Některé situace v našem pozemském putování se zdají tak bezútěšné a prosté smyslu, že člověka svádějí k malomyslnosti. Malomyslnost zase způsobuje ochablost ducha a snížení ochoty sloužit Pánu v každodenních běžných starostech a vyprahlosti. Ale je třeba mít stále na vědomí, že skutečný život a domov se skrývá právě za touto přechodnou poutí a některé oběti budou odměněny až na místě věčného odpočinku a setkání s Láskou, ktrá převyšuje všechno pomyšlení.

MATKA NADĚJE

Matka Naděje

Dovede snášeti bez nářku vlastní bolest

Neboť roditi znamená smířit se s bolestí

Roditi na bílém prostěradle

Bezbrannou bytost

A sám při tom tak trochu umírat na důkaz veliké lásky

Neboť být nadějí znamená smířit se s beznadějným koncem

Každého života

A přesto vždy znovu dávati život

Čím je krátká řeč pěsti která se navždy uzamyká

Proti dlouhým křečím ruky jež chápe se vesla

Aby vždy znovu se loďka zachránila ze zákeřných zrcadel

pod nimiž je vír

Neboť být matkou je býti zároveň potápěčem i řekou

Neboť být matkou je býti zároveň vodou i oblázkem

Neboť být nadějí

Je býti též velikým zrcadlem beznaděje

Zrcadlem

které má schopnost

Jak silák

Měnit na počest lásky svůj věčně přeludný lom

JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME

Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce

květ voněl, že svedl nás s cesty, když šeřivým stříbrem tekl

nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,

kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.

A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách

tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,

po roztříštěných akordech echa budeme pátrat,

po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.

Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu

tolik lyricky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,

své větve vysoké, tmavé vykoupá v podzimním slunci,

svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; –

to všecko v jediné chvíli, na stezce sešeřené

a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.

*

Zdroj: NEZVAL, Vítězslav. Matka naděje (část). In A co básník. ČSM: Praha, 1963.

SOVA, Antonín. Ještě jednou se vrátíme. In A co básník. ČSM: Praha, 1963.