Josafat, křestním jménem Jan, se narodil r. 1580 ve Volodymyre (Wlodzimierz), v dnešní západní Ukrajině. Když odrostl, otec ho poslal do Vilna, aby se tam učil kupcem. Zde se pravoslavný chlapec dostal do styku s věřícími a duchovními východního obřadu, kteří byli sjednoceni s Římem. Toto sjednocení se uskutečnilo na synodě v Brestu (Litevském) r. 1596. Jan se rozhodl přidat ke sjednoceným.

Pod vlivem jezuitů vstoupil r. 1604 do řádu sv. Bazila. Zde přijal řeholní jméno Josafat. Troický klášter ve Vilniusu, do kterého vstoupil, byl velice zpustlý. Archimadrité zanedbávali své povinnosti. Nakonec zbyl v klášteře jediný mnich. Proti klášteru stál nádherný pravoslavný klášter svatého Ducha.

Josafat se usadil v klášteře v chatrné komůrce, uzavřel se v ní a žil zde jako poustevník. Po dlouhé době dostal konečně tento klášter představeného (Samuel Sienczylo), ale ten neměl ani vzdělání, ani smysl pro řeholní život.

R. 1607 zavítal do Vilniusu metropolita Počej, který vysvětil Josafata na diakona a uložil mu povinnost kázat v klášterním chrámě. Brzy měl Josafat kolem sebe čtyři nadějné jinochy, kteří byli ochotni pracovat na obnově kláštera. Dne 1.1.1608 vstoupil do kláštera též Josafatův přítel Rutský, který byl brzy vysvěcen na kněze. Rutský s Josafatem pravidelně kázali a brzy se počet noviců v klášteře zdvojnásobil.

Pravoslavní se snažili dostat klášter lstí. Získali na svou stranu archimadritu Sienczyla. Ten setrvával v klášteře, a když jej chtěli bratři vyhnat, byli napadeni nesjednocenými. Mniši se za pomoci vojska ubránili a Sienczylo byl vyobcován z Církve a později vypovězen ze země.

R. 1609 byl Josafat vysvěcen na kněze. Vynikal velkou znalostí svatého Písma i východních církevních otců. Jeho kázání byla tak přesvědčivá, že mu katolíci dali přezdívku „bič na rozkolníky“, pravoslavní pak „dušechvat“.

R. 1612 byl Rutský vysvěcen na biskupa, a když r. 1613 zemřel kyjevský metropolita Počej, stal se jeho nástupcem. Rutský ihned jmenoval Josafata archimadritou v Troickém klášteře, kde v té době bylo již asi sedmdesát bratří.

R. 1614 se Rutský rozhodl putovat do Kyjeva a vzal Josafata s sebou jako průvodce. Kyjev byl v té době téměř celý, kromě katedrály, v rukou pravoslavných. Po slavných službách božích se Josafat rozhodl navštívit Pečerskou lávru. Ta však byla též v rukou nesjednocených. Jakmile vstoupil do brány, nastal v klášteře poplach. Seběhlo se mnoho mnichů a někteří mu začali vyhrožovat. Výbuchy nenávisti snášel Josafat mlčky, a když se mniši uklidnili, začal k nim mluvit: „Přišel jsem, abych vzdal poctu tomuto svatému místu, abych viděl vzácnosti vašeho kláštera, zvláště ostatky svatých mužů, našich otců. Mám velkou radost, že i po mnoha stoletích je zde tak velký počet synů našeho otce Bazila. Putoval jsem na toto místo, abych vás, bratři, pozdravil a promluvil s vámi. Jsem ochoten státi se vaším žákem, najde-li se muž moudrý, kterých je mezi vámi mnoho a který by mi ze svatého Písma a svatých otců i vašich církevních knih dokázal pravdu.“ Mnichové donesli knihy a Josafat jim ze životů svatých pečerských mužů i obřadních knih začal ukazovat místa, která obhajovala církevní jednotu. Když odcházel, mnichové ho vyprovodili a zdvořile se s ním rozloučili.

Po návratu do Vilniusu dosahoval Josafat dalších úspěchů, a tak se Rutský rozhodl ustanovit jej za pomocníka stařičkému polockému arcibiskupovi Brolnickému a vysvětil jej r. 1617 na biskupa. Arcibiskup Brolnický se klonil k pravoslaví, ale ve svých devadesáti letech trávil svůj čas v nečinnosti. Josafat slíbil arcibiskupovi úctu a oddanost, a tím si rázem získal jeho srdce. Ujav se úřadu, začal vymítat nepořádky v diecézi, které v Polocku zavládly za neschopného Brolnického. Josafat se též staral o umírajícího arcibiskupa a ten, jím pohnut, složil katolické vyznání víry. Po arcibiskupově smrti se Josafat stal jeho řádným nástupcem.

Nový arcibiskup začal zavádět v diecézi přísný pořádek, konal vizitační cesty, vyučoval duchovenstvo a lid, bránil církevní majetek proti šlechticům a byl horlivým hlasatelem církevní jednoty.

Vlastní boj proti unii nastal však až tehdy, když do Moskvy přijel se všemi pravomocemi jeruzalémský pravoslavný patriarcha Teofan IV. Řek. Ten začal vydávat své zájmy za zájmy všech Rusů a získal na svou stranu kozáky. Teofan pak vysvětil sedm nesjednocených biskupů a jmenoval je za vzdorobiskupy uniatským katolickým biskupům.

Josafatovi nadešly v Polocku kruté časy. Za vzdorobiskupa byl proti němu jmenován Meletij Smotrický. Ten se zatím neodvážil přijet do Polocka, ale setrvával v klášteře svatého Ducha ve Vilniusu. Odtud rozesílal štvavé listy proti jednotě. Když byl arcibiskup na zemském sněmu ve Varšavě, dosáhli pravoslavní v Polocku vítězství. Josafat sice získal neúnavnou činností mnohé odpadlíky zpět, ale útoky nepřátel se mu nepodařilo odrazit.

Zarmoucený arcibiskup se obrátil s žádostí o pomoc na krále Zikmunda I. Ten vydal dekret, ve kterém prohlašoval Smotrického za zrádce, a kladl lidu na srdce, aby byl poslušen katolického arcibiskupa. Když byl list čten na radnici v Polocku, nastalo vzbouření a musela zasáhnout světská moc. Josafat však zůstal klidný a nepožadoval potrestání viníků, což mu získalo nejednoho z nepřátel.

List se četl i ve Vitebsku, kde nesjednocení prohlásili, že budou proti unii bojovat. Když zde pak arcibiskup sloužil sv. liturgii, vtrhli do chrámu, zbili kněze a sluhy a vyloupili pokladnu.

Smotrickému běželo především o zničení metropolity Josafata, a tak proti němu vydával stále nové a nové hanopisy. Proti Josafatovi rostla i nenávist lidu. On, věda, co ho čeká, chystal se na mučednickou smrt. V té době již byli někteří zastánci unie zavražděni v Kyjevě.

Koncem října 1623 se Josafat odebral do Vitebska. Jakmile tam přišel, shlukly se davy rozeštvaného lidu, které žádaly jeho smrt. Arcibiskup je utišil laskavými slovy. I utekli se spiklenci ke lsti. Snažili se vyhledávat šarvátky s Josafatovými služebníky a doufali, že přitom vzniknou výtržnosti a zmatky, kterých budou moci využít proti arcibiskupovi. Josafat však služebníkům zakázal, aby se do půtek pouštěli. Tu rozkolníci najali jakéhosi potulného popa Eliáše, aby před arcibiskupovým domem veřejně lál Josafatovi a unii. Ten den však arcibiskup nebyl doma a vrátil se až večer.

Druhého dne (12.11.1624) Eliáš opět nadával Josafatovi. Arcibiskupovi služebníci Eliáše chytili a zavřeli. A to si právě spiklenci přáli. Ihned začali zvonit na poplach a křičet: „Pryč s Josafatem! Zabijte latinského papistu!“ Když se ale arcibiskup vracel z chrámu, zděsila se luza jeho důstojného zjevu a neublížila mu. Josafat dal Eliáše propustit a lid se začal rozcházet. V tu chvíli přiběhli tři rozkolní popové a jali se zběsile štvát davy proti Josafatovi. Buřiči vtrhli do arcibiskupského paláce a zranili některé z arcibiskupových služebníků. Josafat se v té době modlil ve své komnatě. Když slyšel hluk, otevřel dveře a řekl: „Hospodin buď s vámi, synové milí! Proč tak ukrutně nakládáte s mými domácími? Máte-li co proti mně, hle, tu jsem!“ Tu jeden z buřičů udeřil arcibiskupa kyjem a druhý mu zasadil sekerou do hlavy smrtelnou ránu. Josafat padl k zemi a z jeho úst bylo slyšet povzdech: „Bože můj!“ I vzkřikli: „On ještě žije!“ a střelili ho dvakrát do hlavy. Pak vytáhli mrtvolu na dvůr, kde ji zhanobili. Když vyloupili dům, odvlekli tělo na břeh řeky Dviny, přivázali k němu velký kámen a hodili je do řeky.

Dne 17.11.1624 spatřili rybáři v řece jasné světlo. Když v ní pátrali, nalezli mrtvé tělo a vytáhli je na břeh. Uniatští kněží je odnesli v průvodu plačícího lidu do chrámu. Zde zůstalo vystaveno devět dní.

Ve Vitebsku rázem utichly všechny vášně. I vrahové litovali svého zločinu. Tělo pak bylo převezeno do Polocka, kde bylo pohřbeno 18.1.1625.

Mučedníkovy ostatky byly později z Polocka převezeny do Bialy, r. 1916 do Vídně a r. 1949 do Říma, kde jsou uloženy v chrámě sv. Petra, pod oltářem sv. Bazila Velkého.

Bůh záhy oslavil svého mučedníka divy. Jeho tělo zůstalo vystaveno po celý r. 1624 ve stoličném chrámě v Polocku a z rány na hlavě prýštila krev i za krutého mrazu. Věrný ctitel umučeného, radní Petr Dankovský, který byl úplně slepý, se dal přivést k mrtvole, a když se dotkl arcibiskupova roucha, vrátil se mu zrak.

Smotrický, vlastní strůjce zločinu, uprchl do Kyjeva a odtud do Cařihradu. Pak se toulal, trýzněn výčitkami svědomí, po Řecku a Palestině, ale nikde nenalezl pokoj. r. 1627 se smířil se sjednocenou církví a vrátil se do vlasti. R. 1628 se dostavil na pravoslavný sněm do Kyjeva a myslel si, že svým vlivem získá nesjednocené pro jednotu. Ti však nevyslechli jeho důkazy, ale osopili se na něho a hrozili mu okamžitou smrtí, nezřekne-li se unie. Smotrický nebyl ještě tak duchovně silný a ze strachu před smrtí odpadl aspoň navenek. Ale jakmile se octl na svobodě, litoval svého hříchu a činil za něj pokání. Prosil papeže o rozhřešení. Když je obdržel, zůstal katolické Církvi věrný až do své smrti.

Bůh ho při smrti oslavil zázrakem, pro který se mnozí nesjednocení vrátili k unii. Pět hodin po Smotrického smrti si vzpomněli jeho přátelé, že měl přání, aby mu do ruky vložili listinu, kterou ho papež rozvázal od klatby. Dodatečně jeho přání vyplnili a hle! Již ztuhlé prsty silně sevřely podávanou listinu, takže ji nemohli z jeho ruky vytáhnout. Někteří podávali mrtvému na zkoušku list pravoslavného cařihradského patriarchy, ale ruka se oddalovala. Nebožtíka nechali v otevřené rakvi čtyři týdny a zázrak se stále opakoval před očima nespočetného lidu. Mezi jinými se dostavil i starosta města Dubna, ale spíše pohnul celou mrtvolou, než by listinu vytáhl. Konečně přišel sám uniatský metropolita Rutský, a když se pomodlil, žádal mrtvého, aby mu listinu odevzdal. Nato se ruka sama otevřela. Když pak Smotrickému list vrátili, ruka ji stejně silně sevřela. Tak se i po smrti stal Smotrickij svědkem pravé víry.

Antonín Čížek (http://www.acizek.nfo.sk/)