Ite, missa est

Od tohoto místa popisujeme pokračování mešního obřadu jak po ukončení přijímání věřících, tak po ukončení přijímání celebranta v případě, že k přijímání věřících nedošlo. Nejprve – pro jednoduchost – uveďme, co se děje v případě, když je k dispozici právě jeden ministrant.

Ten jde k epištolní straně oltáře a vezme do rukou konvičky (drží je za ouška), v pravé ruce tu s vínem. Celebrant u oltáře vezme kalich za nodus do pravé ruky (stále ještě s palcem spojeným s ukazováčkem), a nastaví jej poněkud dál od sebe. Ministrant nalije do kalicha trochu vína (ne všechno), celebrant podrží kalich před sebou a zakrouží s ním tak, aby víno omylo vnitřní stěny kalicha. Modlí se při tom následující modlitbu:

Quod ore súmpsimus, Dómine, pura mente capiámus: et de múnere temporáli fiat nobis remédium sempitérnum.

Což je v doslovném překladu:

„Co ústy jsme požili, Pane, čistou myslí kéž převezmeme: a z daru časného kéž se nám stane lék věčný.“

Celebrant obsah kalicha vypije a pak jej uchopí oběma rukama za jeho horní okraj tak, že palce a ukazováčky jsou nad vnitřkem kalicha a ostatní prsty jej drží a manipulují s ním. Celebrant se otočí doprava a mírně pokročí k ministrantovi. Ten mu na palce a ukazováčky lije nejprve zbylé víno a pak vodu. Celebrant si v jejich proudu konce uvedených prstů umyje, a to s cílem nechat odplavit případné úlomky posvěcených hostií do kalicha (nedrží už tedy palce spojené na konci s ukazováčky, nýbrž prsty o sebe navzájem otírá, aby se na koncích co nejvíce omyly). Přitom se modlí:

Corpus tuum, Dómine, quod sumpsi, et Sanguis, quem potávi, adhaéreat viscéribus meis: et praesta: ut in me non remáneat scélerum mácula, quem pura et sancta refecérunt sacraménta: Qui vivis et regnas in saécula saeculórum. Amen.

V překladu:

„Tělo tvé, Pane, které jsem požil, a Krev, kterou jsem pil, kéž přilne k nitru mému: a dej: ať ve mně nezůstane hříchů poskvrna, jehož čisté a svaté obnovily svátosti: Jenž žiješ a vládneš na věky věků. Amen.“

Mezitím se celebrant navrátí ke středu oltáře, obsah kalicha vypije a pak si purifikatoriem osuší prsty, otře rty a kalich jím vysuší (ministrant tedy v tomto případě nenabízí ten šáteček, jenž byl dán k dispozici při lavabu). Od chvíle, kdy celebrant prsty opláchl, přestává dodržovat jejich spojení. Nato bohoslužebné nádoby skládá, avšak než k tomu uvedeme podrobnosti, musíme uvést několik doplňků.

V minulé části jsme se zmínili, že se při přijímání věřících může ciborium vyprázdnit. Podobný případ nastává, když v ciboriu zbývá málo proměněných hostií, ve svatostánku je již připraveno další plné ciborium a celebrant zbylé hostie do něho přesype. Tehdy je třeba vyčistit prázdné ciborium a zabránit znesvěcení úlomků, které v něm zbyly. V tom případě vše, co jsme výše naznačili pro kalich, je nutno interpretovat pro ciborium, tedy i opláchnutí prstů dělá celebrant nad ciboriem. Obsah ciboria v obou případech přelije do kalicha, a až z něho jej vypije.

Ministrant uloží konvičky na jejich místo, obejde stupně oltáře až před jeho střed, poklekne a vystoupí směrem doleva vzhůru k misálu. Ten uchopí a přenese na epištolní stranu, na totéž místo, kde byl misál na začátku mše svaté. Pak ministrant sestoupí dolů, rovněž tam, kde byl např. během orace.

Když věřící vidí, že ministrant konvičky uklízí, mohou se posadit, neboť Kristovo Tělo už není mimo svatostánek na oltáři.

Spolupráce dvou ministrantů

Je pravda, že ministrant má v uvedené fázi více práce, a tak v případě, že je ministrantů více, pomáhá ještě druhý. Rozdělení prací není liturgickými předpisy určeno, tak se lze setkat s různými zvyklostmi. V Praze bylo zvykem, že pro konvičky šel ministrant, který klečel na epištolní straně, a když konvičky odložil, ministrant klečící na evangelní straně se postaral o přenesení misálu.

Zvyklosti se však u nás během čtyřiceti let téměř vytratily, a do naší země se dostávají zvyklosti ze zahraničí. Ty např. počítají s tím, že jsou-li přítomni dva ministranti, pak ten, který přišel z epištolní strany, manipuluje s konvičkou, ve které je víno, a ten druhý manipuluje s konvičkou s vodou. Ten první pak přenese misál, zatímco ten druhý přistoupí k oltáři, kde je blíž k epištolní straně položené velum, to vezme a přejde s ním směrem k evangelní straně, přidrží je tak, aby je celebrant mohl uchopit, a pak vezme bursu (ta je, jak už víme – viz první část obětování – nalevo od středu oltáře) a přidrží ji mírně pootevřenou směrem k celebrantovi tak, aby do ní mohl vsunout složený korporál.

Tím už ale předbíháme, protože mezitím celebrant, když osušil kalich, skládá všechny předměty tak, aby je mohl odnést stejně prostě, jako je k oltáři přinesl. Znamená to, že přes kalich položí purifikatorium, na ně paténu, na ni pallu a přes vše velum. Korporál vloží do bursy a tu položí navrch. Pak postaví kalich do středu oltáře. Rozdíl mezi tím, jak stál kalich na oltáři před obětováním a jak stojí nyní, lze identifikovat pohledem: před obětováním byla prázdná bursa opřena blízko středu po levé straně oltáře a kalich byl postaven na korporálu, nyní stojí kalich přímo na oltářním plátně, zatímco korporál je složen v burse a ta leží na velu, které kalich pokrývá.

Ministranti se po svých zde popsaných činnostech navrátí na svá místa. Pokud není mše svatá ve fialové nebo černé barvě, zůstávají stát, jinak by si měli kleknout.

Závěrečné modlitby u misálu

Celebrant jde k misálu, který je nyní na epištolní straně a přečte z něho antifonu k přijímání, běžně zvanou communio (přijímání), tedy text antifony, určené na danou liturgickou příležitost, kterou by měla zpívat schola, jak jsme uvedli už v minulé části. Nato se celebrant vrátí ke středu oltáře, políbí jej a pokračuje způsobem velmi podobným jako při kolektě čili oraci (viz druhá část, oddíl Modlitba): otočí se k věřícím, říká, resp. zpívá, Dóminus vobíscum, následuje odpověď Et cum spíritu tuo, a po ní se celebrant otočí zpět k oltáři, jde k misálu a říká, resp. zpívá, modlitbu, resp. modlitby, zvanou „Po přijímání“ (Postcommunio). Podobností s orací je opravdu mnoho, jde o gesta rukou, počet modliteb a jejich organizace pod jeden nebo dva závěry a pro výběr textů těchto závěrů (podrobnosti viz výše zmíněný oddíl Modlitba druhé části). Strukturování textu – tedy počet modliteb a jejich shrnutí pod jeden nebo dva závěry – by mělo přesně odpovídat strukturování v případě orace na totéž liturgické shromáždění, až na jedinou výjimku: pro férie čili všední dny v postní době, na které nepřipadá nějaký svátek s vlastním mešním formulářem (až do středy Svatého týdne včetně), je předepsána ještě další modlitba, zvaná Super populo („nad lidem“, v přeneseném smyslu „za lid“). Ta vyjde obvykle jako druhá, má vlastní závěr a začíná slovy Humiliáte capita vestra Deo, což lze přeložit jako „Pokořte hlavy své v Boží přítomnosti“ nebo poněkud přeneseně „Pokořte hlavy své před Bohem“.

Propuštění

Odpovědi věřících (Et cum spiritu tuo a Amen) může suplovat schola nebo ministranti, a to rovněž stejným způsobem jako při oraci. A tatáž pravidla platí pro následující:

Celebrant jde opět ke středu oltáře a obvyklým způsobem řekne nebo zazpívá čelem k věřícím Dóminus vobíscum, věřící (nebo schola či ministranti) odpovědí Et cum spíritu tuo a celebrant řekne nebo zazpívá Ite, missa est (což lze doslovně přeložit jednak jako „Jděte, poslání je“ nebo – při interpretaci slov missa est ve smyslu pasivního perfekta slovesa mitto – jako „Jděte, je dokončena“, nebo „Jděte, skončila“, totiž mešní liturgie, od čehož vznikla sémantická vazba missa = „mše“). Věřící odpovědí Deo grátias čili „Bohu díky“.

Při mši sv. s asistencí zpívá Ite, missa est jáhen. Částečně touto možností je ovlivněn i nápěv, který bývá poněkud komplikovaný. Navíc nabízí tridentský kyriál různé nápěvy k různým příležitostem (nedělní, velikonoční, mariánské, …), což může být pro celebranta (někdy i pro jáhna) tvrdý pěvecký oříšek. V každém případě je nutné, aby nápěv odpovědi Deo grátias byl ve shodě s nápěvem, pro který se celebrant či jáhen rozhodl, není ovšem nutno kopírovat v rámci jednoty v odpovědi případné celebrantovy chyby. V týdnu od velikonoční vigilie po sobotu po Velikonocích se přidává dvojí Alleluia, jak po Ite, missa est, tak po odpovědi.

Čtenář, který vlastní misálek, se v něm může dočíst, že při mši sv., kde nebylo Gloria, se slova Ite, missa est mění na Benedicámus Dómino. Od roku 1960 jsou však tato slova předepsána jen pro případ, že po vlastní mešní liturgii následuje odpovídající liturgické pokračování (např. průvody na Zelený čtvrtek nebo na svátek Božího Těla), tedy kdy by posílání věřících ven z kostela bylo kontraproduktivní.

V misálku se lze dále dočíst o další variantě, totiž pro mše svaté za zemřelé, tedy v černé barvě: celebrant říká či zpívá Requiéscant in pace (česky: „Kéž odpočívají v pokoji“) a odpoví se Amen. Tak to pro tridentský ritus zůstává dodnes.

Celebrant, jakmile vysloví nebo zazpívá výše uvedenou invokaci, se otočí zpět čelem k oltáři, skloní se tak hluboko, aby se jeho sepnuté ruce dotýkaly oltáře, a tiše přednese závěrečnou prosbu:

Pláceat tibi, sancta Trínitas, obséquium servitútis meae: et praesta; ut sacrifícium, quod óculis tuae majestátis indígnus óbtuli, tibi sit acceptábile, mihíque et ómnibus, pro quibus illud óbtuli, sit, te miseránte, propitiábile. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.

V téměř doslovném překladu s původní interpunkcí:

„Kéž líbí se tobě, svatá Trojice, poslušnost služebnosti mé: a dej; aby oběť, kterou očím tvé velebnosti (já) nehodný jsem přinesl, tobě byla přijatelná, a mně a všem, za které ji jsem přinesl, byla, pro tvé slitování, na odpuštění.“

Kvůli srozumitelnosti jsme přidali (v závorkách) osobní zájmeno já a pak museli pozměnit závěr: te miserante je speciální latinská konstrukce, říkající něco jako „v situaci, kdy jsi slitující se“ a propitiabile je pozdní novotvar ve významu „schopný dávat milost“.

Jeden (pokud je sám) nebo dva ministranti během této modlitby vstanou, jdou k ose oltáře a tam si vedle sebe kleknou, podobně jako např. při Orate fratres (viz Obětování, druhá část).

Po skončení této modlitby políbí celebrant oltář a napřímí se. Pokud byla pro propuštění vybrána slova Ite missa est, dává celebrant ještě požehnání. Pro ostatní případy je třeba přeskočit následující oddíl, protože následuje ihned závěrečné evangelium.

Požehnání

Celebrant rozepne ruce, pozvedne je vzhůru a opět sepne (tedy podobně jako např. na začátku Gloria), přičemž pohlédne na oltářní kříž, a nahlas říká Benedícat vos omnípotens Deus (tj. „Kéž požehná vás všemohoucí Bůh“), otočí se k věřícím a s gestem žehnání jedním křížem dokončí Pater et Fílius et Spíritus Sanctus („Otec a Syn a Duch Svatý“), na což se odpoví Amen. Necelebruje-li se pontifikální mše sv., která má jiný způsob požehnání, právě uvedená slova se nezpívají. I při zpívané mši sv. je ovšem vhodné, aby je slyšeli a Amen odpověděli všichni věřící, v každém případě by ovšem měli odpovědět alespoň ministranti. A snad nemusíme ani zdůrazňovat, že na požehnání se strany celebranta reagují věřící (včetně ministrantů) tím, že se pokřižují velkým křížem.

Závěrečné evangelium

Celebrant se pak otočí zpět k oltáři a jde na evangelní stranu, kde by měla být mešní tabulka s textem prvních čtrnácti veršů evangelia sv. Jana. Už při chůzi tímto směrem může říci známý pozdrav Dóminus vobíscum, na což ministranti odpovědí Et cum spíritu tuo. Pak pokračuje slovy Inítium sancti evangélii secúndum Ioánnem („Začátek svatého evangelia podle Jana“), na což ministranti odpovědí Glória tibi, Dómine. Je to stejný úvod jako při čtení evangelia ve mši katechumenů (viz třetí část), a stejné je i to, že se všichni při tom žehnají malým křížem. Rozdílné je to, že se závěrečné evangelium nezpívá, že na jeho konci neříkají ministranti Laus tibi, Christe, nýbrž Deo grátias (tedy „Bohu díky“), a že se čte bez ohledu na různé indulty vždy latinsky. V jeho čtení totiž nad sdělením Božího slova věřícím převládá charakter díků, které celebrant vzdává inspirovanými slovy Janova evangelia za možnost slavit celou mši svatou, oběť vtěleného Slova. Pokud je přítomen jen jeden ministrant, přejde po požehnání ze středu pod oltářem na epištolní stranu, kde zůstává během závěrečného evangelia.

Neuvádíme zde text tohoto evangelia, neboť čtenář ho může najít v každém vydání Nového zákona. Jen poznamenejme, že na počátku 14. verše, tedy na slova Et verbum caro factum est, poklekne na jedno koleno celebrant a s ním i ministranti a toto chvilkové pokleknutí lze doporučit i ostatní přítomným.

Pro závěrečné evangelium platí některé změny, které jsou však tak složité a nastávají zřídka, a tak upozorňujeme jen na jediný případ: dne 25. prosince se při třetí mši sv. čte stejný úryvek jako „normální“ evangelium (tj. při mši katechumenů). Aby se neopakoval, lze závěrečné evangelium buď vynechat, nebo místo něho číst evangelium předepsané na svátek Zjevení Páně [Mat 2, 1-12].

Odchod

Po vyřčení Deo gratias jde ministrant, který je na epištolní straně (měl by tam být aspoň jeden – viz výše), k oltáři pro misál a vrátí se na své místo. Celebrant (může vzít kalich s velem) sejde v ose oltáře pod stupně a odtamtud s ministranty opustí prostor u oltáře podle těchto pravidel: pokud na oltáři není Kristovo Tělo ani ve svatostánku, všichni se ukloní. Pokud je Kristovo Tělo jen ve svatostánku, všichni pokleknou na jedno koleno. Pokud zůstává na oltáři Kristovo Tělo mimo svatostánek (jde o velmi vzácný, ale přesto možný případ, např. když byl mší sv. zahájen výstav Nejsvětější Svátosti), pokleknou všichni na obě kolena. Pak odcházejí nejdřív ministranti (je-li jich více, pak ve dvojstupu) a za nimi hned celebrant. Je možné, aby zůstali nějakou dobu před oltářem stát nebo klečet, např. pro zazpívání nějakého zpěvu (např. Svatý Václave nebo Salve Regina) nebo pro některé modlitby, a až pak se ukloní, resp. pokleknou, a odejdou. To však již nejsou integrální části mešní liturgie, stejně jako některé – byť samostatně liturgické – úkony, jako požehnání Nejsvětější Svátostí, podání Kristova Těla varhaníkovi, resp. zpěvákům, kteří se nemohli z kůru uvolnit apod.

Několik pokynů pro věřící

Pokud po vyčištění kalicha celebrantem si věřící sednou, pak by měli dávat pozor na ukončení communia: když se celebrant vrací od přeneseného misálu ke středu oltáře, měli by sezení přerušit, aby na blížící se celebrantův pozdrav (viz výše, oddíl Závěrečné modlitby u misálu) už stáli, případně – pokud je celebrováno ve fialové nebo černé barvě – klečeli. Pokud se necelebruje v uvedených barvách, měli by si věřící během odpovědi Deo gratias kleknout na požehání (na rozdíl od zlozvyku, přicházejícího k nám ze Západu v souvislosti s pokoncilním ritem, se při tridentském ritu při přijetí požehnání vždy klečí). Na závěrečné evangelium by měli v každém případě stát (resp. na jedno koleno krátce pokleknout při jeho závěrečném verši – viz výše).

Při zpívané mši sv. je vhodné, aby se všichni věřící připojili k odpovědím uvedeným v oddílech Závěrečné modlitby u misálu a Propuštění. S výjimkou pontifikální mše se požehnání nezpívá, je však možné, aby bylo vysloveno dostatečně nahlas a aby věřící odpověděli Amen i při zpívané mši sv. Totéž platí pro závěrečné evangelium (to se také nikdy nezpívá). A stejná pravidla platí pro recitovanou mši sv. Při ní věřící říkají nahlas i ty texty, které jsme zde uvedli jako to, co by měli při zpívané mši svaté zpívat.

Pokud je tichá mše sv. s lidovým zpěvem, pak je možné na konci přijímání připojit vhodnou píseň i tak, že přesahuje do fáze čištění kalicha; neměla by však zasahovat do závěrečných modliteb u misálu, pokud není rozhodnuto, že vše, co celebrant bude říkat, bude omezeno na oltářní prostor (je to krajní, avšak přípustná možnost). Při příležitostech, kdy varhany mohou hrát i mimo doprovod zpěvu, lze po přijímání preludovat. V každém případě je však vhodné na požehnání preludování přerušit s tím, že na závěrečné evangelium bude pokračovat. Při mši sv. s lidovým zpěvem lze po požehnání přidat sloku písně.

Evžen Kindler

Toto je patnáctý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2009/3.

Fotografie uživatele Lumen roma byla převzata z Wikimedia Commons pod licencí Creative Commons Attribution 3.0 Unported. Práci je možno přebírat a upravovat, pokud bude zachována licence a uveden autor původního díla.