Co se týče válečných zásluh, nezůstali Lazariáni v ničem pozadu za svými bratry v kříži z ostatních řádů. V boji s jinověrci opravdu vynikali. Zatímco u ostatních rytířských řádů dobové prameny často uvádějí poměrně přesné počty přeživších Johanitů, Templářů či Německých rytířů, u řádu svatého Lazara měli kronikáři práci značně ulehčenou. Lazariáni, pokud se jednalo o bitvu prohranou, totiž v naprosté většině případů padli všichni. Pokud se někdo vůbec zachránil, pak to byl pouze korouhevník, který ustoupil jen proto, aby uchránil prapor řádu. K tomuto faktu mimo jiné vedly dva hlavní důvody.

První důvod je jasný. Pokud byl totiž rytíř malomocný, velmi dobře si uvědomoval, co přesně jej ve zbývajících letech čeká. Měl to denně na očích při plnění řádových povinností v době míru, když ošetřoval své spolubratry, nebo svěřence špitálu, kteří již prožívali hrůzy pokročilejších stádií nemoci. V dobách křížových výprav neexistovala žádná pozitivní vyhlídka, či naděje na pokrok v léčbě. Všichni věděli, že nemoc je neoddiskutovatelně nevyléčitelná. Proto ve svých modlitbách prosili Boha o milost čestné smrti v boji za víru, aby nemuseli ve strašných bolestech umírat na lůžku, když už by neudrželi meč. Často jim spolubratři museli pomáhat do sedla a přivazovat meč, či sekeru k zaživa tlející ruce, aby se do boje vůbec mohli pustit. Pakliže rytíř bitvu přežil, sundával s částmi zbroje i kusy svého těla. Takový rytíř opravdu neměl jediný důvod či pohnutku ustupovat před nepřáteli Boha. Rytířská smrt v boji pro ně nebyla frází, nýbrž skutečným vysvobozením.

Druhým důvodem byl fakt, že zdraví rytíři, kteří malomocní nebyli, museli být tak pevnými a odhodlanými věřícími, zcela oddanými ideálům a poslání řádu, že se svým nemocným bratrům ve svém zápalu naprosto vyrovnali. Jak jinak by si zcela dobrovolně mohli vybrat takový úděl, při kterém měli pomáhat těm nejubožejším z ubohých, s vyhlídkou, že je jen otázkou času, kdy se při své práci pro řád sami nakazí touto strašlivou nevyléčitelnou nemocí. Nenacházím v dějinách této civilizace žádný jiný příklad tak absolutní a bezvýhradné obětavosti. Pakliže bránili svůj špitál a své svěřence proti neporovnatelně početnějšímu nepříteli, zatímco všichni ostatní se stáhli do bezpečí hradeb, nikdy neopustily své bratry v Kristu a společně bojovali do posledního muže, do posledního okamžiku, do poslední kapky krve, proti všem. Rytíři svatého Lazara Jeruzalémského NIKDY NEUSTUPOVALI…

Není tedy divu, že s takovou nadlidskou morální silou a odvahou se zapsali zlatým písmem do historie křížových výprav a dějin naší civilizace vůbec. Pokud pominu jejich statečnost v každodenním životě v době míru, pak na poli válečném excelovali přinejmenším stejnou měrou. Rytíři svatého Lazara bojovali v mnoha bojích, mnoha bitvách, mnoha válkách, mnoha křížových výpravách, i celá staletí po nich.

V samých počátcích po dobytí Jeruzaléma křižáky je dobových pramenů k jejich bojové činnosti jen málo, neboť útočili v menších celcích. Od příchodu křižáků do Levanty však jejich počty už jen rostly. Jak vzrůstal počet křesťanů v oblasti, rostly samozřejmě přímou úměrou i počty těch, kteří se nakazili leprou. A bohudíky narůstal i počet bratří, kteří byli ochotni zasvětit svůj život péči o ně. Oproti ostatním rytířským řádům byly jejich počty opravdu menší, což ovšem dokázali vyrovnat svou nezměrnou statečností. Jakmile však začal stoupat počet zdravých rytířů, stali se opravdu obávanou bojovou silou. Proto postupně nacházíme v soudobých záznamech dobových kronikářů všech zúčastněných stran (tedy i z muslimských zdrojů), čím dál tím více záznamů a zmínek o jejich činech na bojištích dějin.

Milan Bártík z Winterbergu

Zobrazený kříž je dnes užívaným znakem lazariánů.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.