Václav Renč (28. listopadu 1911 Vodochody – 30. dubna 1973  Brno) v básni Jitřní ze sbírky Podoben větru upozorňuje na křehkost člověka a jeho bezmocnost v boji proti pokušením, pokud by se rozhodl jít do boje sám za sebe a neopřít se ze všeho nejdřív o Krista Pána a Nejsvětější Pannu Marii.  Obecnou charakteristiku lidských duší, mezi  kterými vynikají ty, jež si volí úděl nejméně  pohodlný a z lidského hlediska nejméně slavný, nám znázorňuje báseň Ivana Diviše (18. září 1924 Praha – 7. dubna 1999 Praha).

JITŘNÍ

Dokud si ústa neosvěžíš

hojivou rosou jména Ježíš

Nedotýkej se slov.

Jsou jedovatá steskem země.

Z vězňova spánku prýští temně

a leptá jejich kov,

že dřív než stanou na jazyku,

rozpadají se v suchém vzlyku

jak úsměv hořkých vdov.

***

Dokud jsi oči z nočních stínů

nepozved k čelu Mariinu

i vzpomínek se chraň.

Ty tváře, které v nich se chvějí,

se odbarvují beznadějí

tak jako tvoje skráň,

jak siluety z hloubi sluje.

A pro sen, který pochybuje,

Sám v sobě nemáš zbraň.

***

Až jitřní oheň zasvěcení

jed vidin v dobré víno mění.

A z okna vězňova,

zaostřen neprostupnou mříží,

na dosah modlitby se blíží

ostrůvek domova.

***

A z hoře tvého mízu saje,

mír studánkový v srdci zraje

a vtéká do slova.

TAKOVÍ JSME

Duše pápěrkové létají ze země do země

duše lehkovážné vyměňují zemi svou za zem cizí

duše pevné ve své zemi setrvávají

a to ne za jitra na jihu ale o půlnoci na severu

Ale ty nejvyšší duše, duše přesvaté

do země padají,  takže my chodíme po duších

chodíme si po duších a berem chaos na lehkou váhu,

jako by bylo samozřejmé procházeti chaosem –

a přitom vycházeti z řádu!

*

Zdroj: RENČ, Václav. Podoben větru. ZVON: Praha, 1994.

DIVIŠ, Ivan.  Sursum. BBART: Praha, 2004. ISBN 80-7341-191-6.