Tag Archives: modloslužebnictví
Lex orandi, lex credendi
Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.
Jedna paní
Podobno je naše vzdělanstvo jedné paní. Byla to milující matka svého jediného syna. Nic nezanedbávala ze svých mateřských povinností. Oči její byly přeplněny jeho obrazem, srdce její v něm nalézalo rozkoš a potěšení. A byl to syn dobrý, sličný a ušlechtilý, který jí oplácel vděčností, oddaností a příchylností. I dobrá ta paní byla ušlechtilá, uznalá a vděčná. Modlila se, aby syn její prospíval na duchu i na těle, aby byl uchráněn od nebezpečí a neštěstí, a děkovala za vše, čeho se mu dostalo. Bůh, ke kterému se modlila, nemluvil snad skrze proroky a lidem se nezjevoval, ale za to ta dobrá paní asi nemohla. Modlila se upřímně, a to přece je to hlavní.
