Než zamířím do tříd, nemohu než se zmínit o jednom aspektu pronikajícím internátním životem. Kroměříž je plná nejen středních škol, ale též zařízení, která mají (teoreticky těm již starším) studentům poskytnout dostatek zábavy a občerstvení. Tato bohulibá pohostinnost okresního města dělala vrásky na čele vedení školy i internátu, neboť podle jejich představ, částečně zhmotněných ve studijním řádu, studenti nesměli tahat alkohol či drogy na půdu školy, nesměli kouřit a nesměli ani navštěvovat restaurace.

Přiznám se, že nevím, jak řešili IMHO oprávněné pobouření dospělých studentů posledních ročníků, kteří měli námitky vůči mnoha podobným omezením. Patrně stejně nesystematicky, jako v mnoha dalších ohledech (vzpomínám na vyčerpávající diskuse o tom, zda si 18tiletý žák může sám napsat omluvenku). Učitelé i vychovatelé si občas vypomohli nějakým trikem, účel v tomto případě světil prostředky. Např. pár mých spolužáků mělo dostat třídní důtku za to, že o velké přestávce chodili před školu kouřit. Menší problém spočívající v tom, že školní řád neumožňoval takovou důtku udělit, vyřešila škola úsměvnou kličkou: formálně ji udělila za to, že se přitom nepřezouvali.

Nicméně vraťme se k alkoholu a putykám. Tehdejší hlavní vychovatelka, paní Geráková, kladla na zákaz alkoholu a návštěv restaurací, pohostinství a dalších podobných zařízení, enormní důraz. Balónky ovšem neměla a číhat na studenty u dveří a snažit se zachytit odér cigaret a alkoholu jí patrně připadalo moc namáhavé a nudné (i když i k tomu se občas snížit dokázala). Její nejoblíbenějšími disciplínami byl „lov“ a „zátah“. Prostě nějakou dobu sbírala informace a síly a pak, když obého bylo dosti, sebrala spirituála Szkanderu a vyrazila se projít po kroměřížských hospodách. Některé zátahy se jí povedly lépe, některé hůře, no a minimálně jeden vstoupil do legend.

Nutno říci, že partii měla ten podvečer paní Geráková rozehranou skvěle. Restaurace, kterou si vybrala, byla mekkou studentů AG. Co víc, ten den byla skutečně narvaná, z asi 60 návštěvníků jich dobrá třetina patřila mezi ty, jimž krutý školní a internátní řád přísně zakazovaly byť i jen prostou přítomnost v těchto prostorách. Geráková se Szkanderou vpadli do hlavní místnosti, kde okamžitě upoutal jejich pozornost stůl, u nějž seděla nad krígly pěnivého moku známá trojka Klement-Mach-Svobodník.

Jakkoliv byla tato trojice známá a platilo o ní zcela přesně „jeden za 18, druhý bez dvou za dvacet a třetí za šestnáct a dva“, paní Geráková z nějakého důvodu už dávno propadla psím očím žáka Svobodníka a dlouhé měsíce žila v domnění, že je to hodný vzorný hoch, kterého se kolegové dlouhodobě a ne zcela úspěšně snaží zkazit. A nyní se vše potvrdilo. Peťa Svobodník seděl u stolu jako jediný bez piva!.

Obdiv nad jeho sebeovládáním a rozhořčení nad tím, jak ho ti druzí kazí, se spojily a stavidla výmluvnosti paní Gerákové se naplno otevřela, když vyčítala Klementovi a Machovi, jak chudáka Svobodníka kazí, že jen kvůli nim šel do hospody, kde ani nepije (hodný chlapec), nekouří (skoro světec), prostě… Peťa Svobodník se pod tou chválou upejpavě červenal a skromně choulil, nevěda co říci.

„Tak šéfe, tu máte to čtvrtý!!“, zahlaholil bodrý hostinský a před Peťu Svobodníka dopadl orosený půllitr. Triáda paní vychovatelky ztichla, zatímco Peťa Svobodník se chytil za hlavu a zoufale zaúpěl: „Ne… Teď ne…!“ Hostinský se zarazil nad takovou podivnou reakcí, pak se podíval na paní Gerákovou, která se právě ztěžka chystala něco říct, a pak s plným pochopením pronesl: „Aha, to sem asi posral, co?“ Pak poklepal Peťu po rameni: „Ale co, vždyť jde o hovno!“ a s klidem se šel věnovat dalším hostům. Otec Szkandera se po tom moudrém prohlášení téměř zhroutil a delší dobu se musel přidržovat stolu, aby ho záchvat smíchu neporazil. A paní Gerákovou vyvedla celá příhoda z míry natolik, že zapomněla projít zbytek hospody. Její kořist tak byla poněkud hubená.

Jinak samozřejmě existovali i kolegové, co se snažili ukrýt alkohol na intru. Byly za to přísné tresty a pokud byl někdo tak blbej, že nechal láhve od piva ve skříni, na niž si objednal opraváře, tak z toho mohl mít docela polízanici. Já jsem do hospod nechodil a alkohol (až na výjimky) nepil, nicméně poté, co zpřísnili internátní řád, mimo jiné i ohledně alkoholu, jsem se naštval a z protestu jsem si na počátku čtvrtého ročníku přivezl na pokoj flašku dobré domácí slivovičky. Jen tak, z trucu, stejně jsem jí po maturitě skoro všechnu odvezl zpátky. Ale byla mi zdrojem zábavy. Já se techniků neobával. Moje slivovice totiž nebyla ukryta ve skříni ani v žádné podobné skrýši: nalil jsem ji do velké láhve na alpu (francovku) a tuto láhev jsem nechal na pracovním stole, hned vedle sešitku, do nějž vychovatelé zapisovali body za úklid. Přiznám se, že někdy jsem před odchodem do školy ten sešitek o tu slivovici schválně opíral. Ano, bylo to dětinské, ale přesto, když jste po návratu vedle flašky slivovice našli deníček s pochvalou za vzorný pořádek, bylo to prostě… Nádherné…

Ignác Pospíšil

Poznámka: Původně vyšlo v AGinu a na Signálech.