Tag Archives: strach
Bojující církev
Kardinál Rodríguez Maradiaga, rádobylikvidátor svátosti manželství
Naše starší generace se učila v hodinách náboženství o církvi bojující, jež působí na této zemi, církvi trpící, která je v očistci, a církvi vítězné, již tvoří obrovské společenství spasených v nebi. Dnes je název „bojující církev“ nahrazen pojmem „putující církev“. Nebudu spekulovat, jestli byla tato změna názvu šťastná či nikoliv, ostatně i putování lze chápat jako boj – a to s vlastní únavou, reptáním a agresí spoluputujících, s loupežníky, kteří mne napadli atd. Tyto všechny boje v pravém slova smyslu provázely izraelský národ putující z Egypta do zaslíbené země.
Církev, která je obrazem putujícího Izraele, prožívá totéž, co on. A můžeme směle říci, že se nachází v té fázi, kdy si část lidu vytvořila zlaté tele a odmítla pravého Boha, dárce Desatera přikázání. Ano, tyto myšlenky se přímo nabízejí, když čteme na internetovém portálu katholisches.info, že si benediktini v rakouském Melku pozvali jako exercitátora – přičemž tato duchovní cvičení jsou určena všem benediktinským mnichům v Rakousku – Eugena Drewermanna, exkomunikovaného katolického kněze a teologa, dnes psychoterapeuta. Tento bývalý duchovní učil a učí, že zázraky Kristovy včetně Zmrtvýchvstání jsou výplodem fantazie učedníků, že dogmata vymyslela Církev, že eutanázie a potraty jsou nezbytné pro dobro lidstva, dokonce popřel i existenci osobního Boha a nahradil ho buddhistickým chápáním jakési všesvětové neosobní energie. Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Ratzingerem v 90. letech jeho teze kategoricky odsoudila, Drewermann byl suspendován, nakonec sám z Církve vystoupil. Tohoto muže si zvou benediktini v Melku jako exercitátora za honorář 8 tisíc euro. Na otázku, jestli jejich víra je skutečně katolická, si dá každý čtenář nepochybně odpověď sám.
Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon
Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).
To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24).
Vliv donucení a strachu na odpovědnost za hřích
Hřích náleží do kategorie lidských jednání. Lidské jednání obecně je jednání (čin, úkon), který činí člověk vědomě a dobrovolně, který tedy vychází z rozumu (poznání) a jemu odpovídajícímu užití svobodné vůle. Naproti tomu lidskými jednáními nejsou akty člověka, které jsou na rozumu nezávislé, resp. konané bez užití rozumu, a současně mimovolné nebo lidskou vůlí neovlivnitelné (činnost vegetativního nervového systému, fyziologické procesy v těle, jako trávení či dýchání, reflexní reakce, chování ve stavu bez užití rozumu – u duševně chorých, ve spánku, u velmi malých dětí; při náhlých hnutích mysli a dále právě při donucení). Pravá lidská jednání, tj. ta, která vycházejí ze svobodné vůle odpovídající rozumovému poznání, jsou také přičitatelná, to znamená, že za ně jednající nese odpovědnost.
Hřích (formální) je morálně negativní lidské jednání, které spočívá ve vědomém a dobrovolném přestoupení Božího zákona. K tomu, aby pachatel hříchu byl za něj také odpovědný, musí být přítomna subjektivní stránka objektivně hříšného činu, spočívající v zavinění. Zavinění jako vnitřní vztah jednajícího k hříšnému jednání, resp. jeho následkům, pak zahrnuje dvě složky, které musí být současně přítomny: 1) složka rozumová (tj. schopnost rozpoznávací) a 2) složka volní (tj. schopnost ovládací). Jen tehdy, je-li hříšné jednání vědomé a dobrovolné (tj. zaviněné), a v té míře, v níž takové je, je jednající tímto hříchem vinen a zasluhuje také vině odpovídající trest. Jestliže někdo páchá objektivní morální zlo, ale z jakéhokoliv důvodu bez vlastní viny zcela nevědomě (bez poznání pravé povahy činu či jeho následků) či nedobrovolně (nechtěně), není za toto jednání odpovědný a hovoříme o tzv. hříchu materiálním (tj. nezaviněné morální zlo).
Modlitba k svatému Václavu
Zdráv buď, vévodo české země!
Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali až na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu. Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejichž krokem se třásly všechny ulice, v jejichž očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalosti a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi.
