, které způsobí, a náklady na opatření proti ní. Přihlouplé výkřiky typu „Nás se to netýká!“ a „(Západní) Afriku je třeba izolovat, ať se o sebe postará sama!“ jsou totiž zcela mimo…
Pokud bychom se pokusili o (přiznejme si, že amorální a nelidskou) metodu „zamknout a zahodit klíč“, dosáhli bychom pouze jediného výsledku: potvrdili bychom si, že to Západní Afrika nezvládá, a nakonec i zjistili, že izolovat ty tři země, v nichž epidemie zuří s plnou silou (Guinea, Libérie a Sierra Leone), tak úplně nelze. Dřív nebo později by se epidemie rozšířila i do okolních zemí. Fakticky bychom nakonec museli odepsat a izolovat celou Afriku mezi Saharou a pouští Namib, což by byl jednak nesplnitelný úkol, jednak by to byla strašná rána pro světovou ekonomiku, která by se neobešla bez závažných ekonomických otřesů a obětí mezi chudinou i jinde ve světě. Ona Afrika je totiž důležitým producentem zemědělských a nerostných surovin, které nutně potřebujeme.
Tím vším opravdu nechci říci, že určitá omezení pohybu osob a kontrola jejich zdraví nejsou nutností. To vše je nezbytné a důležité, stejně jako je důležité nedopustit opakování katastrofálního selhání lékaře v Texasu, který poslal domů s antibiotiky muže, který k němu přišel s horečkou a informací, že přiletěl z Libérie. Jenže všechna tahle opatření, mimochodem velmi drahá, jsou prostě nedostatečná. Jediným skutečným řešením je zásah v ohnisku epidemie a její likvidace. Jistě, přinese to ztráty mezi zdravotníky, které vyšleme, a zároveň to nebude levné. Ale bude to správné a bude to nejlevnější. Pokud to uděláme.
Jen pro ilustraci: Česká republika halasně přispěla na boj s ebolou třemi miliony korun. Je to nepatrný zlomek částky, kterou každoročně vyhodí kupříkladu na evidentně společensky škodlivé genderové a antidiskriminační projekty, jejichž jediným cílem je likvidace morálky a zdravého rozumu všech obyvatel. Pro srovnání: tisícihlavý Hospitálský řád sv. Jana z Boha, který je personálně i finančně dávno za zenitem své největší slávy, sehnal na boj s epidemií minimálně dvakrát tolik (o obětech z řad milosrdných bratří a jejich zaměstnanců a spolupracovníků v západoafrických nemocnicích nemluvě).
Samozřejmě, za vše nemůžeme my. Jestliže v Západní Africe zemřely stovky zdravotníků, protože se musely starat o nemocné bez dostatečného vybavení ochranými prostředky, protože ty leží několik týdnů v přístavech a místní úřady je nejsou schopny odbavit v rozumné době, není to primárně naše vina, ale chyba příslušných úřadů a konkrétních úředníků, kteří by zasloužili pověsit.
Nicméně zastavil bych se ale ještě u jedné věci. Setkávám se s výkřiky typu, že když nějaký turista, misionář či lékař onemocní ebolou, měl by se léčit v Západní Africe. Že by se rozhodně neměl převážet k léčbě domů do Evropy či USA. Je to postoj ubohý, nemorální a vlastně i hloupý. Pravděpodobnost založení nové lokální epidemie touto cestou je prakticky nulová. Rozšíření zkušeností lékařů a ošetřujícího personálu, které se později může velice hodit, je neocenitelné. A především: je zde naše povinnost postarat se o své lidi. Tím spíše, jsou-li to lidé bojující s ebolou, bojující vlastně i za nás a naše životy.
Vyšlo i na stránkách autorova iDnesáckého blogu, kde je možno příspěvek podpořit kliknutím: http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/430335/Ebola-Kolik-nas-bude-stat-nase-hloupost.html
Já jsem ale nenavrhoval zamknout a zahodit klíč, a nemám námitek proti pomoci banánovým republikám, pouze je třeba zarazit to, aby odtam mohli infikovaní cestovat ven. Tam ať si pro mně za mně letí kdo chce.
Ignác si to představuje jak Hurvínek válku. Nelze dělat mohutná a drastická zdravotní opatření bez souhlasu místních úřadů i obyvatel. A jelikož zájem nemají a raději důvěřují šamanům, tak ať si trhnou nohou. Jejich největším problémem jsou totiž oni sami, jejich styl života, zvyky a návyky. Přeci je nebudeme ještě vychovávat.
Na to že je Řád svatého Jana z Boha za zenitem po stránce financí a členské základny vykazuje pozoruhodnou vitalitu po stránce duchovní. Kdo z nás by byl ochoten teď v tuto chvíli jít ošetřovat nemocné ebolou a obětovat sám sebe ? S tím že se ve velkých bolestech rozpustíme zaživa, s tím že nám veřejné mínění bude posmívat pokud umřeme v Africe a s tím že bude proklínat nás i Církev pokud nás někdo převeze nakažené sem ? Kdo z nás by byl ochoten jít pečovat o nemocné třeba „jenom“ do hospicu nebo do LDN, kde žádné nebezpečí nehrozí ?
Podivuhodnou vitalitu vykazuje i naše Církev. Která má momentálně dlouhodobě zhruba 2x tolik mučedníků jako v dobách Svatého otce Petra I., za císaře Nerona a Diokleciána.
Ona poynámka pouze poukazuje na to, že řád býval podstatně bohatší a větší a že ani věková struktura již není nejlepší (ostatně viz věk obou zesnulých kněží).
Ještě k tématu: Výzva Mons. Anthonyho Fallada Borwaha, biskupa z Gbarngy v Libérii:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20974