Tag Archives: Písmo svaté
Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě
Plačící Josef
Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.
Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.
Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.
Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta.
Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení
Josef vykládá faraonovi sen
Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.
V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.
Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).
Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí.
Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři
Josef a Putifarka
Kapitola 39 popisuje svádění Putifatrovy ženy, křivé obvinění Josefa, jenž ji odmítl, a posléze Josefův vzestup v žaláři, do kterého ho Putifar uvrhl.
Josef, poté co byl prodán, „odveden byl do Egypta; tam ho koupil od Ismaelských, kteří ho přivedli, Putifar, dvořenín faraonův, velitel osobní stráže, Egypťan“ (39,1). Byl jeho otrokem, ale co pro něj konal, se dařilo. To proto, že „Hospodin byl s ním“ (39,2), nejen v jeho vnitřním utrpení, ale i navenek. Jeho pán mu Božím řízením přiděloval práci, která byla v domě, takže Putifar to viděl a, ač pohan. „věděl velmi dobře, že Hospodin jest s ním, že všecko, cokoliv činí, jeho ruka řídí“ (39,3). Proto ho ustanovil nade vším, co bylo jeho, „takže spravoval nejen svěřený dům, nýbrž všecko, co mu bylo dáno na starost“ (39,4). „Hospodin žehnal domu Egypťanovu pro Josefa“ (39,5) a tak Josefovým přičiněném rostl Putifarův majetek.
Zlo si nezasluhuje rovné podmínky
Michal Krestchmer
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.
Duše lidská je nesmrtelná!
PhDr. Radomír Malý
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)
Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád
Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).
Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).
Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)
Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.
Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“.
Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně
Výchova katolíků dnes?!
Mohl byste se, prosím, krátce představit?
Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.
Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?
Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.
A byli jste zklamáni?
To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve.
Bojové řády
Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.
Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].
Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky.
