Tag Archives: Unitatis redintegratio

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity

31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.

Dva texty v rozporu

V úvodu stojí,

  • že  „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
  • dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
  • dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
  • protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“

Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.

V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3).

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].