Náboženství, politika a povinnost
G. K. Chesterton
Šéfredaktor The Illustrated London mě onehdy výtečně usadil, když mi připomněl, že jsem obrátil trasu korunovačního průvodu. Mohu k tomu říct jen tolik, že jsem se přesně držel přesného popisu v jedněch novinách. Možná mě mělo napadnout, když už jsem sám novinář, že novinám nemám jen tak věřit. Zřejmě s tím nepůjde udělat nic jiného, než uspořádat korunovaci ještě jednou, aby se uvedla do souladu s tímto listem. Dává mi to ale také záminku, abych se zmínil o jedné z mnoha ozvěn této události.
V mnoha vlivných kruzích si všímám snah škrtnout ze státní hymny nejlepší verš. Je to příznačné pro mnohé z našich „reforem“, které vzcházejí z pocitu vytříbenosti a ne ze smyslu pro to, co je správné. Když říkám nejlepší verš, myslím který mate a kazí triky všech nepřátel státu. A za nejlepší jej označuji proto, že díle, které nikdo nijak zvlášť nechválí ani nechrání z důvodů literárních, je nejzvláštněji národní, nejjedinečnější, nejupřímnější a nejenergičtější a také zdaleka nejdemokratičtější. „God Save the King“ jako báseň nikdo nevynáší stejně vysoko jako „Mariners of England“ zrovna tak, jako obrázek Johna Bulla nikdo nevynáší jako něco podobně krásného a souměrného jako je třeba Donatellův Sv. Jiří. Je to vlastecká zvláštnost a nejzvláštnější a nejvlastenečtější je na ní právě ta část, kterou chtějí tihle lidé škrtnout. A eticky je ona část též výtečná.
Confound their politics, /Frustrate their knavish tricks, (pletichy jejich zmař/nízkostí uchraň nás pozn. překl.)
sice není možná dobrá poesie, ale křesťanská morálka je to velmi dobrá a zdravá. Pokud se dějí nějaké nízkosti a špinavosti, modlíme se doufám všichni, abychom jich byli uchráněni. A pokud jde o maření politických pletich, mnozí z nás začali pro tu myšlenku mít pochopení od té doby, co jsme probádali způsoby chování našich marných politiků. Báseň nijak neuvádí, koho odsuzuje, vyjma toho, že jde o nepřátele krále, který je ve všech takových symbolických písních symbolem státního společenství. Osobně jsem toho mínění, že nejhorší královi nepřátele často sedají v jeho vlastní radě a že nejhorší agresoři a ničiteli Anglie často mívají přední místa v senátu (nebudu říkat v synagoze, abych předešel nedorozumění /autor nejspíš naráží hlavně na evangelijní odsudky bohatých necitelných farizejů, kteří obsazují „přední místa v synagogách“ pozn. překl./), to mi ale nebrání v tom, abych hymnu nezpíval s chutí a nadšením.
Lidé vytříbeného vkusu a zájmů (mrzkých těch nízkostí ochraňuj nás!) nepochopí, že pokud jste vůči něčemu loyální a chcete to chránit, musíte uznat, že to má nebo může mít nepřátele, vy musíte doufat, že nepřátelé neuspějí. Skutečná drzost, pokud tu nějaká je, by spočívala ve volání „Bůh chraň krále“—ve vzývání Universálního a Věčného, aby se postaralo o jednoho konkrétního kmenového náčelníka na jednom malicherném ostrůvku. Nepochybně ale, pokud máme právo žádat Boha, aby ochránil jeho, máte právo jej také žádat, aby zmařil plány těch, kdo se ho pokouší zničit: ty dvě vědy prostě znamenají jedno a to samé. Nepochopení tak zřejmého faktu je jen částí oné bláhové zapomnětlivosti pokud jde o skutečnou etiku boje, která je stejně zlověstná, ať už nabývá podob hurávlasteneckých nebo pacificistkých. Nejenže je armáda hlavní složkou našich průvodů, ale zdá se, že mašírování v průvodech se považuje za hlavní činnost naší armády. Zbraně nesmí být, z žádného úhlu pohledu, na parádu. Nechovám nejmenší úctu k permanentní válečné horečce, nebo zálibě ve výbojích, která (jak se říká) tasí meč a zahodí pochvu. V ještě menší vážnosti ale mám onu arogantní etiketu, která si ponechává v ruce pochvu poté, co zahodila meč. A jedním z důsledku tohoto militarismu maškarního stylu je opomíjení nejholeších a nosných principů boje.
Není v naší době nic ubožejšího, než myšlenka, že můžeme chovat pro něco zvláštní nadšení, pokud je to v bezpeční, aniž bychom se tím zavazovali, že takovou věc budeme zastávat, octne-li se v ohrožení. Oddanost nemůže mít hranice. Nemůže mít hranice, které by nebyly bariérou. Pokud si nemyslíte, že je lidstvo posvátné bratrstvo, které je nutno všude ctít a chránit, pak to neříkejte. Pokud to ale říkáte, pak je musíte být připraveni je chránit před žraloky i tygry, před monstry i mikroby. Pokud nepovažujete svůj stát za hmatatelnou entitu a posvátnou půdu, pak o něm nemluvte jako o svém státu. Pokud tak ale mluvíte, pak musíte připustit, že ho druzí mohou nenávidět právě tolik, kolik ho vy milujete. Pokud je skutečně jedinečný, pak je zrovna tak pravděpodobné, že bude milován, jako že bude v nenávisti.
Je tu ještě jeden zřejmý morální základ, na kterém bychom měli opřít další „maření jejich pletich“. Lidé vytříbeného vkusu a zájmů (mrzkých těch etc.) si zřejmě myslí, že na náboženském rozměru války je cosi nepříjemného a rouhavého. Řek bych, že by nemělo být žádných jiných válek než náboženských. Je-li válka bezbožná, je nemorální. Nikdo by se vůbec neměl bít, není-li připraven svou při přednést před oním neviditelným arbitrážním tribunálem, jemuž se věnují všechna náboženství. Pokud si nemyslí, že je zcela životně, věčně a kosmicky v právu, pak dělá chybu, pokud i jen vystřelí z kapesní pistole. Pokud si myslí, že v právu je, tak samozřejmě má právo modlit se, aby aby právo zvítězilo. Odluka války a církve, zrovna tak jako odluka podniku a kaple, bude znamenat jen tolik,že náboženství příliš zhubne, zatímco cynismus příliš ztuční. Bylo by dobré, aby náboženství trochu myslelo na tento svět—a kdyby politici aspoň trochu mysleli na onen svět.
A konečně, nikdo si zřejmě nevšiml, že tento verš státní hymny (pokud mi paměť dobře slouží) je také jediný, ve kterém zní lidový tón soudržnosti spolu s lidovým tónem konfliktu. Cituji popaměti, ale zní myslím—
O Lord, our God, arise, /Scatter his enemies,/ And make them fall. /Confound their politics./ Frustrate their knavish tricks; On Thee /our hopes we fix: God save us all. (Povstaň Ó Pane náš/ nepřátele rozežeň/ připrav jim pád/ pletichy jejich zmař/nízkostí uchraň nás/ V Tebe/ my doufáme/ Bože chraň všechny nás)
Je to jediný verš který začíná čímsi, co se podobá elegantní dikci Bible, roztáčejícímu se víru. Je to jediný verš, který končí universálním a demokratickým požehnáním. Nedivím se, že ho modernisté chtějí vyhodit.
pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.
