Tag Archives: požehnání
A k čemu to požehnání?
Včera jsem zajel do Brna na Mši svatou a následné představení almanachu Život z víry, který vydalo Una Voce ČR při příležitosti 50. výročí založení hnutí Una Voce. Protože vlakové spojení mezi Českými Budějovicemi a Brnem není zrovna optimální, přijel jsem o hodinu a půl dříve a krátil jsem si čas tím, že jsem si probloumal tamní adventní trhy a poté, pořád ještě s rezervou, došel ke sv. Michalovi. Chvíli jsem sledoval něco, co vypadalo jako zkouška na živý Betlém, a pak si všiml že naproti kostelu je prodejna Karmelitánského nakladatelství „U Michala“. Tak jsem se šel podívat, co se tam prodává…
Dokážu strávit prohlížením knih celé hodiny, nicméně pobyt v této prodejně mne vytočil tak, že jsem po pár minutách vypadl a pěkně dlouho to rozdejchával… Jsem už u Karmelitánského knihkupectví a jeho prodejen zvyklý na ledacos. Chápu, že uživit se musí být těžké. Přesto si myslím, že knihkupectví spojené s katolickým řádem a katolickým nakladatelstvím by mělo mít alespoň nějakou základní morálku a sebeúctu. Ale minimálně tato prodejna ji rozhodně nemá!
Podobný šok jsem vlastně už zažil, když jsem před lety v Českých Budějovicích v prodejně Karmelitánského nakladatelství „U Mikuláše“ zahlédl v dětském oddělení ságu Philipa Pullmana – militantního ateisty, který otevřeně přiznává, že cílem jeho knih je vzbudit v dětech nenávist k náboženství. Na druhé straně, pokud si vzpomínám, tam nezůstala dlouho, takže je možné, že šlo jenom o nevědomostí zapřičiněnou chybu, která byla rychle napravena. A každopádně „U Michala“ ji dokonale trumfli, když v ní nabízejí oficiální omalovánky ke Hře o trůny…
Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb
Jakob žehná synům Josefovým
Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.
Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).
Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.
Farář Titanicu
Otec Thomas Byles
„Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.“
Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.
Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout.
Závěr mše svaté (O tridentské mši svaté XV)
Ite, missa est
Od tohoto místa popisujeme pokračování mešního obřadu jak po ukončení přijímání věřících, tak po ukončení přijímání celebranta v případě, že k přijímání věřících nedošlo. Nejprve – pro jednoduchost – uveďme, co se děje v případě, když je k dispozici právě jeden ministrant.
Ten jde k epištolní straně oltáře a vezme do rukou konvičky (drží je za ouška), v pravé ruce tu s vínem. Celebrant u oltáře vezme kalich za nodus do pravé ruky (stále ještě s palcem spojeným s ukazováčkem), a nastaví jej poněkud dál od sebe. Ministrant nalije do kalicha trochu vína (ne všechno), celebrant podrží kalich před sebou a zakrouží s ním tak, aby víno omylo vnitřní stěny kalicha. Modlí se při tom následující modlitbu:
Quod ore súmpsimus, Dómine, pura mente capiámus: et de múnere temporáli fiat nobis remédium sempitérnum.
